C´est la vie, déja vu

Viděl jsem z růže padat lístky okvětní,
zažil z nebe klesat k nohám souhvězdí.
Byl jsem na Náměstí nebeského klidu,
taky přímo v centru dění blitzkriegu.

Viděl jsem jak na kříž přibíjí proroky,
byl jsem při požáru tehdy v Národním.
Slyšel jsem trávu růst, dřív než se zasadí,
sovu zavolat své jméno zpovzdálí.

Tak už to v tom životě chodí - c´est la vie,
novinky není radno čekat - déja vu.

Viděl jsem kola osudu točit se pozpátku,
taky vytékat krev z očí červánků.
Já šel jsem v ten den kolem domu Dakota,
a zažil slunce skrývat se v temnotách.

Viděl jsem muže plakat, děti držet zbraň,
slyšel ticho křičet do světových stran.
Seděl jsem s Kristem při poslední večeři,
a žil v Zahradě rajských potěšení.

Tak už to v tom životě chodí...

Viděl jsem jak se voda mění ve víno,
divoké koně, pádící pustinou.
Učil jsem bát se Smrt jejích dnů posledních,
klekánici potkával o poledni.

Viděl jsem Abraháma vést k hoře syna.
taky soudce, jak si krev z rukou smývá,
Byl jsem v Dallasu, tam v davu, mezi všemi,
zažil sedmadvacet hlav padat k zemi.

Tak už to v tom životě chodí...

Viděl jsem trůny se pod panovníky kácet,
i jaké důsledky mívá defenestrace.
Přežil jsem časy míru i dobu válečnou,
a mezi prsty si život nechal proklouznout.

Tak už to v tom životě chodí...