Houpat se vejš

Tak strašné drzý člověk.
Ztracený v moři snů.
Připomíná mi všechny věčné přípomínky a lidi, co jsou vždycky v právu.

A stejně jako ona křičí nahlas,
Věci, co sama sobě neříkám.
Je hlasem mojí parní lokomotivy.
I když zrovna nemůžu dýchat nebo právě když.



Jenže tys nikdy tu vejšku nedodělal viď, Kryštofe?
To zasejc já jo.
A k čemu to vlastně bylo.
O krok vejš-kámo.



Koho si vybereme k sobě?
Dyž se bojíme přílišné zodpovědnosti
za cizí život.
Nebo za ten svůj už ne.
Jestlipak lidi stejní znovu poslouží.
Když nasazují nám stále trnovou korunu,
přestože už nám nesluší.
Moc složité věci nebrat.
Nikdy divné, ale už ani zvláštní.



Peace of mind a pak správně si vybrat.



Mohlo by se mi zdát.
Hledám tak trochu pořád to samé.
Co je mi známé, přes podobné překážky.
Možná hledám sny, co se budou plnit.
Ale už to dělám líp.
A vím, koho nevrátím a kdo tu má zůstat a tak ho netrápím.



Když se ta možnost jeví nepravděpodobná
a přesto našla by se určitá shoda.
V tom, že mě nutí být lepší, tak trochu výsměchem z povzdálí.
A nadhledem.
Když k tomu přidáte vtip a pochopení.


Když i já jsem kombinovatelnějši.
A nemám jen jednu stranu do puclíků.


Je to jako pochodeň k zapálení
ale taky může hodně hřát.
Chtěla bych si zase dát všechny whisky na nápojovém lístku.
Houpat se na židli.
A mít nekonečnej pocit.