Záhadná knihovna

Záhadná knihovna

Anotace: Knihovna, knížky, čtení, ... Oblíbené činnosti Terezy. To se ale může v pár okamžicích změnit...

Tereza je šestnáctiletá dívka. Žije jen s maminkou. Její matka pracuje jako kuchařka, takže si žijí jen tak skromně. Začínají prázdniny a Tereza potřebuje nějaké peníze. Zkrátka si musí najít brigádu.
Tereza viděla na výloze v knihovně, že hledají pomocníka, a tak tam zašla.
„Dobrý den,“ pozdravila Tereza zdvořile. „Viděla jsem váš inzerát na výloze. Sháníte ještě toho pomocníka?“
Paní knihovnice se usmála a odpověděla: „Jistě, sháníme. Máš zájem?“
Tereza se zaradovala a práci s radostí přijala. Od paní knihovnice dostala instrukce, co a jak.
„A mohla bych se ještě na něco zeptat?,“ zeptala se Terka směle.
Knihovnice se usmála a přikývla.
„No víte,“ začala Terka. „Strašně ráda čtu a zajímám se hodně o různé encyklopedie a tak. Ráda zjišťuju nové věci. Myslíte si, že by bylo možné, abych si tu někdy po práci mohla třeba hodinku číst?“
„To vůbec není problém,“ řekla knihovnice. „Klidně každý den.“
Další den Tereza nastoupila do práce. Vše probíhalo v pohodě a práce ji bavila. Ze všeho nejvíce se těšila, až si po práci bude číst. Po šesté hodině se knihovna vyprázdnila. „Konečně,“ pomyslela si Terka. První knihu, kterou si chtěla přečíst, byla encyklopedie o světě. Zaujal ji tam jeden článek asi na dvě stránky o Sahaře. Ihned se dala do čtení. Najednou se ocitla úplně někde jinde. Už nebyla v knihovně. Byla na poušti! Bylo tam strašlivé teplo a sucho. Terce bylo divné, jak se tam dostala, ale moc nad tím nepřemýšlela, chtěla Saharu prozkoumat. Náhle uviděla nějaké lidi. Rozeběhla se za nimi, ale šlo jí to pomalu, protože jí písek prokluzoval pod nohama. Byla to skupinka lidí, jako když z nějakého kmenu. Nevypadali jako normální lidé, se kterými se běžně setkáváme. Položila jim otázku: „Kdo jste? A mohu se vás zeptat, jestli jsem opravdu na Sahaře?“
Jeden muž jí odpověděl: „My jsme Tuaregové, jsme jedním z berberských kmenů, které obývají největší poušť světa, Saharu.“
„Páni, takže jsem vážně na Sahaře!,“ radovala se Terka.
Po chvíli povídání s Tuaregy o jejich životě a zvycích se Tereza vydala na další prozkoumání Sahary. Potkala hodně zajímavých zvířat, velbloudy, štíry, varany, zmije, pštrosy a mnoho dalších živočichů. Pak se zase objevila v realitě, v knihovně.
„To bylo zvláštní,“ mluvila sama se sebou Tereza. „Jako kdyby se mi to, co v encyklopedii psali, odehrálo před očima jako film.“
Druhý den po práci chtěla Tereza vyzkoušet, jestli se opět ocitne někde v knize. Proto si vzala pohádku o Šípkové Růžence. Na té by to šlo vyzkoušet dobře. Hned, jak začala číst, objevila se na zámku vedle nádherné princezny. Opět se jí odehrála celá pohádka. Když vše dobře skončilo a princezna Růženka se díky princi probudila, objevila se opět v knihovně. Nechápala, jak se dějí tyto podivné věci, ale celkem byla spokojená. Líbilo se jí zažívat takováto dobrodružství.
Jednou takhle v pátek Tereza nevěděla, co by si měla přečíst. Do ruky jí padla kniha ve tmavém obalu. Na první pohled vypadala strašidelně a o to víc Terezu lákala ke čtení. Knížka se jmenovala Zabiják. Dost strašidelný název, ale opravdu to bylo lákavé. Dala se tedy do čtení. Ocitla se v jakési místnosti. Všude byla tma, nic neviděla. Jen slyšela dětský křik: „Nechtě mě být! Prosím! Nechte mě. Nechte mě. A maminku taky nechte! Prosím…“ A pak dítě přestalo křičet a jiný hlas se už neozval.
„Propána, kde jsem se to octila?,“ pomyslela si Terka. „Určitě v nějakém hororu. Musím se odsud dostat pryč. Ale jak?,“ přemýšlela. „Vždy, když jsem něco četla, tak jsem se odtamtud dostala, až když jsem dočetla celou pohádku, příběh nebo článek. To znamená, že tu musím přetrpět celý horor!,“ zděsila se Tereza. Náhle uslyšela jakýsi zvuk, jako když se k ní někdo blíží. Tereza zadržela dech a potichounku začala couvat od té věci, která se k ní údajně přibližovala. Náhle narazila do zdi. „A sakra! Jsem v pasti,“ pomyslela si. Něco ve zdi jí ale tlačilo do zad. Rukou ohmatala předmět a zjistila, že je to klika. Neváhala a vzala za ni. Dveře se prudce otevřely a Tereza úprkem vyběhla z temné místnosti. Venku byla tma a strašně pršelo, hotový liják! Ani venku se nezastavila, pořád utíkala dál a dál, sic vůbec nevěděla kam, ale vše je lepší než jistá smrt od zabijáka. „Musel to být on! Proč by se ta kniha jinak jmenovala Zabiják?“ Slyšela za sebou dupot lidských nohou. Nemohla popadnout dech, ale i tak ještě více přidala v běhu.
„Nemáš šanci mi utýct!,“ uslyšela za sebou hrubý mužský hlas. „Doženu tě!“
Tereza najednou o něco zakopla, a jakmile dopadla na zem, uviděla, že opodál za ní není jen údajný zabiják, ale i skupinka dalších lidí. Ve tmě víc nerozeznala, viděla jen tmavé siluety. Pak uslyšela křik. Došlo jí, co se stalo. Zabiják si vybral další oběť a tím pádem ona měla více času na útěk. Sic na úkor cizích lidí, ale co nadělat. Najednou našla dobrý úkryt, do kterého předpokládala, že by zabiják nevlezl. Tím místem byl domek jedné rodiny. Rodina jí nabídla pomoc.
„Strašně moc vám děkuji,“ děkovala Terka, „jste strašně hodní. Strašně jsem se bála. Když zabíjel to dítě… a jeho maminku… A pak ty lidi venku…“ Tereze se opět vracely špatné vzpomínky.
„Už na to nemysli!,“ uklidňovala ji paní Cahrlová, matka dvou dětí, která měla manžela o deset let staršího.
„Na nás si nepřijde,“ uklidňoval ji pan Cahrle. „Zhasneme a budeme dělat, že tu nejsme. Nepůjde do domu, ve kterém by nikdo neměl být.“
To Terezu neuklidnilo. „A kam by jinam šel? Bude prolézat všechny domy. A buď dřív, nebo později přijde i sem.“
S Terezou už nikdo nechtěl diskutovat, a tak se všude zhaslo a bylo ticho. Nikdo ani nepípnul. Terce se klížily oči. Dostala nabídku, ať si schrupne. Bála se, ani oči strachem nezavřela.
Asi po hodince tichého mlčení někdo zarachotil u dveří. Už si pro nás jde, pomyslela si Tereza. Srdce jí bušilo až v hlavě. Dveře se s malinkým vrznutím otevřely. Tmavá postava vstoupila do kuchyně, kde byli manželé Cahrlovi s Terezou. Muž si jich vůbec nevšiml a šel po schodech nahoru.
„Ach ne,“ zanaříkala paní Cahrlová, „tam spí děti!“
Pan Cahrle neváhal a vyrazil za vrahem. Vtrhl do pokoje, kde spal jeho mladší syn. Ten však spokojeně oddychoval ve své postýlce. Šel do druhého pokoje, kde měl být starší syn. Okno v pokoji bylo otevřené dokořán a jeho syn nikde.
Pan Cahrle byl jako opařený. Přiřítil se dolů, rozsvítil světlo a začal křičet na Terezu: „Kde je náš syn? Kvůli tobě tu není! Ukradl nám ho! Zabije ho!“
„Já … Za to nemohu,“ koktala a zároveň se bránila Terka.
Najednou se vchodové dveře prudce rozlítly a do místnosti vpadl muž oblečen do černého oblečení. Na obličeji měl masku, aby nikdo nemohl poznat jeho identitu. Chvíli mlčel a pak řekl: „Nebojte! Váš syn je venku v pořádku. Došlo mi, že když ho unesu, tak rozsvítíte a já si budu jist, že tu jste. Stejně by na vás dříve nebo později došlo. Kdo to chce mít za sebou první?“
Pan Cahrle neváhal, chytil za ruku svou manželku, ta popadla Terezu a utíkali po schodech nahoru. Paní Cahrlová rychle vzbudila svého mladšího synka. Mezitím pan Cahrle otevřel okno a vyskočil. Dopadl na nohy i ruce, ale zdál se být v pořádku. Pak vyskočila Terka a za ní Paní Cahrlová s dítětem.
„Utíkejte! Tam do toho lesa!,“ špitl pan Cahrle.
Všichni běželi jako o život. Když už se Tereze zdálo, že jsou v bezpečí, zastavila se. „Paní Cahrlová, kde je váš muž?,“ řekla vylekaně.
Žena s dítětem se rychle rozhlédla, a když nikoho nespatřila, pravila: „Bože můj! Šel určitě hledat našeho druhého syna.“
„Já se bojím, maminko,“ ozval se syn, který stál vedle ženy a držel se jí za ruku. „Něco je totiž na stromě. Nějaká zlá veverka,“ fňukal.
Jak Terka, tak i paní Cahrlová se naráz podívali nad sebe na stromy. Něco na ně padalo a tak obě i s dítětem uskočily. Naštěstí uskočily včas. Tereza chtěla cizí předmět prozkoumat a to co uviděla, nebyl příjemný pohled. Rychle odvrátila zrak a zabránila malému dítěti a ženě, aby tu strašnou věc uviděly.
„Co to je?,“ špitla žena.
„Nic!,“ řekla rázně Tereza.
To ale ženu neuspokojilo. Odstrčila Terezu a vrhla se k té věci. Jenže ta věc byl její muž. Vlastně zohavené tělo jejího muže. Bylo pořezané a tak zošklivené.
„Za to můžeš ty! Jen ty!,“ zařvala paní Cahrlová. „Kde je ten vrah? No tak kde jsi?!,“ křičela žena a tím je úplně prozradila.
Zabiják se u nich opět objevil.
„Vezměte si ji! Za všechno může ona! Zabijte jí!,“ křičela paní Cahrlová.
Vrah se zlehka usmál. Přistoupil blíž k Tereze a vytasil nůž. Tereza věděla, že nemá smysl utíkat, tak stála a čekala, až jí nůž bodne do srdce. Zabiják se už dotýkal nožem její hrudě.
„TEREZO! No tak Teri!,“ křičel někdo.
Tereza kolem sebe uviděla známé prostředí, byla v knihovně a přímo do očí se jí dívala paní knihovnice.
„Co se to stalo, Teri?,“ vyptávala se knihovnice, „byla si jako v tranzu.“
Tereza knihovnici převyprávěla vše, co se jí za poslední dny stalo.
Knihovnice se šibalsky usmála, ale stejně Tereze tvrdila, že se jí to jen zdálo.
Tereza věděla, že sen to nebyl a také věděla, že knihovnice ví něco víc, a že jí zachránila život. Nikdy se už nedozví, jak horor skončil. Zapřísahala se, že už nikdy v této knihovně žádnou knihu číst nebude.
Autor Michallka., 19.06.2012
Přečteno 667x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.3 | Facebook, Twitter