KOŘENY JEDNOHO PŘÁTELSTVÍ (1)

KOŘENY JEDNOHO PŘÁTELSTVÍ (1)

Anotace: Rozsáhlá fan-fiction povídka, která vznikla překladem a úpravou díla anglické autorky Gaurwen na téma HP (Lupin-Tonks). Originál najdete zde: http://www.harrypotterfanfiction.com/viewstory.php?chapterid=254859 Děj se odehrává ve více časových liniích

1. VLÁKNA

 

Remus Lupin byl prvním členem Fénixova řádu, se kterým se Nymfadora Tonksová setkala.


Do řad nových členů ji přijímal Brumbál osobně a ke dveřím domu na Grimmauldově náměstí dorazila společně s ním. Zmizel však téměř ve stejném okamžiku, kdy prošla dveřmi, s poznámkou, že ještě musí vyhledat Siriuse, který měl kontaktovat Rema a pak se ještě vrátit. Všechny ty spěšné přípravy se odehrály ještě před tím, než se bradavičtí studenti rozjeli domů na prázdniny. Brumbál naléhal, aby ochrana pro Harryho i věštbu byla zajištěna dřív, než se Harry vrátí do „péče“ Dursleyových.


Zmínil se ještě, že tam pravděpodobně bude Remus, že ji provede celým domem a pomůže jí se ubytovat, ale přesto... ještě se s ním nikdy nesetkala, ani s žádným jiným členem Řádu kromě Siria, a tak byla plná napětí, když vstupovala do předsíně. Jak přitom pospíchala, podařilo se jí nešťastně převrhnout stojan na deštníky, který stál vedle dveří. Halou se rozeznělo strašlivé kvílení a jekot. „Špinaví mudlovští šmejdi! Nečistí kříženci, milovníci mudlů...!!!“

Tiráda ustala, teprve když z jedněch otevřených dveří vyrazil nějaký muž, popadl staré, moly prožrané závěsy a rázně je přetáhl přes portrét ženy, z něhož všechny ty kletby vycházely. Jakmile byly závěsy zataženy, rozhostilo se v hale ticho.

 

Tonksová stála s otevřenou pusou a jenom překvapeně zírala. Muž, který portrét přemohl, se obrátil k ní a ještě celý zadýchaný jí podal ruku:

“Remus Lupin,” řekl a usmál se. Zdál se jí bledlý a hubený, jako kdyby byl po nemoci, ale měl sympatickou tvář, ozdobenou knírkem a docela malým strništěm na bradě, které mu docela slušelo. Na šatech nenápadné šedé barvy bylo znát, že už toho mají hodně za sebou.

„Nymfadora Tonksová, ale nejraději jenom Tonksová,“ potřásla mu rukou.

„Ano, Brumbál mi říkal, že dnes přijedete. Jen mi zapomněl říct, jak vás poznám.“
Tonksová se zazubila: „To je jedno, moje podoba se mění tak často, že by vám to stejně k ničemu nebylo.“
Zdálo se, že ho to zaujalo.

 

Zavedl ji do kuchyně a tam jí připravil židli. Usmála se jeho galatnosti a posadila se: „Jsem metamorfomág,“ vysvětlovala, „dokážu změnit svoji podobu jak se mi zachce, podívejte...“

Zavřela na okamžik oči a její krátké rozježené vlasy náhle změnily barvu ze žvýkačkově růžové na jasně modrou.

„To je pozoruhodné,“ řekl na to Remus. Jeho hlas zněl trochu chraptivě, ale v očích mu přívětivě jiskřilo, a Tonksová se vděčně ušklíbla.

„Mně osobně se ale víc líbila ta růžová,“ dodal ještě a Tonksová se rozesmála. Ještě jednou zavřela oči a její vlasy se vrátily ke své původní barvě.


Remus před ni postavil veliký hrnek čaje a posadil se ke stolu proti ní. Až nyní při lepším osvětlení si všimla jistých zvláštností v jeho obličeji. V jeho světlých oříškových vlasech se skrývalo nezvykle mnoho šedin, a sympatickou tváří, která ji hned napoprvé zaujala, se táhly dvě světlé jizvy. Přemýšlela, odkud je asi má, ale řekla si, že bude lepší se neptat. Vždyť se konec konců sotva poznali, nemůže být přece tak netaktní.

 

„Omlouvám se za ten randál prve v hale. Na tom portrétu je Siriova matka a podle všehno není ze současných nájemníků svého domu dvakrát nadšená. No, když jsme u toho, měl bych vám ukázat celý dům. Samozřejmě, až dopijete.“

Tonksová se na něj usmála přes kraj šálku a už se cítila klidnější. Zatímco popíjela, povídali si. Bylo to příjemné.



„Takže vy teď bydlíte u Siriuse?“ zeptala se.

Remus přikývl: „Když zrovna nedělám něco pro Řád, tak ano.“

„A co váš dům? Nevadí, že tam tak často nejste?“

Zdálo se, že ho ta myšlenka pobavila. „Ne, vůbec ne. Totiž... teď zrovna žádný jiný dům nemám,“ odpověděl a Tonksová se v duchu tloukla do hlavy. Mohlo ji to přece napadnout, když viděla, jak je hubený a bledý, v jakém stavu má oblečení... Je tak hloupá! Určitě ho tím urazila, pomyslela si, i když se Remus netvářil nijak dotčeně.

Tak to je pech,“ řekla rychle, aby dala najevo, že je jí to líto.


Remus se zasmál jejímu modernímu slovníku. Najednou mu došlo, oč musí být Tonksová mladší než on, i když vzal v úvahu, že jemu na vzhledu přidalo spoustu let navíc jeho onemocnění. Tonksová omluvně pokrčila rameny: „Omlouvám se. Bystrozorové na ministerstvu mi pořád říkají, že bych si měla dát pozor na to, jak se vyjadřuju. Asi to není moc profesionální, co?“

„To je v pořádku,“ ujistil ji.


Když dopila, vzal ji Remus na rychlou prohlídku domu.

„Tady jsou pokoje pro hosty. Myslím, že tenhle bude váš, budete-li někdy potřebovat přespat,“ řekl a otevřel dveře jednoho z pokojů. Byl stejný jako všechny ostatní, tmavý, zatuchlý a nutně potřeboval opravit. „Jsem si jistý, že se nám to tu podaří trochu vylepšit, než se budete chtít nastěhovat.“ řekl s úsměvem Remus a raději dveře zas pečlivě zavřel.

„Můj pokoj je támhle přes chodbu,“ ukázal, „a Sirius je hned vedle, takže tu budete mít spoustu společníků. Ale dávejte si pozor na Kráturu.“

„Na Kráturu?“ Tonksová nechápavě otevřela pusu.

„Je to místní domácí skřítek a po pravdě řečeno, nemá nikoho příliš v lásce. Prostě ignorujte všechny jeho poznámky. Ve skutečnosti je neškodný, ale je trochu nepříjemné, když se uprostřed noci probudíte, protože vám sedí na posteli.“

Tonksová se zahihňala.

„No a teď... nemohla byste mi trochu pomoct s hordou běhnic? Přes noc rozcupovaly závěsy v mém pokoji na cáry.“

„Super!“

* * *


To byl jen první z mnoha dalších okamžiků, které spolu sdíleli, a jak čas ubíhal, s každým společným zážitkem se navzájem o něco lépe znali, s každým z nich si byli o krůček blíž. A i když o tom nevěděli, na Štědrý den si oba, na míle vzdáleni jeden od druhého, v duchu přehrávali tytéž útržky společně stráveného času - Remus u Weasleyových v Doupěti a Tonksová v samotě domu na Grimmauldově náměstí. Vzpomínali na léto toho roku a na stovky drobností, které přineslo.


* * *


„Moc ven teda nechodí,“ přivítala Tonksová Rema, když dorazil k domu Dursleyových, aby ji vystřídal na hlídce. Usmál se, ale odpověděl věcně: „Kdyby chodil, byla by naše práce o dost těžší.“

Tonksová pokrčila rameny.

Měla na sobě kapsáče, bílé tričko a tenisky a posedávala na vedrem vysušeném trávníku na protější straně ulice. Remus se posadil vedle ní do stínu stromu, kde na ně odnikud nebylo vidět. Bylo horko a dusno a on si byl jistý, že tohle horké počasí brzy přinese bouřku.

„Přála bych si, aby si občas trochu vyšel, protože jinak se tady za chvilku uvařím,“ řekla Tonksová a otočila se, aby se na něj podívala.

 

Remus vypadal o něco líp, než když se poprvé setkali. Zdál se silnější a víc ve formě, i jeho obličej měl zdravější barvu. O příčině jeho problémů se dozvěděla velmi brzy, Remus k ní byl hned na začátku upřímný, protože nechtěl, aby se to dozvěděla od někoho jiného. Mohla by se cítit dotčena, že jí takovou věc neřekl. Tonksovou to ale nijak zvlášť neznepokojilo. Když teď sledovala, jak jeho posmutnělé šedé oči pozorně prohlížejí dům naproti a pečlivě registrují každý sebemenší detail, uvědomila si, že v určitém ohledu jej má proto ještě radši. Cítila hluboký obdiv k tomu, jakým způsobem dokázal přijmout bolestivé proměny těla i nenávist, kterou mu většinová společnost dávala najevo. Jak to všechno dokázal překonat a nedovolil, aby jeho srdce zahořklo.

Nebyl samozřejmě tak přístupný jako třeba Sirius nebo Kingsley, byl určitě mnohem zralejší, ale samotným jádrem jeho bytosti byla laskavost. Laskavost, kterou byl ochoten dát najevo jen těm, kteří se stejně chovali k němu. A to dělala Tonksová nesmírně ráda.

 

„Na, napij se,“ podal jí láhev studené vody. Vděčně po ní sáhla.

„Ale stejně to začíná být trochu nuda, to hlídání, že?“ řekla, když mu vracela láhev zpátky, aby se taky napil.

„Tak proč už nejdeš?“ zeptal se pak, zatímco hledal v trávě plastové víčko.

„Řekla jsem, že nudné je hlídání, a ne ty, Remusi.“

Zatvářil se rozpačitě a pak se usmál.

Tonksová se jen potměšile zazubila. Škádlila ho ráda. Byl tak zvyklý na hrubost a neurvalá slova, že prostě neuměl reagovat na kompliment a Tonksové to pokaždé připadalo hrozně roztomilé.

„Nebude ti vadit, když tu chvilku zůstanu, že ne?“ zeptala se jen s maličko větší vážností.

„Vůbec ne, klidně zůstaň. I když tedy nechápu proč.“

„Hm.... no třeba mám prostě ráda tvoji společnost.“

Znovu se usmál a trošku ostýchavě se na ni podíval. Hleděla mu zpříma do očí a na rtech jí to

vzdorovitě cukalo.

 

On měl JEJÍ společnost rád docela určitě. Její mladistvá činorodost mu dávala pocit, že je naživu. Miloval tu otevřenost a upřímnost, s jakou k němu přistupovala, i když možná nebyla vždycky úplně taktní. Věděl, že to nikdy nemyslí zle. A krom toho, co je špatného na tom, když si jednou za čas dopřeje trochu radosti?


Ale nebylo to jen na pět minut, Tonksová nakonec s Remem zůstala po celou dobu jeho služby. Ležela na trávě a povídala, zatímco on seděl napřímený a pozorným okem sledoval Dursleyovic rezidenci. Podnikala marné pokusy upoutat jeho pozornost, lechtala ho zezadu stéblem trávy, ale jemu to připadalo jenom jako takový projev dětinské hravosti a hodnou dobu její snahy prostě ignoroval, dokud ho nezapřísahala, aby konečně promluvil. Udělal vtip o tom, že ho soustavně obtěžuje nějaké otravné dítě, ale zahlédla na jeho tváři úsměv a věděla, že je opravdový.

 

Když se slunce klonilo k západu, dorazil Mundungus, aby Rema vystřídal, a trochu podezíravě se podíval na Tonksovou.

„Co vy tu eště ďáte?“ hodil sebou do trávy, zatímco Remus vstával a pomáhal Tonksové na nohy.
„Užívám si konverzace, Dungu,“ odpověděla Tonksová a postavila se vedle Rema, který se pořád ještě roztržitě ohlížel na dům.

„Pojď už,“ řekla rázně, k jeho překvapení ho popadla za rámě a neústupně jej táhla pryč z místa hlídky. Mundungus se zachechtal a dál už se věnoval své práci, zatímco Remus s poněkud zmateným výrazem na tváři následoval Tonksovou.

„Promiň, Nymfadoro, ale...“

Záměrně používal její křestní jméno vždycky, když chtěl, aby mu věnovala pozornost. A vždycky ji v nějaké formě dostal.

„Neříkej mi tak,“ zastavila se okamžitě. Držela ho za ruku a měla jasně v úmyslu táhnout ho za ni dál.

„Ale kam mě to přesně vedeš?“

Když shlédl dolů do její srdčité tváře, uviděl v jejích očích rošťácké plamínky a nebyl si náhle jistý co to vlastně cítí - je tak nervozní, nebo je to vzrušením?

„Chci, aby ses dneska trošku pobavil,“ prohlásila Tonksová a Remus nevěděl, co na to říct.

Otevřel ústa, ale nedokázal přijít na žádnou příhodnou výmluvu, žert ani moudro. Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, když se prostě nechá vést.

O pár minut chůze později byl však naprosto zmatený. Myslel si, že s ním Tonksová prostě chce jít jen tak na procházku, ale ona ani o trochu nezvolnila tempo, ani nepromluvila, a on už pomalu ztrácel přehled o tom, kde jsou.

„Tonksová, ne že by se mi ten náš malý výlet nelíbil, ale kam to jdeme?“

Musela se zasmát tomu nervóznímu tónu, který zazněl v jeho hlase, a bezděčně mu stiskla dlaň.
„Dělám to, co přátelé dělávají, a beru tě s sebou do jednoho baru, který znám.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Tonksová, nějaký mudlovský...“

„Není to mudlovský bar. Potřebuju jen najít místo, odkud se budeme moct bezpečně přemístit. Nechtěla jsem něco vysvětlovat před Mundungusem.“

Tohle mu dávalo smysl a tak se jen usmál nad její odhodlaností: „Dobře, to by šlo.“


Dostali se do potemnělé uličky, jejíž úzké zdi pokrývaly graffiti a betonovým chodníkem se táhly dlouhé praskliny. Následoval ji do šera, které pomalu houstlo, protože slunce už zapadlo za vršky domů kolem.

„Připraven?“ vzhlédla k němu netrpělivě.

„No... asi bys měla být trochu konkrétnější.“

Přemisťování vyžadovalo, aby jeho uživatel znal přesné místo, kam se chce dopravit.

Tonksová se klepla do hlavy: „Bože, promiň, no jasně. Je to v Bertyle.“

Bertyle bylo malé kouzelnické městečko na okraji Londýna a Remus si nejasně pamatoval, že tam kdysi byl. Díval se na Tonksovou a chvíli úporně přemýšlel. Pořád ještě ho držela za ruku a zblízka pozorovala, k jakému závěru dojde.

„Proč ne...“ řekl nakonec, spíš sám sobě než někomu konkrétnímu.


O vteřinu později se oba přemístili do Bertyle. Sotva tam byli, Tonksová jej znovu popadla za ruku a táhla ho ulicemi směrem k vytčenému cíli. Remus se musel smát té naléhavosti: „Já s tebou přece jdu, není potřeba mě tak táhnout.“

„Promiň,“ zazubila se na něj a konečně zpomalila, „myslela jsem jen, že bude mnohem těžší přinutit tě, abys někam vyrazil.“

„A smím vědět, co tě na takovou myšlenku přivedlo?“ zeptal se trochu ironicky.

„No, odpoledne jsi nebyl zrovna smíchy k popukání,“ odpověděla se stejnou ironií.

„Omlouvám se ti,“ řekl, „soustředil jsem se příliš na úkol, kterým mě pověřili. Bylo to důležité.“


Milovala způsob, jakým mluvil, jak věci formuloval, měla ráda zvuk jeho hlasu. Znala jej tak dobře, že by ho dokázala poznat třeba jen podle toho, jak se zasmál, i když to se stávalo jen zřídka.
„A to je přesně ten důvod, proč se potřebuješ jít trochu povyrazit.“

„Ale Molly a ostatní si o nás budou dělat starosti...“

„Vrátím tě v neporušeném stavu,“ odpověděla, v což Remus tiše doufal, protože si nebyl úplně jistý, jakou má Tonksová představu o zábavě.


* * *

Lupin ležel ve své posteli v Doupěti, pohodlně natažený na zádech a s rukama za hlavou, a pro sebe se usmíval. Nemusel mít žádné obavy. Tonksové představa o zábavě byla dokonale bezpečná a on si to moc užil. Dali si spolu pití a strávili večer povídáním o životě a o minulosti, a pod útěšným vlivem ohnivé whiskey dali průchod mnohým temným démonům. Musel se zasmát, když si vzpomněl na ten pohled, který jim Sirius věnoval, když se po půlnoci vrátili na Grimmauldovo náměstí a on viděl, jak se mu Tonksová opírá o rámě.


Tak rád by teď viděl její usměvavou tvář...

 

Taky Tonksová, která byla zrovna nucena na Grimmauldově náměstí nocovat, vzpomínala, hlavně na některé z těch všedních a na první pohled méně důležitých okamžiků, které spolu v domě zažili.

 

* * *


„Remusi, haló, Remusi, HEJ!”


Remus, který seděl u stolu nad hrnkem kávy, k ní vzhlédl kalným zrakem. Vrátil se z hlídky až po půlnoci a spal jen pár hodin. Rozhodně neměl náladu na nějaké hry, nebo si to aspoň myslel. Tonksová byla jiného názoru.

„Hele, Sirius taky hraje, tak proč ty ne? Aspoň tě to trochu probere.“

 

Usadila se u stolu naproti nim, oblečená ve vytahaných kalhotách a vybledlém černém tričku, v rukách otevřený časopis. Sirius vrhnul letmý pohled přes stůl, Remus s tmavými kruhy pod očima ho zachytil, a nevyslovená myšlenka, kterou si spolu vyměnili, je oba přinutila k smíchu (poněkud chabě, co se Rema týče) a k naoko utrápenému povzdechnutí.

„Dobře, dobře, tak já se vzdávám,“ zvedl Remus nakonec obě ruce, naznačuje kapitulaci.
Tonksová se ušklíbla a přehodila v časopise pár stránek, zatímco Remus se honem napil chladnoucí kávy.
„Ok, tenhle test nám pomůže odhalit, co jste zač, když přijde na romantiku.“


Sirius obrátil oči v sloup a Lupin zafuněl do hrnku s kávou. Tonksová po nich střelila podezíravým pohledem přes horní okraj magazínu.


„Hele, nemyslete si, já tyhle věci normálně nečtu.“

Oba muži si mezi sebou vyměnili další významný pohled, který přiměl Tonkovou, aby po Siriovi hodila kusem připečeného toastu.


„Hej!“

Sehnul se a toast skončil na zdi za jeho zády. Molly Weasleyová, která v koutě kuchyně čistila jakýsi obstarožní kotlík, se obrátila a přísně se na všechny tři podívala, s rukama výmluvně založenýma v bok.

Tonksová se omluvně zašklebila a vrátila se k časopisu.
„Ok, máte na výběr z několika odpovědí, a chci, abyste byli upřímní.“
Remus potřásl hlavou a potlačoval smích, a když se zrovna nedívala, Sirius do něj šťouchal loktem, až se chechtali oba.

„Fakticky, chováte se jak děti, zvlášť vy dva, už byste měli mít rozum,“ ozvalo se za jejich zády.

„Promiň, Molly, omlouvám se,“ řekl Remus přes rameno, ale pořád se ještě smál.
Tonksová se tím nedala odradit a pokračovala:
„Ok, tak jo, líbí se vám dívka, kterou jste potkali na party. Jak upoutáte její pozornost? Za A – začnete mluvit o něčem, o čem víte, že to má ráda. Za B – zkusíte s ní mluvit o famfrpálu, za C – pokusíte se udělat na ni dojem nějakým obtížným kouzlem, nebo za D – podstrčíte jí nějaký zvlášť silný nápoj lásky.“
Zvedla oči a podívala se na ně, napůl v legraci, napůl v očekávání. Oba měli na tváři široký úsměv.
„Nemůžeš to prosím tě brát vážně?“ zeptal se jí Sirius, když viděl, že se zubí úplně stejně, a pokračoval:
„Co třeba možnost E – zmíním se o skutečnosti, že jsem masový vrah na útěku před ministerstvem...“

„Nebo možnost F – budu s ní diskutovat o jejím názoru na postavení vlkodlaků ve společnosti.“ nadhodil Remus. Oba se váleli smíchy a Remus musel připustit, že už je vcelku dobře probuzený.

Tonksová je docela chápala: „Mně osobně se nelíbí ten hloupý předpoklad, že se holky nezajímají o famfrpál.“
„Takže to máme brát tak, že ta zmíněná dívka jsi ty?“ řekl Remus, když konečně přemohl smích.
„Ovšem v tom případě,“ vložil se do toho Sirius, „ je to možnost E.“ Zakřenil se na Rema, ale ten náhle vypadal nějak zamyšleně. I Tonksová si toho všimla.
„Tak jo, pokračujem. A ty, Siriusi,nezapomeň, že jsem bystrozorka.“
„Trvám na možnosti E,“ prohlásil Sirius, zatímto Remus pořád ještě mlčel. Tonksová studovala jeho obličej potměšilým pohledem, který jako by se v jejích očích usadil už natrvalo.

„Pokračuj, Remusi.“
„Kdybys to opravdu byla ty...“ kladl slova pomalu a dával si s myšlenkou načas, „představil bych se a pak, no... asi bych ti objednal něco k pití, a povídali bychom si... a pak bych tě požádal o tanec.“
Tonksová se zazubila, spokojená s jeho odpovědí a hned se obrátila na Siria: „Vidíš? Takhle se chová pravý gentleman.“

Sirius se smál, až se zakuckal, a začal znovu šťouchat loktem do Rema, který se s úsměvem vrátil ke své kávě.

* * *

Tonksová se převalovala na posteli a omotávala si pokrývky těsně kolem těla. Navzdory vší té práci, kterou na domě udělali, stále ještě zůstával chladný a vlhký, zvlášť teď, v zimě. Jak si ale vybavovala, předešlý rok to bylo mnohem horší...

* * *

Tonksová měla celý den nějaké povinnosti na ministerstu a na Grimmauldovo náměstí se vracela právě když venku začala řádit pořádná sněhová bouře. Když vstupovala do domu, mocný závan větru pronikl do haly a shodil stojan na deštníky v podobě trolí nohy, čímž znovu způsobil, že zlovolný portrét staré paní Blackové začal znovu dštít síru a plameny na všechny obyvatele domu.

Honem stojan zas postavila, ale konec její šály se do něj tak zamotal, že by byla upadla, kdyby ji byly něčí ruce včas nezachytily.

„Hohou, opatrně!“ To Remus jí pomohl znovu chytit balanc, a teprve pak ji pustil se svého sevření. Tvářil se přitom nečekaně vesele. „Jsi v pořádku?“
„Jo, díky,“ usmála se, „pojďme honem umlčet tu fúrii.“
Souhlasil.
Za značného úsilí se jim společně podařilo znovu ukrýt ječící portrét za těžké závěsy, právě když začínal úplně novou zásobu kleteb. Remus na něj vrhnul znechucený pohled: „Odpřisáhl bych, že pokaždé, když ta věc spustí, je to o něco horší!“ Poslední, co z portrétu ještě zaslechli, než úplně zmlknul, bylo něco ve smyslu „nechutné kreatury bez vlastní podoby, s růžovou hlavou!“

Tonksová se uchechtla, ale pak se otřásla zimou, honem se zachumlala do kabátu a třela si ramena. „Tady je zima jak v lednici, Remusi.“
Věnoval jí hřejivý úsměv jako kdyby tím nějak mohl zvednout teplotu v domě. Tonksová každopádně postřehla, že na ni to opravdu funguje.
Vstoupila do kuchyně a měla za to, že Remus přijde za ní.Stal se z toho už zvyk. Vždycky večer po šichtě si spolu sedli, dali si čas a vedli řeči o tom, co se ten den dělo, obvykle tam s nimi byl i Sirius, a než se rozešli každý do svého pokoje, ještě si napříč halou popřáli dobrou noc. Ale toho večera Remus zamířil ke schodišti.
„Hele, kam to jdeš?“ zavolala za ním udiveně Tonksová.
Remus se zarazil s nohou na prvním schodu a jaksi pobaveně se na ni ohlédl.

„No do postele.“
Zamračila se a zkřížila ruce na prsou. Ten drobek zklamání, který se v tu chvíli odrážel v její tváři, jej potěšil. Usmál se v duchu, ale navenek se tvářil lhostejně.

„Není na to trochu brzy?“ křikla na něj.
Letmo koukl na hodiny v hale a jen pokrčil rameny.

„Takže ty mě tu opravdu necháš mrznout samotnou?“

Sirius byl zrovna mimo dům, což mu sice přinášlo náramné potěšení, ale Brumbála by to rozhodně nepotěšilo. Vyrazil ven poprvé od té doby, co doprovázel Harryho na nádraží.

„No, mám v pokoji projektor, myslel jsem, že se podívám na nějaký film,“ přiznal nakonec Remus a Tonksová se zatvářila uraženě. „Fajn. Jen běž. Běž a užij si to. Já budu sedět dole sama a budu v té ledárně pít čaj...“ Pomalu zamířila ke dveřím do kuchyně. Když tam došla, ohlédla se. Remus se opíral o zábradlí a jaksi provokativně se na ni culil.
„No co je? Běž do postele, lenochu,“ zavolala na něj.
Rozesmál se a než vykročil do schodů, ještě jí zamával.
Sledovala ho, jak odchází, pak si naštvaně vzdechla, zavrtěla hlavou a vstoupila do promrzlé kuchyně. Hned pochopila, proč tam dnes Remus nechtěl být. Ne že by toho muže znala nějak obzvlášť dobře, občas se choval přímo nevyzpytatelně, jako dnes večer

Položila hrnek na stůl trochu důrazněji, než měla v úmyslu, a nakřápla dno. Rychle vytáhla hůlku, aby to napravila. Pak si uvařila čaj. Seděla u stolu, usrkávala z šálku a pevně ho svírala v dlaních v marné snaze se o něj zahřát.

V jejím pokoji byla určitě stejná zima jako v kuchyni a představa, že by si měla lehnout do vymrzlé postele, se jí vůbec nezamlouvala. Remus i Sirius věnovali spoustu svého volného času tomu, aby vyhnali z pokojů průvan, ale nebylo to nic platné. Tonksová byla ostatně toho názoru, že nejlepší by bylo celý dům zbourat a znovu postavit. Věděla, že Sirius by okamžitě souhlasil.

Po pár minutách už se celá třásla zimou, hrníček jí při pití drkotal o zuby, a když už to vypadalo, že kvůli tomu rozlije čaj, naštvala se a vstala. Nechala hrnek na stole, vyšla z kuchyně a vydala se po schodech nahoru. Uprostřed chodby se zastavila a chvíli pozorně naslouchala. Z Remova pokoje se ozývaly tlumené zvuky a tak přistoupila blíž ke dveřím. Byla unavená, ale ne zas úplně vyčerpaná. Ještě se jí nechtělo do postele. Pár vteřin přemítala a chodila sem a tam studenou chodbou před jeho pokojem, sledujíc jak se její dech sráží v ledovém vzduchu. Rozklepala se ještě víc než dole v kuchyni.

Remus ji ve svém pokoji slyšel. Slyšel, jak chodí po chodbě a po pravdě řečeno se cítil trochu provinile, že tak vyčkává, co asi Tonksová udělá. Bylo mu jí líto, ale copak ji mohl jen tak pozvat k sobě do pokoje? Co by si pomyslela? Nakonec se však přece jen ozvalo tiché zaklepání.

„Ano?“ předstíral překvapení, když se její hlava objevila ve dveřích. Seděl na posteli, celý zabalený do pokrývky, která mu chránila nohy i většinu trupu před zimou. V jeho pokoji bylo jen o něco málo tepleji než v hale.
Tonksová přelítla očima projektor. Vypadalo to, že promítá nějaký starý černobílý film.

Napadlo ji jak se to k němu hodí...

 

„Remusi, je tu děsná zima.“
„Všiml jsem si...“ poznamenal a významně popotáhl pokrývku, do které se balil. V očích měl zvláštní výraz a Tonksová se nemohla ubránit podezření, že věděl už předem, co se stane.
„A mně se opravdu ještě nechce spát,“ pokračovala.

„Kdo by to byl řekl...“

 

A zase ten protivný úsměv, pomyslela si. Vlastně je docela roztomilý, ale o to teď nejde.

 

Hleděla na něj a čekala, co řekne. Sklopil oči a jeho pohled už nebyl tak žertový, ale spíš účastný.
„Tak pojď dál. Mám ale jenom jednu deku.“
Zazubila se a hned se usadila vedle něj na posteli. Roztáhl pokrývku tak, aby mohl přikrýt oba, a pečlivě ji omotal Tonksové kolem ramen. Musela se o něj trochu opřít, aby se tam vešli, ale zdálo se, že to žádnému z nich nevadí.
„Nevím ale, jestli se ti ten film bude líbit,“ řekl. Byl tak blízko, že cítila každý jeho nádech a výdech... „Je docela dost starý.“
„Mně to nevadí,“ odpověděla se spokojeným úsměvem.

* * *

 

Mně to nevadí, zašeptala si znovu pro sebe v pokoji na Grimmauldově náměstí... Co by teď dala za to, aby jí přidal trochu svého tepla. I pod přikrývkou se celá chvěla.

Kolikrát mu už řekla, že jí to nevadí? Nevadí jí, že je chudý nebo že je starší než ona. Prokázal přece mnohokrát, že věk nijak neumenšil jeho intelekt, tělesnou kondici ani srdce. A rozhodně jí nevadí, že je vlkodlak a že by byl schopen jí fyzicky ublížit. Ona je přece bystrozor. Mohla by mu ublížit úplně stejně jako on jí, a to nejen za úplňku.

Dokázala mu, že jí to nevadí. Stalo se to měsíc po Siriově smrti, tenkrát se vrátila do domu hned jak skončila úplňková noc...

A o mnoho mil dál si ten samý okamžik v duchu promítal i Remus...


* * *


Když první ostré paprsky ranního slunce přelezly přes střechy domů, lemujících Grimmauldovo náměstí, měsíc konečně zmizel z oblohy, zanechal však na podlaze jednoho z pokojů ležet zhroucenou mužskou postavu.


Remus Lupin právě prošel extrémně bolestným procesem návratu do své lidské podoby, ležel na zemi ve své ložnici a s očima pevně zavřenýma se pokoušel popadnout dech. Jeho tělo se stále ještě třáslo prodělaným utrpením, ve svalech doznívaly křeče a pramínky potu se vpíjely do rozedraného oděvu. Zakryl si jednou rukou oči a se zaťatými zuby se snažil potlačit vzlykání. Té noci bylo zvlášť těžké udržet si zdravý rozum. Nebyl po ruce žádný lektvar, který by mu v tom pomohl, ani Sirius, aby jej za dlouhých nočních hodin doprovázel ve své psí podobě.

 

Žádný Sirius...


Vzlyky se začaly prohlubovat, nakonec se roztřásl zármutkem i bolestí zároveň. Rány a škrábance, které si v noci způsobil, krvácely a krev se mísila s potem, jenž v ranách pálil, až měl celé tělo v jednom ohni, bolest bodala a pronikala až do morku kostí. A právě když se přestal konečně přemáhat a poddal se celé té fyzické a psychické agónii, ozvaly se na chodbě před jeho pokojem tlumené kroky.


„Remusi?“

Temnotou pronikl hlas plný obav. Pak se otevřely dveře a v nich se objevil obrys ženy. Bledé světlo z haly ji obestíralo jako bytost z jiného světa, na pár vteřin si pomyslel, že už je konec, že jej nějaký anděl vítá na onom světě... Jenže ten anděl měl žvýkačkově růžové vlasy.

Tonksová ani chvilku nezaváhala a ve vteřině klečela vedle něho na podlaze.

„Remusi!”

Snažil se rychle znovu ovládnout a schovat před ní oči plné slz. Hrdost mu bránila, nemohl dopustit aby ho Tonksová viděla takhle! Ale bylo už pozdě. Dlouho potlačované emoce už našly slabá místa v jeho vnitřním opevnění, jež poslední transformace rozmetala na kusy, a nyní si razily cestu ven. Jen jednou, říkal si, jednou jedinkrát, aby se mi trochu ulevilo. Tak moc to potřebuju...

 

Objala ho, opatrně ale pevně, a s její pomocí se dokázal posadit. Bolest, která ho drtila, byla doslova hmatatelná: „To bude dobrý,“ šeptala potichu, ale cítila se strašně, strašně bezmocně.

Mohla tam jen být a podpírat ho, zatímco jeho krev zanechávala skvrny na jejím oblečení. Ale co na tom záleželo. Věděla jen, že teď potřebuje její pomoc. Při pohledu na hluboké otisky vlčích zubů, které noc zanechala na jeho pažích, v ní všechno křičelo, Bože, nikdo si takové utrpení nezaslouží, zvlášť ne někdo jako on! Ta nespravedlnost i jí samotné vehnala do očí slzy. Nechala je téct a byla ráda, že na ni nevidí.

 

Remus byl tak, tak vděčný za to, že tam je, vděčný za útěchu a lidský dotek. Pevně se jí držel, jako kdyby měla každou chvíli někam zmizet, opřel si hlavu o její rameno a měl pocit, že konečně může nechat všechen ten tíživý zármutek své duše vyprchat do ztěžklého vzduchu pokoje.

„Promiň,“ omlouval se ochraptěle přerývaným hlasem a Tonksová slyšela, jak se v něm zvedá vlna lítosti.

„To bude dobrý. Všechno zas bude dobrý...“

 

Už dlouho, dlouho neměl nikoho, kdo by jej v této chvíli podepřel a řekl něco povzbudivého. Od té doby, kdy se rozhodl, že bude žít sám, aby svým rodičům nepůsobil těžkosti. Snad jen Sirius, na tu krátkou dobu, než...

Najednou věděl, že při něm stojí jiný výjimečný přítel, a že ho nechce ztratit. Určitě ne teď, děsil se toho, že by měl v tomhle stavu zůstat sám. Lehce pohnul hlavou: „Děkuju ti, Doro.“

Cítil se tak uboze a bídně, až se hnusil sám sobě, zároveň jej však podivně uspokojoval fakt, že teď konečně poznala i tuto část jeho života. To ještě nikdy, nikdy nikomu nedovolil... Uvědomil si, jak bezvýhradně Tonksové důvěřuje.


Tonksová se dívala se na svoje ruce. Krev už jí nasákla do rukávů tak, že se jí lepily na kůži. Už tam nemohli dál tak zůstat, bylo potřeba zranění co nejdřív ošetřit. Přemýšlela, jestli má sáhnout do zadní kapsy pro hůlku a použít kouzlo, ale neuměla si představit, že by povolila objetí, které očividně potřeboval. Zdálo se jí ale, že už bylo slz dost, ať už pro Siria, pro Remův osud, nebo kvůli všem těm změnám, co se na ně valily ze všech stran, složitým a neodvratným... Čekala ještě chvíli, a když se jí zdálo, že je na tom Remus trochu líp, zeptala se tiše: „Remi, můžeš vstát?“

„Ano.“

Byl pevně rozhodnutý, že se musí dát zas a chovat se znovu jako ten spolehlivý muž, kterým vždycky byl a bude. Ve skutečnosti si však vůbec nebyl jistý, jestli opravdu dokáže vstát, cítil se hrozně slabý a unavený. Tiše se modlil, ať neomdlí, až se postaví, současně ale věděl, že ona by ho zachytila.


Tonksová mu pomohla na nohy a počkala, dokud se jí zas bezpečně nedržel.

Stálo to hodně úsilí, než se dostal do postele; netušila, jak moc ho každá proměna vyčerpává.

Jak to asi vypadá, když je sám, pomyslela si. Leží na zemi, dokud není dost silný na to, aby vstal? Nebo to tak není pokaždé? Pamatovala si dny, kdy se po proměně potkali u stolu už v poledne... Jistě měl tehdy od Snapea vlkodlačí lektvar. Bez něho...

 

Ale nebyl čas na přemýšlení. Uložila Rema na matrace, protože z povlečení zůstaly po úplňkové noci jen cucky, a zatímco ležel a jeho dech se pomalu uklidňoval, Tonksová rychle odběhla do kuchyně, aby našla věci, potřebné k jeho ošetření.

Vrátila se s umyvadlem plným teplé vody, z malé lahvičky z tlustého skla do ní přidala několik kapek nahnědlé tekutiny, a pustila se do práce. Byla opatrná jak nejvíc to šlo a soustředěním se kousala do rtů, samou obavou, aby mu nezpůsobila bolest. Remus sledoval její drobné ruce, jak se bez zaváhání pouštějí do té neradostné práce a nedal najevo sebemenší známku toho, že by ho něco zabolelo. Oba mlčeli, dokud nebylo všechno hotovo. Pak se posadila na okraj jeho lůžka a usmála se na něj. „Dala jsem tam trochu extraktu z třemdavy, co nosím pro všechny případy s sebou. Za chvilku se ti uleví...“

 

Remus se na ni díval vysíleným pohledem. Hleděl na krvavé fleky, které ulpěly na jejím světlém tričku a ztěžka polkl: „Zničil jsem ti šaty... Těch špinavých skvrn už se nezbavíš...“

Z hořkého tónu jeho hlasu pochopila, jak to myslí. Chvíli mlčela a pak řekla:

„Pro mě je to jako kdybys mi připnul Merlinův řád.“

A trochu se začervenala, protože si v tu chvíli uvědomila, jak moc jí na něm záleží – a že je zamilovaná.

Byla to tatáž chvíle, kdy si Remus Lupin při pohledu na ni přiznal, že ji také miluje. Ale že jí to nikdy nebude smět říct...



* * *

 

A teď byla od něho tak daleko... Remus si znovu zakryl rukou oči ve snaze vytěsnit ze své mysli obraz té krásné mladé tváře... marně. Hluboko uvnitř věděl, že se mu něco takového nikdy nemůže podařit.



Autor Egesichora, 12.01.2015
Přečteno 792x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí