Anamnéza sebezničení

Procházky v dlouhý tmě
Kde svědomí je lampou u kraje cesty
Ale i stínem táhnoucím se za zády
V nás probouzej tu nejhlubší beznaděj

Prazvláštní druh pocitu,co zesměšňuje víru v tvý vlastní myšlenky
jako mor, co krysy šířej ulicema a
vnášej nenápadně do dnešní uspěchaný doby

Postupem času se stal noční můrou
Třesem v rukách,kterej přijde z nenadání
Zrcadlem do kterýho se odmítáš podívat

Bez rukopisu, bez autora
Jako šedej splýn, co plní sazema tvý plíce
A Jehož pravý jméno se ti ztrácí v každý otřepaný frázi

Je nezvratnou apokalypsou, bez jedinýho spálenýho stromu
Je falešným zrozením, když utichne křik v tvý hlavě
Je metamorfózou slaboduchýho tlachání, u kterýho je fuk jestli zapomeneš nějaký slova
Je ženou co schovává se pod plamenem svíčky
a zanechává v očích prázdný výrazy
Je samozvanou smrtí lidskosti
Jiskry jež z nás dělá to čím jsme

Nutí nás prodírat se do konce života šilenejma konspiracema
Což je podobný jako běhat okolo Země a hlásat že je placatá

Proto je lehčí zapomenout
Přidat se k zoufalímu křiku o pomoc
A topit se ve svým vlastním moři nestvůr

Je snadnější věřit, že na konci žádný nebe není
Protože stavět Babylon jen s polovičním časem, je pro slabochy nespravedlivej soud