Donucen k rozloučení.

Neměl jsem to v plánu ale okolnosti mě k tomu donutili.
Nepíše se mi to snadno a i když bych neměl na to ani pomyslet tak to v té hlavě pořád nacházím.
Už tolikrát a tak dlouho to s té hlavy se snažím vymazat, že už mám obavu z toho jak se to v mé hlavě uchytilo.
Nalhávat už si nedokážu o tom, že jsem na to zapomněl i když to tam stále je a začínám mít z toho i noční můry které se kombinují s nespavostí a depresí z budoucnosti.
Já i ostatní to mají pokaždé na očích a ty jejich pohledy už mi začínají vadit.
Nepoznám zda mě litují nebo odsuzují.
Je to děs a zároveň zničující duševní trauma.
Nejradši bych to zničil a to i sám sebe za takovou potupu a to jsem vyzkoušel už vše.
Ale to nikdo neví a proto mě nejspíše odsuzují za to, že jsem to určitě ani nezkusil.
Já to zkoušel, já se snažil a stálo mě to nervy a všechnu mou energii.
A okolí nic neuzná, protože vidí jen to co by už nemělo být vidět.
Jenže to je vidět ale je to i v mé hlavě a nedokážu na to nemyslet.
Budu to muset holt udělat i když přijdu o to nejcennější co mám ale ty pohledy okolí a ten pocit, že jsem je zklamal už nemůžu snášet takže to udělám a hned.
Když budu váhat tak to nedokážu, prostě musím zatnout zuby a bez váhání a bez rozmyslu to tričko s tou skvrnou na rameni co nejde ničím vyčistit a co mám nejradši ze všech mých triček vyhodit rovnou do popelnice.
Buď sbohem sloužilo si dlouho a celou dobu si vydrželo v celku i po x praní.
A teď tě musí nahradit jiné koupené u vietnamců ve slevě.