Nevyslovitelna

Nevyslovená
Usmívám se, i když to bolí, skrývám slzy za tichými slovy. Píšu „v pohodě", i když moje srdce křičí, jen málokdo se pod tu masku zřítí.
Nechci být tíhou v cizích srdcích, vždyť každý má vlastní příběh. Tak radši nemluvím jen mlčím, dělám, že nic, že nejsem na okraji svých sil – víc a víc.
Vidím, jak trpíte, a chtěla bych vzít, všechnu tu bolest vzít na sebe a někam ji skrýt. Ale sama ji nosím, schovanou v tichu, v srdci, co šeptá „Zvládnu to... potichu."
Někdy jen toužím po jednom slově, po otázce, co se ptá doopravdy, ne stroze. Jak se mám? Opravdu? Netuším. Jen vím, že se ztrácím v tom lese plných stínů a šrámů.
Nejsem silná. Jen se snažím hrát roli silné ženy. A když odejdeš - neřeknu „zůstáň", i když to bolí.
Už tolik lidí odešlo bez loučení, že i důvěra se změnila v mlčení.
Co bych chtěla říct? Tolik slov mám na mysli... Ale nechám je v sobě, ukrytá vám. A možná, jednou, když zůstanete stát, uslyšíte všechna ta slova, co ve mně jsou ukrytá.