Papyrus královny Anchesenamon 1

Anotace: fiktivní memoáry reálné osoby

Den po dni uplývá v marnosti a smutku a můj život se zvolna chýlí ke konci. Jen krátce a nebudu už na tomto světě pod okem Réovým. Proč si tedy ještě dávám práci s psaním, když je mi lhostejné, co se s tímto papyrem stane potom a bude-li ho kdo číst? Ne, nepíšu pro nikoho jiného než jen a jen pro sebe a co doufám nalézt, jsou úleva a vzpomínky na dávné štěstí.
Vzpomněla jsem si totiž na svou chůvu Anchenré. Jako dítě jsem častokrát nemohla večer usnout, a to jsem pak vždycky potichoučku vstala a plížila se chodbami a komnatami paláce. Bylo to vzrušující. Nikdy jsem se nebála tmy. V černých koutech jsem tušila existenci zářivých světů. Nu a asi dvakrát či třikrát jsem mohla sama neviděna pozorovat Anchenré, jak v písařském posedu plní svitek znaky. Při obzvlášť namáhavých pasážích, kdy jiní vyplazují špičku jazyka, se Anchenré mračila se rty pevně semknutými. Chvílemi se však její rysy uvolnily, na tváři jí začal pohrávat úsměv a v očích se jí zračila uchvácená radost. Nevím, co psala. Co může psát mladá hezká dívka, ovládá-li vůbec umění klást štětečkem znaky na papyrus? Nejspíš milostný dopis, ale pro koho? Její pozdější manžel Antef byl v té době daleko od země Kemet. Přiznám se, že ve své zvědavosti jsem jednou pronikla do Anchenréina pokojíku a pečlivě si ho prohlédla, ale žádné papyry jsem nenašla. Celou věc jsem pustila na léta z hlavy, a hle, ona se vynořila právě nyní, kdy nejvíce potřebuji pomoci, kterou mi však nikdo nemůže poskytnout. Věřím aspoň, že ze mě psaní sejme tíseň, ulehčí se mi ve dnech, které mi ještě zbývají a umožní mi zavzpomínat na to, co navěky minulo.
Ach, a nebylo toho málo za mých dvacet tři let! Rané dětství s milovanými rodiči, vládci Obou zemí, panování po boku mladičkého manžela, smutná zrození mých dětí. A přece každá prostá dívka, která tráví dny prací na poli a v domě, je na tom lépe než já, neboť vše, co mi bylo drahé, jsem ztratila. Hlavně tebe, můj bratře, můj manželi, má lásko! Může být v Obou zemích ubožejšího tvora než jsem já? Vždyť mi vzali i mé jméno! Neboť vězte, že mé pravé, jediné jméno je Anchesenpaaton, Žijící pro Atona, jméno, jež mi dali otec a matka, radující se z mého narození.
Světlo světa jsem spatřila v osmém roce panování mého otce v divukrásném Achetatonu. V těch šťastných dobách vlády Atona jsem byla obklopena láskou a pozorností. Vzpomínám si velmi dobře na svého otce, nevelkého muže s ostře řezanými rysy, který s výraznými lícními kostmi a žhnoucíma očima působil nepopsatelně vznešeně, když vystupoval na trůn Obou zemí, v rukou důtky a berlu, pohled upřený do záhadných dálek. Jak slavnostně mu splýval z ramen plášť pošitý zlatými plíšky a tyrkysovými korálky! Po jeho boku usedala má matka , velká manželka královská Nefernofruaton Nefertiijti, nesoucí ladně vysokou korunu na labutí šíji. Jak byla krásná! Není divu, že otcova ruka hledala i na trůně její útlou dlaň, že ji objímal před zraky celého města, když jeli na dvoukolém voze k bohoslužbám ve Stínu Slunce. Chocholy na hlavách bujných koní vlály ve větru, pestré vlajky se s praskotem třepotaly a přelétavý dav, jenž tak snadno zrazuje, provolával slávu o překot.
V těch letech se matka ještě uměla vesele smát. Kam vkročila, přinášela s sebou zář svého štěstí. Muži ji zbožňovali, ženy jí záviděly, ale nikdo se na ni nemohl zlobit, neboť neznala umění dělat si nepřátele. Avšak nikdo kromě jejího manžela nepronikl do hlubin jejího srdce, protože ve své podstatě byla uzavřená a soběstačná. Vlastně měla velmi mnoho společného s Anchenré, která později na pár prchavých dní stanula na jejím místě.
Anchenré, Anchenré, jak mi chybíš! Kdyby tu aspoň byla Jutenheba, ta povrchní, parádivá, pletichářská, avšak v jádru dobromyslná dušička, na kterou jsem byla zvyklá a jejíž milý široký obličej mi byl blízký téměř jako mé druhé já! V přítomnosti Nebetah, která právě dřepí v rohu mé komnaty a sleduje mě ulpívavýma kočičíma očima, se zdaleka necítím tak volně. I když ani Jutenheba už nebyla ta stará achetatonská Jutenheba. Po onom neštěstí zpodivínštěla a občas mívala vyloženě pomatené chvilky, ale byla mi hluboce oddaná a ničemu se nedivila.
V Achetatonu jsem také poprvé spatřila svého milovaného. Vzpomínám si, že nejdřív jsme uslyšeli hlasitý dětský pláč, ba přímo řev, a najednou stál malý Tutanchaton uprostřed dětské komnaty. Kučeravý princovský cop mu lemoval kulatou tvářinku a na dlouhých, nahoru zvednutých řasách se třpytily slzy jako kapky rosy. Plné rtíky se lítostivě krabatily. Bylo to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděla. Byly mu asi dva roky. Já byla čtyřletá, byla jsem zrovna ve věku, kdy děvčátka začínají projevovat zájem o panenky a miminka, o hýčkání, chování a starání, kdy se v nich probouzí všechna ta ženská péče. Nadšeně jsem se vrhla na živou hračku. Má sestřička Nefernofruaton Tašerit sice také byla ve věku staršího batolete, ale pro mě už byla příliš známá a okoukaná. Malý příchozí se stal nejmilejším druhem mých her, říkali jsme si „Tut“ a „Anchi“.
O okolnostech Tutova narození a o příběhu jeho matky jsem se dověděla od své tety Benremut, už když jsem byla docela velká, už jsem měla za sebou své první měsíční krvácení. Pokusím se sem Benremutino vyprávění zapsat tak, jak mi ho sama řekla:
„Tutova matka se jmenovala Mutnofret, byla sestřenicí vašeho otce a dvorní dámou královny Teje. Byla velmi krásná, měla jemné rysy jako mladičká dívenka, ačkoliv jí už bylo přes dvacet. Achnaton s ní při své návštěvě Vésetu strávil příjemnou noc, ale asi nepocítil tu pravou přitažlivost, protože ihned pospíchal zpátky za Nefertiijti, do které byl, jak sama dobře víš, přímo šíleně zamilovaný. Mutnofret se svěřila Teji, že je těhotná, a královna matka ihned po narození Tuta napsala vašemu otci. Ten jí odpověděl, že Tuta i jeho matku svěřuje do její péče. Asi ještě doufal, že toho správného následníka trůnu dostane od Nefertiijti. Když se pak Teje odstěhovala do Achetatonu, oba přišli s ní a bydleli s ní v Severním paláci. Mutnofret si začala říkat Maatnofret, aby její jméno bylo více achetatonské. Smířila se s tím, že nebude faraónovou favoritkou, a užívala si veselého života až do dne své smrti. Toho osudného dne jsem byla přítomna. Vyjeli jsme si, my dvořané, ve skupině několika vozů, asi šesti, s námi jely ještě dva vozy strážců, kteří měli pečovat o naši bezpečnost. Kus za městem jsme sjeli na břeh Řeky, vybalili jsme košíky a deky a při dobrém jídle a pití jsme strávili příjemný kus dne. Na zpáteční cestě se Maatnofret posilněná vínem chovala velmi rozverně, neustále se vykláněla z vozu a pokřikovala po nás různé legrácky. Na rovince před městem jsme pustili koně do cvalu, a pak se to stalo. Nevím přesně jak, zda vůz nadskočil na hrbolu nebo Maatnofret byla neopatrná anebo obojí, skutečnost je, že vypadla z vozu a koně z dalšího vozu do ní narazili.
Ihned jsme zastavili, já seskočila a běžela k ní. Maatnofret se vytáhla do sedu a já jsem viděla, že na pravé straně má vybité skoro všechny zuby. Jak jsem to mohla vidět? Inu, do tváře ji zřejmě vší silou udeřilo koňské kopyto a tam, kde se dřív smálo oblé líčko, zela rozšklebená rána, kterou jí bylo vidět až dovnitř úst. Maso tváře jako by zmizelo. V prvním šoku ji to ještě asi nebolelo, a tak jsem si rychle servala roucho a obalila jí s ním hlavu. Drž si to, přikázala jsem jí a zavolala jsem nejstatnějšího strážce, kterému jsem uložila, aby Maatnofret ve voze přidržoval. Rychle jsme se vraceli do města. Maatnofret zřejmě už pocítila silné bolesti, bylo slyšet její steny, ale ve strážcově náručí se ještě jakž takž držela na nohou, snad jí pomáhala naděje, že její zranění bude ošetřeno a vše zase bude v pořádku.
Ve městě ji strážce vzal do náručí a pádil s ní do pracovny palácového lékaře. Já běžela před ním a razila mu cestu mezi služebnictvem, které už horlivě pracovalo na přípravě večeře. Na místě jsme ji posadili do křesla a lékař odkryl provizorní obvaz prosáklý krví. Všechna mu čest, nehnul ani brvou a otočil se pro své nástroje. Vtom však Maatnofret spatřila v odrazu na měděné konvici své zranění, sáhla si na ně, vyskočila a všechna její bolest, zoufalství a děs z ní vyrazily v tak hrozném řevu a vytí, jako by se ozvala sama zásvětní Požíračka duší. Všichni jsme zůstali jako zkamenělí, i lékař a jeho pomocník, načež Maatnofret ztichla a bezvládně se sesula k zemi. Lékař se k ní sklonil a po chvilce nám oznámil, že zemřela. Řekl, že to pro ni tak bylo lepší, že i kdyby nějakým zázrakem přežila, zůstala by zohavená a nejspíš by měla velké potíže při přijímání potravy. Slyšela jsem, že ani balzamovačům se nepodařilo její hroznou ránu zacelit, a tak byla uložena na věčnost s neúplným obličejem.
Zanedlouho pak skonala královna matka Teje, naštěstí z přirozených příčin, a malý Tut byl předán do péče Nefertiijti, kde vyrůstal s vámi, jejími dcerami.“
Ani tělo Tuta nebylo bezvadné. Narodil se s levým chodidlem vytočeným dovnitř, ale jako každý správný malý kluk chvíli neposeděl a naučil se poskakovat takovým způsobem, že jeho postižení nebylo téměř patrné.
Ó jak jsem o svého nového bratříčka pečovala, vodila ho za ručičku, ukládal k spánku – a taky ho komandovala, proháněla a občas jsem mu i jednu přišila! Zpočátku byl ustrašený a poddajný, ale obletován princeznami, vznešenými dámami i služkami si osvojil mravy malého vladaře a záhy nebylo v zemi Kemet zhýčkanějšího a zpovykanějšího dítěte.
Mé sestry, mé tety, kde jste? Předešly jste mě na cestě do temnot, tak mladé a půvabné! V této chvíli žije už jen otcova sestra Nedžemet, ukrytá kdesi v hlubinách ženského domu, která je mi ve svých třiceti čtyřech letech vzdálena tak, jako by už ležela v hrobce na západním břehu. Mrtev je i Smenchkaré, má první dětská láska.
Smenchkaréa jsem potkávala takřka denně, kam až má paměť sahá. Později nastalo období, kdy se nám vzdálil, věnoval se studiu, lovu, cestám a dalším zálibám dospělého muže. Do Achetatonu se vrátil, aby se stal spoluvládcem mého otce a manželem mé starší sestry Meritaton. Přišel pozdravit mou matku, žijící v ústraní Severního paláce, a mně bylo, jako bych ho spatřila poprvé. Upoutala mě jeho pěkná tvář a jeho vzrůst. Na muže sice nebyl nadměrně vysoký, ale stejně přerostl všechny členy královské rodiny, kteří zdědili po Amenhotepu Nebmaatréovi, proslulém lovci a zdatném milovníku, menší postavu. Smenchkaré se skláněl před mou matkou a jeho oči byly vzdálené a posmutnělé. Zdála se mu jeho budoucí desetiletá manželka nadmíru mladá? Jemu bylo devatenáct. A moje sedmileté srdíčko bylo lapeno do sítě jeho tajemného pohledu. Kdo říká, že láska přísluší jen mladým dospělým? Lidské srdce nezná věku a stařec stejně jako dítě se chvěje touhou po citu. Milovala jsem Smenchkaréa. Křičela jsem na Meritaton:
„Nechce tě, abys věděla! Co by asi po nocích dělal s dítětem?“
Tak jsem volala, já sama dítě, a přitom jsem snila, že Smenchkaré odstrčí Meritaton a podá ruku mně, mě posadí na zlatý trůn, anebo ještě lépe: naloží mě do svého vozu a zmizíme v modravém oparu na obzoru, sami dva v tajemném ohnisku lásky.
Jak bláhové jsou sny dětství! Smenchkaré si mě pochopitelně vůbec nevšímal a beze slova námitek přijal předurčenou nevěstu. Jeho jediným cílem totiž bylo šířit slávu Atona po všech zemích, přes pouště, hory i moře.
Moje láska ke Smenchkaréovi snad nebyla jen dětským rozmarem, ale i únikem před skutečností, která, tak světlá a zářivá, se začala od jisté doby kalit a tmít. Možná by můj otec dokázal tu chvíli, chvíli objevení Kije, označit přesným datem, dnem i hodinou. Anebo se zmocnila jeho duše pozvolna a když otevřel oči z milostného snu, seznal, že jeho ruce, jeho vůle, jeho srdce jsou spoutány pevněji, než se kdy nadál?
Jak je zvláštní uvědomit si, že otec a matka, ti mocní, laskaví, důvěryhodní rodiče jsou také jen lidé, zmítaní jako kdokoliv jiný pudy a vášněmi, pohybující se krajinami smyslovosti, kde pro děti není místa. Přestalo objímání, láskyplné úsluhy, společné jízdy. Do jiných zorniček se upřely ty planoucí zraky, s jiným tělem se zatoužil spojit ten vznešený, bláhový, moudrý, vášnivý muž – a přese všechno můj milovaný táta.
Uměl si s námi dětmi báječně hrát, a když nás k sobě tiskl a líbal, bylo mu jedno, že jsme jen dcery a ne synové – následníci trůnu. Obrátil se k té druhé jen s nadějí na syna anebo promluvila tajemná řeč smyslů? Každopádně se z pokojného proudu manželské lásky zčistajasna ocitl v dravých peřejích vášně s ženou o dost mladší než Nefertiijti, s ženou zcela odlišnou, ne tak vznešeně krásnou, ale dychtivou a živelnou. Achnaton neuměl dělit své srdce, u něj šla touha ruku v ruce s citem, a to mu komplikovalo život.
Jak se v naší přítomnosti stával stále roztěkanějším a vzdálenějším, hasla i šťastná zář v královniných očích. Jednou jsem se s kouzelnou dětskou nevinností obrátila na Jutenhebu:

„Proč je maminka teď pořád tak smutná a nechce si s námi hrát?!
„Za to může ta ženská,“ zašeptala Jutenheba.
„Kdo?“
„No přece Kija.“
Zlostně jsem zadupala nožkou:
„Řeknu tatínkovi, ať ji vyžene někam daleko, až do země Gošen, a zase bude všechno v pořádku. Mě tatínek určitě poslechne!“
Tolik jsem si byla jista jeho láskou!
„Ach ne,“ vmísila se do hovoru Anchenré, „každý faraón má více žen. Nikdy tomu nebylo jinak. Žádáš nemožné. Nesmíš se na svého otce zlobit. Nedělá nic, co by lidské i boží zákony nedovolovaly.“
A co matčin žal, chtěla jsem vykřiknout. Ale Anchenré se tvářila tak trpce, že jsem radši zmlkla a už nikdy o Kiji nepromluvila.
Co by se stalo, kdybych dokázala proniknout za hradbu matčina mlčení, mluvit s ní o otcově odcizení? Změnilo by se něco na osudu nás všech? Sotva! Nedokázala jsem být matce rovnocenným partnerem v tak obtížné věci, tehdy ještě ne. A teď s ní už mluvit nemohu, leda ve svých neskutečných představách.
Byly mi dopřány pouhé čtyři roky radostného, ničím nezkaleného dětství. Smrt mé milé, tiché, chytré sestřičky Meketaton byla prvním úderem, prvním zvukem krutého hlasu osudu, který říká, že život je naplněn bědami od zrození až k smrti a okamžiky štěstí jsou krátké a prchavé jako obláčky na jasné tváři Slunce. Mnohý člověk by řekl: Proč hořekuje ta korunovaná žena, první z prvních, oděná v královském lnu, se zlatem v uších i na sandálech, vždyť se může povalovat od rána do soumraku a znovu celou noc a žádná rozkoš jí není odepřena? Leč vězte, že bych raději pojídala suchou spálenou placku v nuzné chatrči, jen kdyby vedle mě seděl můj milovaný a naše děti by se živé a zdravé batolily kolem. Neboť bohatství a moc všechno jen zkazí. Tak třeba Nefertiijti. Mysleli byste, že jako matce jí nejvíc bude záležet na tom, že její děti vyrůstají v hojnosti a bezpečí, to by zcela dostačovalo mnohé ženě z lidu, ale jí to nestačilo. Trápilo ji, že Achnaton se od ní odvrátil a začala se svým dětem vzdalovat. Často celé dny proseděla před zrcadlem zkoumajíc, zda její krása neuvadá, anebo zase v sochařské dílně, kde se jejími půvaby kochali dvorní sochaři a svými lichotkami zneklidňovali její srdce. Ale je možné, že matce křivdím. Třeba ji ani tolik nemrzelo, že ji davy už tak často nevídají po faraónově boku, jako spíš ztráta jeho lásky. Nevím, nikdy jsem nic takového nezažila, já nikdy nebyla oklamanou manželkou. Kdybych jí byla, byl by nyní menší můj žal.
My princezny jsme byly postupně ponechány samy sobě a našim služebným. Na svoji kojnou ani na svou první komornou Ihat se nepamatuji, a tím víc v mých vzpomínkách září Anchenré. Jednala s námi bez jakékoliv poníženosti a podlézavosti, ale vážně, jako s dospělými a jí rovnými a její způsoby nás dovedly spolehlivě ukáznit. Měly jsme ji rády a respektovaly ji. Myslím, že nikdy dost neoželela smrt malé Meketaton. Její osobní život byl pro nás záhadou. Nikdy se o ní nevědělo nic, o čem by se dalo s požitkem klábosit při lenošení na měkkých polštářích. A jak uměla krásně vyprávět! Pohádky, bajky a příběhy, co jste jen chtěli. Později, při studiu mýtů ve Vésetu jsem zjistila, že nám vyprávěla i příhody nepravých bohů, které přejmenovala a zaměnila za lidské bytosti. Na ženu měla neobyčejně velké znalosti, tak velké, že při výchově dětí je nemohla zplna uplatnit, nebo jen kuse a upraveně. Její vyprávění jsme přímo zbožňovaly.
Zato Jutenheba! Poprosily-li jsme ji o pohádku, dopadlo to obvykle žalostně. Vyžívala se jen v líčení své budoucí svatby. Už nás nudilo poslouchat, jak se obleče a co bude podávat při slavnostní hostině. Chyběla jen ta nejpodstatnější věc - ženich. Ale domnívám se, že ve skutečnosti po sňatku netoužila, neboť po odchodu ode dvora by přišla o všechny klepy a senzace, o módní novinky, skandály, pletky. V paláci se Jutenheba cítila jako ryba ve vodě a vesele si žila nejdřív v Achetatonu, pak i ve Vésetu až do oné osudné noci, kdy vzplála královská loď, na níž kdysi můj otec opustil Amonovo město, aby založil Achetaton. Než se rozespalá služka vzpamatovala, byla obklopena plameny. Jediná cesta k záchraně vedla dolů do vody. Jutenheba skoro neuměla plavat a navíc se šíleně bála krokodýlů. Teprve až jí plameny olízly nohy, vrhla se z paluby. Vůbec si nepamatuje, jak se dostala na břeh, kde ji našli a ošetřili jí rány. Od toho dne přestala mluvit o vdávání, často sedávala s pohledem upřeným do prázdna a vždy pečlivě dbala, aby nikdo ani koutkem oka nezahlédl její ohněm zohavená lýtky. U dvora zůstala, ale nadobro se změnila, z bývalé Jutenheby zbyl jen stín. Neustále se mi držela nablízku, jako bych ji mohla ochránit před hrůzami světa a živých snů.
Který z paláců, jimiž prošla, asi Jutenhebě nejvíc utkvěl v paměti a v srdci? Já nejraději vzpomínám na achetatonský Severní palác, kde jsme se zdržovali poté, co Achnaton učinil z Kiji manželku královskou. Život v Severním paláci byl pohodlnější, tišší a neokázalejší než ve středu města. Nás děti na severu neodváděly žádné oficiality od her a skotačení. Matčin dvůr se postupně stával užším a skromnějším. Ztratili jsme i vozataje a pozdějšího kuchaře Ipyho, veselého muže ze země Kuš, za nímž jsme s oblibou běhali do stájí. Ipy nám předváděl různé žertovné kousky, nazýval nás malými kačenkami, a vůbec s ním bylo vždy radostně a dobře. Tak se z našeho okolí vytráceli důvěrně známí lidé. I otce jsme vídali jen občas. Zvlášť po Kijině zradě se uzavřel do svého nitra a pozapomněl na své děti.
Vody Řeky stoupají, moře se dme, otřásá se země a další pozoruhodné úkazy se odehrávají na světě, avšak pro mě jsou nejvzrušivější děje, jež probíhají v lidském nitru. Člověk je nevyzpytatelný a často jedná jinak, než bychom předpokládali. Zůstalo něco z nesmírné lásky Achnatona a Nefertiijti? Milovali se ještě, nenáviděli se nebo si byli lhostejní či od každého kousek? Jak rozmotat složité předivo citů? Skutečností je, že Nerfertiijti měla zájem na odstranění Kiji, boží otec Aje se patrně té akce chopil s větší vervou než byla žádoucí, takže za své velikášství nepykala jen sama Kija, ale i její malá dceruška, má jmenovkyně, a že její smrt vrhla temný stín a nekonečnou hořkost do Achnatonova života. A přesto věřím, že Achnaton, připraven o lásku i o důvěru, by se vrátil hojit si své rány do blízké náruče, stačil jeden jediný krůček. Ten krůček však má matka neučinila…
Od té doby žil otec sám ve svém paláci a jen bádání o božské podstatě Atona mu přinášelo úlevu. Pak přišla Smenchkaréova korunovace a velkolepá hostina, na níž se otec poněkud rozveselil a jako před lety si mě posadil na klín a povídal si se mnou po dětském způsobu. V jednu chvíli se otcova pozornost obrátila jinam a přestal mě vnímat, což mě urazilo, a asi právě proto mně ta drobná příhoda tolik utkvěla v paměti.
Otec hleděl na Anchenré, jež nás míjela. Byla ozdobena cennými šperky, které pravděpodobně dostala od mých rodičů odměnou za své služby, sama by si takové stěží mohla dovolit, a vůbec byla toho dne velmi hezká. Prošla okolo se zarůžovělými tvářemi, zářící radostí a rozechvěním pod Achnatonovým pohledem, ale sklopené oči k němu nezvedla.
„Anchenré se prý bude vdávat,“ pravil otec bezvýrazně.
„O tom nic nevím. A ani bych jí to nedovolila, kdo by se o nás staral?“ řekla jsem panovačně.
Nato mě Achnaton k sobě pevně přitiskl, ale nepřestával sledovat Anchenré, a jeho rozšířené zorničky byly bezedné. Pamatuji se, že jsem zatoužila, aby mu Anchenré mohla vyprávět jednu ze svých báječných pohádek, pak by jistě zapomněl na starosti, utišil by se a usnul klidně jako jeho dcerušky. Leč pohádka zná vyléčit jen dětské strasti…

K nepostižitelným záhadám lidské duše také patří, že různé drobnosti nám pevně utkvějí v paměti, zatímco jiné, mnohem důležitější věci se zahalí mlžnou clonou. Den smrti mého otce a převratu v Achetatonu byl beze sporu hlavním milníkem v mém životě, ale já si pamatuji jen jednu scénu. Začíná příchodem Anchenré, která cosi řekla matce, ta ji pevně objala a Anchenré pak odběhla. Anchenréiny šaty byly potřísněny čerstvou jasně červenou krví, a ta se částečně otiskla na roucho mé matky. Nefertiijti chvíli nehybně stála, pak se svezla na kolena a zasténala:
„Ameny, můj Ameny!“
Chvíli plakala, ale když uslyšela na chodbě hluk, strnule se zvedla. Do komnaty vešel Aje doprovázený několika vojáky, kteří Nefertiijti pevně uchopili za paže a snažili se ji odvést pryč. Matka se pevně zapřela do podlahy a s hrdě vztyčenou hlavou křikla na Aje:
„Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se mnou zamýšlíš!“
Aje odpověděl:
„Vojáci tě odvezou na můj nejvzdálenější statek, dcero, kde zůstaneš ukryta. Jsi přece vdova po kacíři! Ty dvě nejmladší si můžeš vzít s sebou.“
Nato se vojáci chopili mých sestřiček Nefernofruré a Setepenré a všechny tři odvedli.
Po Achnatonově smrti se Smenchkaré s mou starší sestrou Meritatn odebral – ne, byl odvezen kněžími temnot do Vésetu. Má láska k němu ještě trvala – byla jsem vždy vytrvalá a věrná ve svých citech – a pozorně jsem na dálku sledovala jeho panování. Bylo to poprvé, co jsem projevila zájem o veřejný život. Amonovi kněží chtěli Atonovo jméno vymazat z povrchu země a uvrhnout ho v zapomnění. Smenchkaré usiloval, aby Aton, když už nemůže vládnout sám, vládl zemi Kemet aspoň rovnocenně po boku Amona. Tolik se snažil ten mladík, statečný ve své slabosti, ale proti němu stála obrovská moc, celé Amonovo kněžstvo, celý Véset a snad i celá země!
Zbytek Nefertiijtina dvora zatím tiše a nenápadně přežíval ve vylidňujícím se Achetatonu. Ty dny mi připadaly plné šera, nehybného klidu a ponížení, ale ze zpětného pohledu vidím, že vlastně velmi prospěly mně i Tutovi. V čase beznaděje přestal být oním protivným dítětem, nad nímž Anchenré dříve provzdychala nejednu chvíli. Zvážněl a ztichl a já, já byla zmatená, rozkolísaná a otřesená, ačkoliv, jak to u dětí bývá, se všechno odehrávalo v hloubce pod něžnou tvářičkou. Tut mi zde byl věkem nejbližší, teprve nyní jsme se k sobě doopravdy pevně přimkli. Smenchkaré byl zářivou vidinou v dálce, ale mým kamarádem, mou záštitou byl Tut. S ním jsem kráčela za otcovou rakví k hrobce ve východním srázu nad městem. Ten chlapeček o hlavu menší než já mi byl oporou svou bezbranností. Ano, je to tak, má-li se člověk o koho starat, zapomíná na sebe, vystupuje ze svých běd. Bylo toho příliš na desetiletou dívku, která ztratila otce, matku i svou věrnou Anchenré.
Za necelý rok přišla zpráva o tragickém požáru královské lodi „Nejmocnější Amon“. Na palubě byla část dvora i s králem a královnou, plavili se po největších městech říše. V noci vždy zakotvili, ale spali na lodi, která skýtala veškeré pohodlí. V nejčernější hodině noci vypukl na lodi požár. Smenchkaré byl nalezen ve své kajutě udušený kouřem, Meritaton beze stopy zmizela. Snad podobně jako Jutenheba skočila přes palubu a pokusila se dostat na břeh? Víckrát už ji nikdo nespatřil.
Pak dorazila do Achetatonu vznešená družina, oděná v nejjemnější len a ozdobená zlatem, padla na tvář před Tutanchatonem a odvezla do Vésetu všechny významnější členy dvora, kteří dosud žili v Achetatonu a modlili se k pravému bohu. A tam nám Aje, Aje, kterého Achnaton nazýval svým otcem, medovým hlasem oznámil, že prvním mezi bohy je Amon, že můj otec, od nynějška „kacíř z Achetatonu“, pozbyl svého jména i cti a my že jsme Tutanchamon a Anchesenamon, pán Obou zemí a jeho velká manželka královská, a Aje je faraónovým vezírem a poručníkem.
Snad úplně první pokyn, který Aje dal malému králi, zněl:
„Veličenstvo, od nynějška už žádné poskakování a hopsání, je třeba, abyste důstojně kráčel.“
Ale ukázalo se, že při vznešené chůzi je Tutovo kulhání mnohem zřetelnější, proto mu Aje věnoval hůl k podpírání. Byla to opravdu překrásná hůl z ebenového dřeva s područkou ve tvaru krokodýlí hlavy, kterou zdobily zuby ze slonoviny. Tut postupně nashromáždil celou sbírku holí.
Dosud jsem nemluvila o víře, protože teď ….. teď prostě nevím ….., ale věřit v Atona pro nás bylo tak samozřejmé jako jíst, pít, dýchat. Nepřemýšlela jsem, proč a nač věřím, bylo to prostě ve mně, povědomí o existenci Atona jsem sála už s mateřským mlékem. A najednou všechno bylo naopak. Aton byl zlem, které vrhalo říši do zkázy, a nejmocnějším, nejmoudřejším a nejmilostivějším bohem se stal Amon. Amonovi kněží se mnou byli zpočátku spokojeni, neboť jsem jejich naučení naslouchala mlčky a se sklopenou hlavou. Neuvědomili si však, že desetileté - a tvrdohlavé – dítě je už příliš staré na to, aby se nechalo úplně a od základu předělat. Nepočítali také s tím, že vím více než očekávali. Některé jejich argumenty mi připadaly prostě směšné a jsem přesvědčena, že bych je dovedla hravě vyvrátit.
Tut byl mladší, poddajnější a ve víře vlažnější, s ním měli lehčí práci, odkýval by jim cokoliv, jen aby si mohl běžet hrát na bitvy, v nichž skolí ke svým nohám tisíce nepřátel.
Usmívala jsem se na naše dvořany, ale v nitru mě mrazilo, kdykoliv jsem je jen zahlédla. Obzvlášť odporný mi byl pro svůj naprostý obrat k Amonovi starý Aje. Prohlašoval, že vše, co činí, dělá jen pro Obě země a jejich lid, ale určitě to dělal také pro svou pokladnu. Definitivně jsem ho zavrhla, když mi po čase oznámil, že moje matka i obě sestry zemřely na mor a byly pohřbeny poblíž Ajova statku, někde v té největší díře světa. Vždyť Nefertiijti bývala královnou, měla nárok na honosnou hrobku v Údolí králů, tu jí však Aje svévolně odepřel.
O generálu Haremhebovi jsem aspoň věděla, že Atona nikdy neměl příliš v lásce. Byl mi nesympatický zase jiným způsobem. Tento vysoký, urostlý muž v nejlepších letech byl bezesporu velmi bystrý a schopný, ale nejméně polovinu svých zásluh dovedl úspěšně předstírat. Vždy zaneprázdněný, těžce pracující, nanejvýš důležitý odpovídal lidem úsečně na půl úst a jeho studené, bezbarvé rybí oči hleděly ze své výše nadmíru pyšně a přezíravě. Podezírala jsem ho, že takovým pohledem nepozorovaně častuje i Tutanchamona, pána Obou zemí, i když se dovedl výborně přetvařovat a v pravou chvíli nasadit ten nejsladší, nejoddanější tón. Mě příliš nebral na vědomí a já mu za to byla skoro vděčná.
Jednoho dne, když jsem se s Tutem procházela v rozkvetlé zahradě, nastala vzácná chvilka, kdy nablízku nebylo žádné zvídavé ucho, i zeptala jsem se:
„Vzpomínáš si ještě na Achetaton?“
„Jistě.“
„A na Achnatona?“
Trhl sebou jako šlehnut bičem a polekaně se rozhlédl kolem.
„Faraón nesmí být zbabělý!“ okřikla jsem ho. „A kdo jiný je oprávněn vyslovit jeho jméno než právě my, vládci Obou zemí? Zvlášť ty, jehož pro tvé vynikající zásluhy ráčil ve svém chrámu oslovit sám nejmocnější Amon?“ řekla jsem obzvlášť posměšně.
Zaražený Tutanchamon na mě chvíli hleděl a pak se nesměle ozval:
„Náš otec říkal, že -“
„Vzpomínáš si! Vzpomínáš si!“ vykřikla jsem a padla mu kolem krku.
To byl nadlouho poslední okamžik, co mi byl blízký. Mé tělo totiž přestalo být tělem dítěte a zároveň s ním se měnila i má duše. Připadala jsem si nesmírně osamělá mezi všemi těmi starci a dětmi. Překročila jsem hranici, kam mě Tut nechtěl a zatím ani nemohl následovat. Ve všem jsme tehdy byli odlišní. Při kterémsi obědě v úzkém kruhu jsem ho oslovila:
„Nejsem s tebou spokojena, můj manželi. Včera sis místo studia palácových svitků opět vyjel do pouště na lov!“
„Musím se cvičit, abych jednou mohl jet v čele svých vítězných vojsk,“ vypjal Tut svůj dětský hrudníček.
„Veličenstvo má pravdu, aspoň si vypěstuje krásnou postavu a zachová si zdravou hlavu,“ pravila Mutnedžemet, Ajova dcera, ťukajíc si prstem na čelo.
„Pokud si ji nenakřápne,“ ušklíbla jsem se.
Jestli si dobře vzpomínám, právě při tomto obědě jsme hovořili o přípravě oslav dvanáctých Tutových narozenin, a nejspíš při pohledu na Mutnedžemet mi došlo, že ještě mám vlastní příbuznou, matčinu sestru Benremut, kterou jsem léta neviděla. Umínila jsem si, že ji musím zcela určitě pozvat.