Soulblade

Soulblade

Anotace: Na motivy stejnojmenné videohry firmy Namco a mých zážitků při jejím hraní :-)

JAPAN

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu a jen vyzáblý bezzubý stařec, opřený o kmen seschlé sakury, narušoval krásu podvečerní krajiny. Z druhé strany mýtiny se k němu blížil muž. Z dálky vypadal jako čtyřicátník, ale když došel blíž, nechalo se rozpoznat, že je mu něco přes dvacet. Byl ověšen spoustou zbraní a přes rameno měl přehozeny dva měchy, naplněné jakousi tekutinou. Jeho další zavazadla však tvořil pouze malý raneček. Stařec se zatvářil zklamaně:
„Nemáš trochu jídla, synku? Od rána jsem jedl jenom tohle, ale má ústa si s tím už nedokáží poradit,“ vytáhl z kapsy kus tvrdé plesnivé placky.
Mladík se zastavil a změřil si ho ostrým zkoumavým pohledem, který se postupně měnil v soucitný.
„Sám jsem hladový, ale jídlo nemám. Jenom tento lahodný mok,“ shodil z ramene svůj náklad. „Je to dárek pro starého přítele, ale myslím, že jeden měch mu musí stačit.“ Druhý měch podal starci. Ten se lačně napil a do očí se mu vrátil život.
„Ó, bohové se ti odmění. To je určitě velice dobrý přítel, když mu neseš takové dary. Vem si za odměnu moji placku. Tvé zuby to jistě zvládnou lépe. Jaké je vůbec tvé jméno?“
„Mitsurugi,“ řekl Mitsurugi a s krajním odporem schoval kus placky do rance.
Stařec pokračoval: „Za chvíli se setmí. Měl by sis najít nějaký dobrý úkryt.“
„Mně to nevadí. Jsem zvyklý spát pod širým nebem,“ Mitsurugi na to.
„Ty mi nerozumíš. Dnešní noc nebude z obyčejných. Já se o své bezcenné tělo nemusím bát, ale ty by ses měl mít na pozoru. Ještě jsi neslyšel o Noci démonů?“ varovně vztyčil svůj kostnatý ukazovák.
Takových povídaček znám spoustu, pomyslel si Mitsurugi, chystaje se k odchodu, ale navenek se choval zdvořile: „Děkuji za varování. Budu si dávat pozor. Hodně štěstí.“
„Hodně štěstí,“ zamával stařec Mitsurugimu na rozloučenou.

● ● ●

Byla tma, že neviděl na krok, chůzi mu ztěžoval ostrý protivítr a jen blesky, křižující oblohu, osvětlovaly pěšinu, po níž už notně vystrašený Mitsurugi kráčel. To je divné, pomyslel si, vidím blesky, ale neslyším hrom! A co to je za hrozné zvuky? Kvílení, které předtím pokládal za šumění listí ve větru, zesilovalo, až se změnilo v šílený řev. Naskočila mu husí kůže: Proboha, že by na těch pohádkách bylo něco pravdy? A kde se tu najednou vzala tak hustá mlha?
Mlha houstla a vytvářela jakési postavy bizarních tvarů, které jako by tančily kolem něj a nechtěly mu uvolnit cestu. Mitsurugi už zapomněl na svou pověst odvážného bojovníka a rozběhl se slepě pryč z tohoto místa, pryč od dotěrných duchů. Ti jej však pronásledovali a s nelidským jekotem se míhali tu před ním, tu vedle něj. Mitsurugi vytáhl Korefuji a za zmateného šermování a běhu chaotickým směrem se snažil dostat z dosahu všudypřítomných démonů. To se po chvíli povedlo a mohl se zorientovat v prostředí.
I když byla noc, celá krajina plála temně rudým, jakoby krvavým světlem. Po levé ruce rozpoznal řadu hustých keřů, za nimiž byly jen jakési nehostinné skály. Napravo od něj se táhla pěšina, po které původně šel, a směřovala k řídkému háji nevysokých stromů. Mitsurugi se rozeběhl tímto směrem, ovšem démoni mu byli v patách. Když se dostal blíž, zdálo se mu, že za stromy se rýsují stěny velkého domu. Prosvištěl hájkem, až mu vlál culík, a ocitl se na velkém prostranství. Asi padesát kroků před ním se tyčilo honosné šlechtické sídlo.
Ulehčeně vydechl a rukávem kabátu si otřel pot z čela: To je moje spása… BUM!!!
Obrovská exploze otřásla stavbou i okolím a celou budovu zachvátily plameny. Duchové pronásledující Mitsurugiho se okamžitě rozprchli. On sám se sbíral z prašné země, kam ho odhodil výbuch, a pomalu se otáčel k hořícím troskám.
„UÁÁÁÁÁÁÁ“ Scénu pročísl strašlivý řev a za rytmických zvuků housové hudby se na Mitsurugiho řítil obrovský démon s ještě vyděšenějším obličejem, než byl ten, který stál proti němu.
Mitsurugi uskočil jak před kulkou z Tanegashimy a nestvůra se ztratila mezi stromy. Možná bych měl bojovat, pomyslel si, ale jeho nohy rozhodly jinak. Velkým obloukem se vyhnul listnatému háji a utíkal pryč ze všech sil, až mu katany chrastily. Zdálo se mu, že za sebou slyší něčí kroky, a tak se kryl za nízkým porostem, kličkoval mezi velkými balvany, snažil se uprchnout, dokud se vyčerpáním nezhroutil k zemi.
Nejdřív jen odevzdaně ležel a čekal na smrt, poté si uvědomil, že jediné, co slyší, je bušení srdce a tepot krve ve spáncích. Sebral zbytky sil a postavil se: Uf, jsem v bezpečí.
Tu se však za ním vynořila postava v krvavě rudém oděvu a chytila ho pod krkem.
„Pomoc! Nezabíjej mě! Nezabíjej mě!“ zasípal Mitsurugi a pokusil se uvolnit vražedné sevření.
„Pst!“ šeptl neznámý a volnou rukou zakryl oběti pusu. Mitsurugi pomalu ztrácel vědomí, když vtom stisk povolil a Mitsurugi se svalil na zem.
„Musíme se chovat tiše, ještě není po všem,“ útočník si sundal masku a tvář mu osvítilo vzdálené spáleniště.
„TAKI!!!“ zajásal Mitsurugi. „To jsem rád, že tě vidím.“
„Já moc ráda nejsem. Co tady děláš? Měli jsme se sejít až pozítří ve městě.“
„Já vím, ale chtěl jsem tě překvapit.“
„No to se ti teda povedlo,“ ušklíbla se Taki. „Budeš mi akorát na obtíž. Mám tady práci.“
„Já... Já ti pomůžu. Po cestě sem jsem dokonce několik duchů sám vyřídil. A toho velkého bych taky zvládl. Chtěl jsem mu nadběhnout a překvapit ho. Když vtom jsi mě přepadla.“
„Vážně?“ bavila se Taki Mitsurugiho příběhem. „To jsem viděla, jak jsi mu nadbíhal.“
Mitsurugi trošku znejistěl a snažil se změnit téma: „Ten výbuch, to byla tvoje práce?“
„Možná.“ Takina tvář opět zvážněla. „Budu se tam muset vrátit. Ztratila jsem Spirit Blade. Asi když jsem tě honila při tom tvém nadbíhání.“
„Nenechávej mě tady samotného. Chci jít s tebou,“ ochotně se nabízel Mitsurugi.
„Ne. Je to nebezpečné. Někde se tu schovej a počkej na mě,“ řekla Taki a ztratila se v temnotě.
Mitsurugi byl nakonec rád, že si může odpočinout. Byl tak unavený a hladový, že se rozhodl přece jen sníst „dárek“ od starce. Našel si úkryt mezi dvěma velkými keři a dal se do jídla. Měl výhled před sebe, takže uvidí, až se Taki bude vracet, a za ním prudce stoupal lidskou nohou neschůdný skalnatý svah.
Mitsurugi si však neuvědomil, že dnes proti němu nestojí lidský protivník, a možná proto si nevšiml, že se od skalních útvarů za jeho zády něco blíží...

● ● ●

Támhle je, oddechla si Taki, když uviděla Spirit Blade v sutinách domu. Očistila jej a na jeho čepeli spatřila odlesk hořících trosek. Tak to bychom měli, pomyslila si, zasunula meč do pouzdra na zádech a vydala se nazpátek.
Když se vrátila k místu, kde nechala Mitsurugiho, poznala, že její mise ještě neskončila. Mitsurugiho věci byly rozházené kolem, na zemi se válela nějaká uschlá placka, ale on sám nikde. Jen polámané větvičky okolních keřů a sotva viditelná brázda v trávě směřující ke skalám vzadu naznačovaly, kde musí svého přítele hledat.
Taki si pátravě prohlížela strmý svah, až se její pohled zastavil na dvou velkých, plochých kamenech, ležících těsně jeden vedle druhého. Okamžik poté se oba kameny odsunuly od sebe a odhalily obrovskou díru, z níž vyšlehly plameny, těsně následované oblakem sírou páchnoucího čmoudu.
Když se dým rozplynul, Taki pomalu přistoupila blíž. „To musí být Labyrint démonů. Bála jsem se, že to dojde takhle daleko,“ řekla si pro sebe předtím, než bez většího váhání skočila dolů. Jakmile dopadla, oba kameny opět zatarasily vchod.
Taki se narovnala a zjistila, že se před ní otvírá spousta chodeb, vedoucích strmě někam hluboko pod povrch zemský. Na mnoha místech plály ohně a ze všech stran se valil štiplavý kouř.
Uf, ještě že mi Toki dal tohle. Rozložila před sebou zažloutlý potrhaný svitek pergamenu, na jehož spodním okraji byl nějaký nápis, vybledlé znaky však nešly přečíst. Taki ale dobře věděla, co je tam napsáno:
Mapa Labyrintu démonů.

● ● ●

Taki sestupovala do středu Labyrintu a dotírající ďáblíci a duchové jí nedělali větší problémy. Většina z nich se rozplynula po zásahu Spirit Bladem, ti ostatní se zbaběle ztratili někde v zákoutích temného bludiště. Už bych měla být blízko, zadívala se Taki do mapy. Když zvedla oči, nemohla uvěřit, co vidí.
V dálce na křižovatce chodeb stál nehybně Mitsurugi a díval se přímo na ni. „Mitsurugi,“ zvolala a rozběhla se co nejrychleji k němu.
„Mitsurugi, jsi v pořádku?“ ptala se udýchaně, ale když se ho dotkla, Mitsurugi se rozplynul.
„Heishiro, kde jsi?“ rozhlížela se kolem sebe a na další křižovatce jej opět spatřila. Pospíchala k němu, ale situace se opakovala. Když se přiblížila, Mitsurugi se vypařil a objevil se o kus dál.
Taki už poznala, že temné síly s ní hrají nekalou hru. Rozvážně postupovala od jednoho Mitsurugiho ducha k druhému, až se dostala na rozlehlé podzemní prostranství. Jestli mapa nelže, měla bych být přímo v srdci Labyrintu, pomyslela si a dokráčela doprostřed.
„CHACHACHACHÁ.“
Taki sebou trhla a otočila se k místu, odkud se smích ozval.
„SAMOTNÁ LOVKYNĚ DÉMONŮ NÁS PŘIŠLA NAVŠTÍVIT.“
Před ní se vznášel rudý, poloprůsvitný démon a při každém jeho slově se otřásala celá země a ze stropu padaly udrolené kamínky. „TO JE VELICE VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA. PŘIŠLA SIS PRO SVÉHO PŘÍTELE?“
Taki Vládce démonů nikdy předtím neviděla a znala ho jen z hrůzostrašných vyprávění, při nichž krev tuhne v žilách.
„Ano, vydej mi Mitsurugiho a půjdeme si po svých,“ vyjednávala neohroženě, stojíc v bojovém postoji, pravou rukou svírajíc rukojeť Spirit Bladeu, levou ruku před sebou, ukazovák a prostředník natažený.

„CHACHACHÁ. VIDÍM, ŽE POVĚSTI O TVÉ ODVAZE NELHALY, ALE NEBUDE TO TAK JEDNODUCHÉ. VYDÁM TI JEJ, KDYŽ MI TU ZA ODMĚNU NECHÁŠ JEDNU MALIČKOST.“ Ukázal na Takinu pravou ruku, ve které držela Spirit Blade.
„Tak na to zapomeň. To si radši Mitsurugiho najdu sama.“
„ÚÚ-CHACHACHACHÁ.“ Vládce démonů rozhodil rukama a kolem Taki se začaly objevovat Mitsurugiho podobizny. Nakonec jich bylo několik desítek, všechny do detailu stejné.
„TAK SI TO ZKUS. JESTLI SE TI TO POVEDE, PUSTÍM VÁS ZPÁTKY NA ZEM. JESTLI NE, ŽIVÍ SE ODTUD NEDOSTANETE. CHACHACHÁ.“
Ach, Mitsurugi, do čeho si mě to dostal, pomyslela si Taki a jala se prohlížet jednotlivé postavy. Všechny byly naprosto identické, stejné šaty, stejné vlasy a stejný nepřítomný pohled. Ach jo, kdo z vás je opravdový Mitsurugi, ptala se sama sebe, když vtom nejbližší Mitsurugiho dvojník zvolal: „Já jsem Mitsurugi!“
Taki se zaradovala, že našla toho pravého, ale vzápětí se ozval další:
„Ne. Já jsem Mitsurugi.“
A tak chodila od jednoho k druhému a dokola se opakovala tatáž písnička: Já jsem Mitsurugi. Já jsem Mitsurugi. Kdybych se aspoň mohla soustředit, šeptala si zoufale a snažila se nevnímat vše přehlušující šílený smích Vládce démonů, který měl radost z toho, jak si Taki neví rady.
Ta zatím obešla snad už všechny podobizny. Já už ani nevím, kterou jsem si prohlédla a kterou ne. Jé, u tamté jsem, myslím, ještě nebyla.
Taki přistoupila k dvojníkovi, který byl trošku schovaný v jednom z jeskynních výklenků.
„Tak co? Ty jsi taky určitě Mitsurugi, že?“ očekávala několikrát opakovanou odpověď.
„Mitsurugi su já!!!“ ozvalo se výhružně.
Taki se zarazila a přeběhl jí mráz po zádech: To už jsem někde slyšela.
Vtom jí sklouzl zrak na Mitsurugiho rameno. Ležel tam drobek z nějaké suché placky...
„Tohle je pravý Mitsurugi!“ otočila se Taki ke Vládci démonů a uťala jeho smích.
Ten vytřeštil krvavé oči a chvilku nebyl schopný pochopit, jak mohla mezi tolikati najít toho správného.
„ÚÁÁÁÁÁÁÁÁÁ. PRO TENTOKRÁT JSI VYHRÁLA, LOVKYNĚ
DÉMONŮ. ALE NEVIDÍME SE NAPOSLEDY. ÚÁÁÁ.“ Démon zaječel naposledy a ztratil se v explozi ohně.
Celé okolí kolem Taki a Mitsurugiho začalo vybuchovat a nakonec oba zmizeli v mraku hustého kouře. Když se rozplynul, Taki najednou stála mezi keři pod skalnatým srázem. Mitsurugi seděl vedle ní, zívnul a protřel si oči.
„Kde jsi byla tak dlouho? Celou dobu tě tu vyhlížím.“ Opět zívnul a poškrábal se na hlavě. „A vůbec. Našla jsi ten Spirit Blade?“
Taki se unaveně usmála: „Jasně. Ale teď už spi. Máme za sebou perný den a musíme si odpočinout. Zítra nás čeká dlouhá cesta...“
Lehla si vedle Mitsurugiho a okamžitě usnula.


Toto je jen první kapitola. Dílo obsahuje i obrázky, které jsou součástí textu, tak to sem nemůžu dát celé.
Kdyby to chtěl někdo celé, tak:
http://ulozto.cz/xe9PxMoZ/soulblade-povidka-rar
Autor Roman Bernatský, 15.04.2017
Přečteno 541x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí