M.A.D.N.E.S.S part I

M.A.D.N.E.S.S part I

Elen si otřela slzy a již s mnohem menším strachem pohlédla z okna.
Za malou říčkou, protínající nevelkou louku, se rozprostíral les.
Byl tak tajemný, nedůvěřivý, smrtelný.
Elen z něj cítila utrpení a bolest, jako z prapodivné poezie.
Měl osobnost, měl mysl, měl své úmysly.
Elen to věděla, věděla že to není obyčejný les, nikdo jí však nevěřil.
Když se starší sestře svěřila se svým cítěním vůči tomuto místu, vysmála se jí.
,, Je to jen les Elen ,, Pravila.
Avšak ona vědla, cítila to v hlouby svého dětského srdce, že není jen lesem.
Že není jen nesouvyslími stromy a ve větru šustícím kapradím, veděla, že je mnohem víc.
Nedokázala od něj odtrhnout oči, byl tak podmanivý, tak bezesporu svůdný.
Jako nejkrásnější muž na celém světě, jako jahodový koláč, jenž svou vůní láká vaše chuťové buňky.
Tak alespoň jednou si kousnu, alespoň jednou okusím.
Měsíc osvětloval špičky stromů, a u jejich kořenů tvořil umělecké stíny.
Tančily a svádeli ke stejnemů divokému víru jemuž se poddávají.
Mrtvolně tichým domem se nesl husí kůži tvořící tikot hodin.
Elen se zachumlala do peřin, jež ji dodávali pocit bezpečí a zavřela oči.
Usnout však nedokázala, jako by jí ty tiché stromy volaly, jako by ji zpívali svou nezkrotnou píseň bláznovství.
Pak se ozval křik.
Nesl se z vedlejšího pokoje.
Elen prudce otevřela oči a posadila se.
Věděla, že je to její maminka.
Měla o ní strach, den co den, noc co noc, se bořila do záchvatů šílenosti mísícího se, se strachem.
Nevěděla co se to s ní děje.
Čeho se tak strašlivě bojí, proč se z ní stávala chladná socha, která v průběhu dne nepromluvila jediné slovo.
Trávila den za dnem vysedáváním na terase a sledováním toho lesa.
Taky jej cítila jako ona?
Matčin křik neustával, nebyl to však jekot zděšení.
Byl to křik bolesti, křik šíleného nepochopení.
,, Kate , kate! ,, Hulákal otec.
Elen vstala z postele, utíkajíc k matčiným dveřím.
Seděla na zemi.
Schoulená do klubka, otec jí obíjmal a stále dokola opakoval jediná tři slova.
,, Bude to v pořádku ,,
Matka jej však nevnímala, již přestala křičet, zaměnila to za nesouvislé mumlání o božím světle a ďáblova sémě.
O místě, z něhož se ven ndostaneš.
O místě, jemuž vládne strach.
O místě, kde jen šílenství nalezne své místo.
A pak náhle přestala, domem zavládlo opět mrtvolné ticho, jemuž kralovalo tikání hodin.
,, Elen, běž zpátky do pokoje!,, nařídil jí otec.
Neuposlechla.
Dál, se slzami v očích hleděla na svou matku, která se skloněnou hlavou seděla na chladné dřevěné podlaze.
,, Mami? ,, Špitla Elen bezduše.
Ta povzvedla hlavu, otec leknutím uskočil a Elen se hrůzou zapotácela vzad.
Z očí jí kanuly krvavé slzy.
stékaly na podlahu a s jemným zasyčením se zakously do země jako kyselina.
Ani Elen a ani její táta nestihli šokem zareagovat aby jí zastavily.
Matka rychlostí blesku, protínajícího temnou noc, vstala a utíkala pryč.
Elen nedokázala rozeznat, jesti to co její úprk doprovázelo byl smích či pláč.
Smích šílené ženy plné nesouvislých faktů.
Či pláč matky, jíž její dítko vidělo v zuboženém stavu.
Otec neváhal a vyrazil za ni se slovy.
,, Elen zůstaň tu a nevycházej z domu rozumíš?,,
Rychle se vrátila do pokoje, podívat se z okna.
Tušila že tam poběží, tušila že se uchýlí k tomuto místu.
Přes louku se matka hnala, nikdy jí neviděla takto utíkat.
Jako smyslůzbavená rozhazovala rukama vzduchem, až se stratila ve stínech stromů.
ty již netančily.
Byly klidné, mrtvolné.
Ani jejich volání Elen již nepociťovala.
Otec ji následoval do lesa.
Zavládl klid.
Nepopsatelný, plíživý klid jež narušovalo pouze tikání hodin a Elisinino přerušované dýchání.
Kéž by tu teď byla ejí sestra.
Pohlcoval jí strach.
Avšak ne ztrach z tichého osamělého domu na kraji lesa.
Byl to strach o její matku, o ženu jež bez vlastního úmyslu zmizela v nejtajemnějším místě těchto končin.
Elen čekala.
Celou noc seděla u okna a hleděla na kraj lesa.
Nikdo se však neobjevil.
Pouze první raní paprsky začaly vycházet spoza kopců.
Elen byla vyděšená k smrti, ale věřila svému otci.
Věděla že jí tam nenechá, že jí bude hledat dokud ji nenajde.
Ve chvíli, kdy se Elen začaly pomalu samovolně zavírat oční víčka.
Zaslechla prásknout hlavní dveře.
Vstala a utíkala z patra dolů.
Tak přeci jen ji našel, spadl jí ohromný kámen ze srdce.
Ve chvíli, kdy však dorazila ke dveřím.
Se ji veškeré obavy navrátily zpět.
Kohouti již kokrhaly svou raní píseň
Koně podupávaly ve svých kotcích
a psi vítaly ráno svým štěkotem.
Elen však nevítala svou matku, jak se domnívala.
Nybrž sestru, jež se vrátila od svého kamaráda.
,, Co se děje Elen? ,, Ptala se Josepha, zmatena jejím strašlivým výrazem.
,, Mamka včera zase křičela a... no a utekla do lesa,,
,, cože?! a kde je táta, volal na policii?,,
,, utíkal za ní, ale už je to strašně dlouho a ani jeden se nevrátil,,
Špitla poslední slova Elen, přičemž se jí do očí začaly opět tlačit slzy.
Josepha se bez dalšího váhání vrhla k telefonu.
Elen se usadila do křesla a poddala se nezkrotné zoufalosti, valící se z jejího srdce.
,, Dobrý den, naši rodiče včera v noci zmizely v lese a ještě se nevracejí, mohli by jste sem prosím někoho poslat?,,
Elen neslyšela druhý hlas policejního pracovníka, v podstatě ani nevnímala slova Joshepy.
,, Blank road 13 v Churchwill, starý statek asi deset minut autem od města, je to po té polní cestě v pravo naproti hřbitovu.,,
Josepha položila telefon a přispěchala k Elen.
,, Najdou j neboj se ,,
Dala jí pusu na tvář a vyběhla z domu.
Elen však tušila že nemá pravdu.
Tušila, že ten les je pohltil a již nemá v plánu vrátit zpět.
Vzal si to co žádá, to co potřebuje.
Policie tu byla překvapivě rychle.
Elen se však nehla z křesla a zničená strachem a žalem, jež pohltil celou její existenci, hleděla do vyřezávaných záhybů nábytku.
Přistoupila k ní žena, s velmi laskavou tváří a policejní uniformou na sobě.
,, vezmeme tě sebou, neboj maličká , tvoje rodiče najdeme,,
Elen bezeslova vstala, měla pocit že v ní něco zhynulo.
Že něco opustilo její dětskou bezbranou duši.
i přes líbezné ráno, paprsky slunce olizující střešní tašky jejich domu, měla Elen pocit temnoty.
Pocit zlotřilých stínů, vkrdájících se do její duše.
Pocit opuštěného mláděte, jemuž tančící stromy ukradli její oporu
pocit ničemnosti a zákeřnosti tohoto lesa.
Jakoby se smál jejímu utrpení, jakoby se záeřně usmíval, šťasten že ublížil neviné bytosti.
Šťasten, že se nakrmil krví jejich rodičů.
Elen si od té doby, byla jista jednou věcí.
Že to není prach obyčejný les, ale démonická bytost, jež láká slaboduché povahy do svých útrob.
Aby se mohla nakrmit jejich strachem, jež překonávají šíleností.
Poslední pohled věnovala stromům, tyčícím se nad střechami domu.
Půanula v ní nenávist, jednou je pomstí
jednou, tomu lesu ukáže, kdo se bude bát.
jednou mu ukáže, co je to bolest.
Autor madness.is.freedom, 06.03.2016
Přečteno 473x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter