Naděje

je ti 19 a jsou dny, kdy si nepřeješ, abys tu byla,
chceš, aby život jednou provždy skončil,
nezvládáš všechen ten tlak,
jakoby ti s tvou šťastnou budoucností jednou provždy ujel vlak.

ale stejně ti bude 35 a budeš sedět na balkoně tvého vysněného domu, který jsi koupila, když ti bylo 34, s velkou zahradou k tomu.
po zahradě běhá pes, kterého sis pořídila, když ti bylo 33, a slyšíš dětský smích.
smích dětí, kterým jsi dala život, když ti bylo 32, a milují tě, to jim vidíš na očích.
s mužem, kterého sis vzala, když ti bylo 31,
potom co jste spolu ve třiceti procestovali svět, když jste si oba řekli, že je čas něco zažít, vždyť je nám teprv 29.
na své 28. narozeniny rozkrojíš dort, s kamarády, se kterými ses sblížila, když ti bylo sedmadvacet.
posloucháte playlist, který sis vytvořila ve 26, a máš chuť se k němu stále vracet.
na večeři přichystáš své oblíbené špagety,
podle receptu, který jsi ve 25 našla na internetu, a vychutnáváš si je s pusou špinavou, jako bys je ještě nikdy neměla.
přes stůl se na tebe kouká ten jeden kamarád a ty hned víš, že si ho chceš vzít za manžela.
vlastně už to víš od léta, kdy ti bylo 24, a ty ses do něj tajně zamilovala, potom co vás seznámila jeho sestra, když ti bylo třiadvacet.
z představy o vztahu už se ti nechtělo zvracet.
ve 22 sis totiž začla věřit, a bylo ti 21, když sis našla svůj směr, po tom co ses ve dvaceti naučila plavat ve své hlavě, život už nebyl tak nefér.

to vše jenom proto, že v devatenácti tvůj život neskončil. teď brečíš ve dvě ráno na podlaze v koupelně a cítíš se ztracená, s přáním přeskočit do období, kdy už to vše nebolí. a ještě to nevíš, ale věříš, že to přebolí. věříš, že ti jednou bude 35 a ty budeš sedět na balkoně tvého vysněného domu, s velkou zahradou k tomu.
pes běhá, děti si hrají a tvůj milý se usměje,
a ty už víš, že pokud něco neumírá, tak je to právě naděje.