Klášter

Klášter

Anotace: Takový příběh o klukovi, co měl občas takové vize potenciální budoucnosti :-)

I.

Ty podivné stavy na mne přicházely odmalička. První, na který si pamatuju, byl ten s Vilémkem. Možná jsem před tímto záchvatem zažil ještě jiné, menší, ale tento byl ten, po kterém jsem si začal uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku.

-

Událo se to asi rok před smrtí mých rodičů. Bylo mi jedenáct, a jelikož jsem byl jedináček, často jsem si chodil hrát na vedlejší statek. Náš soused se jmenoval Zabrag a velice dobře se přátelil s mým otcem. Měl devět dětí, z toho šest kluků, s nimiž jsem trávil většinu svého volného času. Do školy chodilo z naší vesnice jen pár dětí z bohatších rodin, a tak jsem se učil doma s maminkou pár hodin po obědě. Nikdy se mi do toho sice moc nechtělo a nabízel jsem se, že raději půjdu s tatínkem pracovat kolem domu, ale rodiče říkali, že pokud chci v životě něčeho dosáhnout, musím umět číst a psát, počítat aspoň do tisíce a vědět něco o svém kraji a o přírodě. Když jsem si tedy svoje pracovní povinnosti splnil dopoledne a při učení jsem se snažil, dával pozor a všechno rychle zvládl, měl jsem téměř celé odpoledne pro sebe.
Nejčastěji jsme se Zabragovic hochy blbli na louce nebo jsme šli k nedaleké řece, kde jsme buď chytali ryby nebo se koupali. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nic neulovili, většinou jsme skončili u bláznivé plavecké honičky nebo jsme se rozdělili na dva tábory a válčili proti sobě. To pak vzduchem létaly spršky bahna, vodních rostlin a všeho možného. Přes cákání vody jsme na sebe kolikrát ani neviděli, takže vlastně bojovali všichni proti všem. Každý rok, když přešla velká voda po jarním tání, jsme si postavili v křoviskách na břehu provizorní chatrč, z které jsme vyráželi na výpravy po okolí nebo jsme líně leželi uvnitř, klábosili o důležitých klukovských problémech a svět byl náš.
Jednu jarní neděli jsme jen zevlovali kolem statku, neboť Zabragovic děti čekaly, až se jejich otec vrátí z trhu. Čas se příšerně vlekl, a tak si kluci krátili chvíli tím, že nahlas přemýšleli, co jim tatínek přiveze na zub. Později jsme se přemístili o kus dál ke staré, uschlé hrušce a kamínky z cesty jsme se trefovali do jejího kmene. To už se k nám připojilo i pár dalších dětí z vesnice a soutěžili jsme, kdo zasáhne strom třikrát po sobě, kdo z největší dálky a podobně. Když jsme byli v nejlepším a mně se docela dařilo, nejstarší Zabragovic syn Karem vykřikl: „Táta jede!“
Z opačné strany směrem od města se k nám blížil koňský povoz. Radostně jsme zavýskli a pelášili ke statku. Už zdálky jsme viděli, že se starý Zabrag šibalsky usmívá. Zadržel koně u chalupy a seskočil na zem. Těšilo ho, když viděl naše nedočkavé a vzrušené tváře, a tak nás navnadil ještě víc:
„Vezu vám překvapení! Živého kamaráda!“
„Jé, tati, ukaž,“ vykřikl Olik a všichni jsme se snažili zahlédnout něco přes okraj vozu. Zabrag chytil Olika a vysadil ho nahoru. Karem byl z nás nejstarší a nejvyšší a vylezl na vůz vlastními silami. Já jsem se o to také marně pokoušel, ale najednou mě zezadu sevřely dvě silné ruce a vmžiku jsem stál mezi Olikem a Karemem.
„Tak jestli to najdete, zvědavci!“
Očima jsem přeletěl všechno nakoupené zboží, ale žádné zvířátko jsem nikde neviděl. Pár nějakých pytlů s kdovíčím, různé zemědělské nástroje, v rohu byly složené nějaké látky, bylo tam pár dalších věcí, ale to bylo všechno. Můj pohled se potkal s Karemovým a oba jsme jen pokrčili rameny. Zbylé děti nás dychtivě sledovaly, ale my jsme jim žádnou radostnou novinu zatím oznámit nemohli. Všichni se začali tázavě otáčet na Zabraga. Ten stál kousek dál, ruce opřené v bok, a skvěle se bavil. „Vy jste mi ale nedočkavci.“
„Tati, nenapínej nás,“ zaprosila Erisa, prostřední dcera, a objala tátu kolem nohy.
Pohladil ji po vlasech a ukázal rukou: „Tak se podívejte támhle.“
Karem okamžitě zareagoval, přiskočil k čelní stěně povozu a naklonil se přes ni. „Už to mám! Už to mám!“ zvolal nadšeně a obrátil se k čekajícímu hloučku. „Tady je to!“ Hbitě přelezl dopředu a s námahou zdvihl malou bedýnku. Sestoupil dolů, položil ji na zem a snažil se ji otevřít. Ostatní se nakupili kolem něj a každý chtěl být co nejblíž a zahlédnout, co se skrývá uvnitř. I Olik seskočil z vozu a já zůstal nahoře sám. Byl jsem sice trošku rozmrzelý, že jsem zvířátko neobjevil já, ale musel jsem se smát, když jsem viděl, jak Karem zápasí s dřevěnou schránkou.
Nakonec se mu podařilo odklopit boční stěnu a do příštích třech měsíců našich životů se vřítilo malé selátko. S vyděšeným pištěním proletělo mezi překvapenými dětmi a podrazilo nohy přibíhajícímu Olikovi. Starý Zabrag se málem udusil smíchy.

-

Vepříka jsme pojmenovali Vilémek. Už ani nevím, kdo to jméno vymyslel, ale hned po jeho vyslovení bylo jednomyslně přijato.
Prasátko se stalo velice rychle miláčkem nás všech. Bylo neuvěřitelně čilé, brali jsme ho se sebou ven a bylo věrnější než leckterý pes. Chodila se na něj dívat omladina snad z celé vesnice a naše parta byla rázem středem zájmu, neboť každý se s námi chtěl kamarádit, aby si mohl hrát s naším Vilémkem. Když trochu vyrostl a zesílil, menší děti se na něm dokonce vozily, ale jemu to ani trochu nevadilo, byl rád středem pozornosti a při dovádění s námi měl vždy takový až lidsky šťastný výraz ve tváři. Měl jsem ho strašně rád a v tu dobu jsem si nedovedl představit naše hry a zábavu bez něj. Stal se v podstatě jedním z nás.

-

Necelého čtvrt roku po Vilémkově příchodu se mi to stalo. Byla horká letní neděle a Karem za mnou přišel těsně před polednem s tím, že už jsme dost velcí na to, abychom se o sebe postarali sami, a že už v otázkách shánění jídla nemusíme spoléhat na dospělé. Jeho návrh opatřit si oběd našimi loveckými schopnostmi a zkušenostmi mě nadchl, avšak nebyl jsem si jistý, že stejné pocity budou sdílet rodiče. Maminka ale s chápavým úsměvem uznala náš argument, že jeden třináctiletý a jeden jedenáctiletý kluk se ve světě neztratí, a tak už jsme po chvíli pádili směrem k řece. Z chatrče jsme vytáhli naši vlastnoručně vyrobenou udici, na háček jsme dali kus těsta, co vzal Karem doma, a těšili jsme se na bohatý úlovek.
Po hodině sledování, kterak macatí pstruzi nevšímavě míjejí naši návnadu, jsme naše smělé plány o vlastní obživě museli opět odložit na neurčito. Vracet domů hladoví jsme se ovšem nemohli, měli jsme svoji hrdost, a tak jsme vymysleli náhradní plán: výpravu do švestkového sadu jednoho bohatšího souseda. Pomohl jsem Karemovi vydrápat se do koruny stromu a pak jsem jen dával pozor, jestli se nikdo neblíží.
Když jsme poté seděli v naší chatrči a spokojeně pojídali načesané plody, ani ve snu mne nenapadlo, že o pár minut později zažiji něco, co mě bude dlouho budit ze spaní. Ještě horší však bylo, že tento stav jsem rozhodně neměl zakusit naposled...

-

Vraceli jsme se zpátky a nejdříve jsme se chtěli mrknout na Vilémka, pozdravit ho a zkontrolovat, jestli mu nic nechybí. Jak jsme se blížili k Zabragovic statku, viděl jsem, že se u jeho ohrádky sklání nějaký muž. Obrátil jsem se na Karema a chtěl jsem mu něco říct, ale můj přítel tam najednou nebyl, i když pár okamžiků předtím jsme kráčeli jeden vedle druhého. Podíval jsem se tedy zpět před sebe a krev mi ztuhla v žilách.
Ten člověk měl na sobě řeznickou zástěru a v ruce obrovský nůž. Překročil nízkou ohrádku a obkročmo si stoupl nad Vilémka. Jednou rukou ho chytil za rypáček a druhou mu rychlým pohybem podřízl krk. Několik okamžiků jsem jenom stál, neschopen jakkoli se pohnout. Neznámý si otíral zkrvavený nůž do zástěry, ve tváři měl naprosto netečný výraz. Myslel jsem, že mi pukne srdce.
„Vilémku, né!“ zakřičel jsem, ale hrdlo jsem měl tak stažené, že slova sotva vyšla ven.
„Né!!!“
Slzy mi vhrkly do očí a nemohl jsem dále ovládnout svou bolest a hněv. Rozeběhl jsem se ke statku, ale tělo mě neposlouchalo. Zrakem jsem jen vnímal Vilémka, jak leží na boku v kaluži krve a škube sebou ve smrtelné křeči.
„Vilémku!!!“
Nohy mi selhaly a spadl jsem na zem. Chtěl jsem se co nejrychleji postavit, ale neměl jsem v sobě žádnou sílu. S námahou jsem se zvedl alespoň do kleku. Otřel jsem si tváře a snažil se zaostřit. Muž stál s nožem v ruce a vypadal, jako by si mě ani nevšiml. Místo Vilémka jsem rozeznával jen rozmazanou dvoubarevnou šmouhu - růžovou a rudou. Zabořil jsem obličej do dlaní.
„Vilémku, né! Proč ti to udělali? Proč?“
Skrčený jsem klečel na cestě a vzlykal.
Najednou jsem ucítil na zádech něčí ruku. Narovnal jsem se a vlhkýma, opuchlýma očima rozpoznal Karema.
„Co se ti stalo? Jsi v pořádku?“
Proboha, copak nevidí, co se stalo Vilémkovi? „Podívej,“ zašeptal jsem a ukázal rukou k ohrádce.
Člověk, kterého jsem tam však spatřil, neměl oblečenou zástěru, ale všední oděv a nedržel ani žádný nůž. V ruce měl stéblo trávy a šimral živého a zdravého vepříka pod bradou. Ten si nás všiml a začal radostně funět a skotačit.
Otočil jsem se zpět na Karema. Měl zmatený a zároveň starostlivý výraz.
Zoufale jsem se pokoušel pochopit, co se se mnou děje: „Kde jsi byl? Já jsem se bál, že...“
Zíral na mě skoro vystrašeně. „Kde jsem byl?“ ptal se nechápavě. „Celou dobu jdu s tebou.“ Musel si myslet, že jsem se zbláznil. „Tys najednou začal utíkat a křičet. Není ti nic?“
Přistoupil blíž ke mně a chytil mne kolem ramen. Uvědomil jsem si, že se celý třesu a nedokážu to zastavit.

-

Následující neděli si ten muž Vilémka odvedl, protože, jak říkali kluci, jeho krmení stálo moc peněz a nepříliš bohatí Zabragovi si ho nemohli dále dovolit. Nepomohlo ani naše žadonění, náš kamarád musel pryč. Byl to smutný závěr nejlepšího léta v našem životě a zlověstné předznamenání věcí příštích.
Pár týdnů nato postihla náš kraj smrtící epidemie a mé dětství skončilo. Přišel jsem o oba rodiče, zemřela spousta mých kamarádů a řádění nemoci nepřežily i tři Zabragovic děti. Mě odvedli do sirotčince daleko pryč od naší vesnice. Když jsem se naposledy loučil se svým nejlepším přítelem Karemem, vypadal jako kost a kůže. Vždycky byl větší a silnější než já, ale také jej nemoc skoro zabila. Snad se z toho dostane. Věřil jsem tomu.

II.

Sirotčinec svaté Marisy byla stará, hnusná, oprýskaná budova s vlhkými, plesnivými zdmi, která stála pár mil za nějakým větším městem. Asi stovka dětí se dělila na tři skupiny. Tu největší, do které jsem patřil i já, tvořili kluci starší deseti let, potom byli mladší kluci a nakonec holky, spojené všechny dohromady, protože jich bylo málo. Dvě největší místnosti sirotčince sloužily jako noclehárna, kde jsme všichni spali, a jídelna. Umývárna byla o něco menší a rozdělená příčkou na dvě části - skříňky, sprchy a toalety zvlášť pro holky a zvlášť pro kluky. Pár menších pokojů tvořilo kancelář a ložnice pro sestry.
Sestru Piridu, která celý sirotčinec vedla, jsem měl rád. Nikdy na nikoho nekřičela a často se tak přátelsky usmívala. Musím říct, že když se bavila se mnou, tak vždycky. Zato sestra Ulsa, jež měla na starosti hlavní dozor, se neusmívala nikdy a strach z ní měli i ti nejstarší kluci. Pro každý malicherný prohřešek na nás ječela, pořád nám všechno zakazovala a neustále vyhrožovala, že kdo bude zlobit, pro toho si přijdou mniši z Kláštera. Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí, až během času jsem se dozvěděl, že Klášter je nějaký sirotčinec nebo ústav vysoko v horách, kam se posílají nezvládnutelné a nenapravitelné děti.

-

První rok byl hrozný a vzpomínám si, že jsem každou noc brečel. Nemohl jsem si najít nové přátele a stýskalo se mi po rodičích, po Karemovi i dalších kamarádech, po vesnici, po všem. Můj svět se příliš rychle změnil a já jsem to nezvládal. Při mém příchodu sem mi sice sestra Pirida říkala, ať se nebojím, že všechno bude v pořádku a kdybych měl jakékoli problémy, ať si s ní promluvím, já jsem ji ale nechtěl obtěžovat, protože se starala o spoustu dětí, mnohdy i mnohem mladších než já, a nechtěl jsem vypadat jako slaboch. Tak jsem s tím bojoval sám.

-

Většinu času jsem trávil prozkoumáváním místní krajiny a zvláště okolních hustě zalesněných kopců a hor, které mi doslova učarovaly. Byla to příroda, kterou jsem neznal. U nás doma se rozprostíraly převážně jen pole a travnaté pláně. Krajina se sice lehce vlnila a vesnici obklopovalo pár lesů, jenže to byly jen takové hájky, z jednoho konce jste viděli na druhý. Ale tady… Byl jsem fascinován tou atmosférou hlubokých, temných hvozdů, tou masou jehličnatých stromů, jejichž větve propouštěly jen zlomek slunečního světla.
Když jsem se jakžtakž dokázal v kraji zorientovat, odvažoval jsem se jít dál a dál hlouběji do lesa. Byl teplý jarní den a vyrazil jsem již ráno. Měl jsem v plánu celodenní výlet a pořádný průzkum a věděl jsem, že se na oběd nevrátím. Bylo mi jasné, že za to zaplatím zákazem vycházek, ale byl jsem ochoten to obětovat.
Přešel jsem několik hřebenů a údolí a po poledni jsem se dostal až do míst, kde jsem nikdy předtím nebyl. Mohutné smrky se tyčily kolem mne, nad hlavou se mi ozýval zpěv snad stovek ptáků a zaslechl jsem hlasy i dalších obyvatel lesa. Šplhal jsem do strmého kopce, pomáhal jsem si rukama a zachytával se kmenů, kořenů i kamenů, abych se dostal až na hřeben hory. Když se mi to po namáhavém výstupu konečně povedlo, musel jsem se předklonit a opřít dlaněmi o kolena, abych popadnul dech a vrátily se mi síly.
Pak jsem se narovnal a podíval se vzhůru, kde jsem mezi větvemi viděl modrou oblohu. Připadal jsem si jako král, který může všechno. Chvíli jsem jen tak stál a intenzivně vdechoval vlahý vzduch a vnímal omamnou vůni mechu. Cítil jsem se naprosto svobodný a volný jako pták.
Za vrcholem svah zase prudce klesal a já dostal ohromnou chuť se rozeběhnout dolů do nového, nepoznaného údolí. Nedalo se tomu odolat. Zavýskl jsem si pro sebe vzrušením a spustil se z kopce. Ihned jsem nabral rychlost a doslova jsem letěl. Pelášil jsem skrz nízké kapradiny, obratně jsem přeskakoval staré pařezy a popadané větve a měl jsem co dělat, abych se vyhnul všem stromům. Běžel jsem stále rychleji a rychleji a zažíval jsem opojnou chuť nespoutané radosti z pohybu. Bylo to úžasné.
Vtom jsem si všiml, že se přede mnou svah láme a je tam snad nějaká mez nebo terénní zlom. Snažil jsem se zastavit, ale viděl jsem, že jsem zareagoval pozdě a že to nestihnu. V poslední chvíli mě napadlo zbrzdit se o poslední strom, který jsem těsně míjel. Levou rukou jsem se pokusil zachytit kmene, ale v té rychlosti se mi to nepodařilo a jen jsem do něj plácnul. Setrvačností se moje tělo přetočilo a pozadu jsem dopadl na hranu zlomu. Byl jsem pořádně otřesený a než jsem se vzpamatoval, začal jsem po zádech, hlavou napřed, sklouzávat dolů, ani jsem nevěděl kam. Nohy jsem instinktivně zapřel k podložce a rukama jsem se snažil něčeho chytnout. Zaklonil jsem hlavu, abych se podíval, co je pode mnou.
Bezděky jsem vykřikl a křečovitě začal rukama hrabat v hlíně. Pode mnou byla bezedná propast. Snad dvacet nebo třicet metrů ničeho a pak jen skála.
Nevím, jestli jsem volal o pomoc, pamatuju si jen ten pocit bezvýchodné beznaděje a blízkosti smrti. Kotníky jsem měl zaklesnuté nad začátkem srázu a trupem jsem napůl ležel, napůl visel na téměř kolmém svahu. Asi na úrovni mého krku padala už jen skalnatá stěna dolů. Zmocnila se mne panika. Rukama jsem sevřel nějakou trávu nebo starý kořen, ale cítil jsem, jak se trhá a jak kloužu pořád níž.
Hlavou mi problesklo, jak jsem si říkal, že život v sirotčinci daleko od vesnice pro mě nemá cenu a že by mi nevadilo umřít. Bude to bolet, až umřu? Ne! Nechci umřít! Musím se dostat nahoru!
Usilovně jsem přemýšlel, ale nemohl jsem moc dělat. Vtom se tráva, které jsem se držel, vytrhla z hlíny a mé tělo se sunulo směrem k hlubině. Z čirého zoufalství jsem zasekl paty do svahu. Na zlomek sekundy to pomohlo. Pak už jsem jen ucítil prázdnotu pod sebou. Otevřel jsem pusu a chystal se vydat smrtelný výkřik…
Než se však z mých úst cokoli vydralo, dopadl jsem na zem. Na zem, která byla asi metr pode mnou.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ležel jsem v korytě nějaké lesní cesty. Byla pár metrů široká a vyježděná zhruba metr a půl do hloubky, asi se tudy stahovalo dřevo. Proč se mi tedy zdálo, že je to propast? Nechápal jsem to. Posadil jsem se a několik minut jsem jen tak seděl. Celý jsem se třásl, ani nevím, jestli strachem, nebo štěstím, že jsem neumřel. Než jsem se odvážil postavit na nohy, musel jsem se několikrát přesvědčit, že jsem v bezpečí a že mi již žádný pád nehrozí.

-

Trvalo mi snad hodinu, než jsem vylezl z koryta cesty. Už jsem neběžel, ale rozvážně a obezřetně sestupoval dolů do údolí, protože ten pocit strachu byl stále ve mně.
Svah stále klesal, ale stromů ubývalo. Asi po padesáti metrech jsem narazil na vyšlapanou pěšinku, vedoucí po vrstevnici, kterou lemoval řídký živý plot jalovců, vysokých asi jako já. Zalitoval jsem, že už neběžím, protože by to musela být paráda proskočit v plné rychlosti mezerou mezi keři a nechat se šlehnout větvičkami.
Najednou mou pozornost upoutala nějaká stará cedule, zaražená do země asi dvacet kroků ode mě. Došel jsem po stezce až před ni. Ze zašlého nápisu, vyvedeného červenou barvou, bylo čitelných jen pár písmen, ale vydedukoval jsem, že první slovo by mohlo být „POZOR“. Zbytek jsem nerozluštil, ale i tak jsem se pro sebe ušklíbl. Po tom, co jsem o kousek výš na svahu zažil, si pozor opravdu dávám.
Rozhlédl jsem se vpravo i vlevo a všiml jsem si, že mezi chodníčkem a řadou keřů kdysi stál dřevěný plot nebo ohrada, z kterého již ale skoro nic nezbylo. V pravidelných vzdálenostech od sebe byl v zemi zaražen kůl, někde zůstalo jen torzo v hlíně, někde chyběl úplně, a v trávě jsem narazil na zbytky shnilých desek. Co ten plot chránil? Zmocňovala se mne zvědavost. Škoda, že nemůžu přečíst ten nápis. Výstražnou tabuli jsem nechal za zády, protáhl se mezi jalovci a... ztuhnul jsem. Propast!!! Přímo pode mnou.
Krev se mi zastavila v žilách a nemohl jsem se ani pohnout. Stál jsem na jejím okraji a opět mne přepadl ten šílený pocit strachu. Cítil jsem, jak mne hlubina vtahuje, jak ztrácím rovnováhu, a tak jsem se přinutil klesnout na všechny čtyři. Slyšel jsem, jak mi buší srdce, ale na kolenou jsem se cítil jakžtakž bezpečně. Najednou mi došlo, co znamená ta cedule i plot. A zlomek sekundy nato jsem si uvědomil, že to vidění tam nahoře mě možná zachránilo. Kdybych stále běžel, těžko bych reagoval na zbytky staré ohrady a nečitelnou tabuli, prosvištěl bych živým plotem a pak bych zemřel.
Začal jsem zhluboka dýchat a pomalu se uklidnil. Lehl jsem si na břicho a doplazil se k hraně srázu. Vypadalo to jako kamenolom, zjevně delší dobu nepoužívaný. Na mnoha místech skalní stěny se již uchytily různé rostliny, mezi kamennými deskami se plazily výhonky psího vína a semtam rostlo i kapradí. Dno lomu bylo zarostlé trávou a jen kruh kamenů ohraničoval dávno vyhaslé ohniště.
Najednou mi tělem projel blesk. Na rameni jsem ucítil železný stisk a druhá silná ruka mne chytla za pásek kalhot.
„Co tu děláš? Chceš se zabít?"
Neznámý mne zvedl jako pírko, ustoupil se mnou tři kroky zpět a postavil mne na stezku. Jakmile sevření povolilo, na nic jsem nečekal a bezmyšlenkovitě jsem začal utíkat pryč. Po pár krocích mi ale došlo, že mi asi nechce ublížit. Kdyby chtěl, už to mohl udělat. Zastavil jsem a obrátil se čelem k němu. Ulevilo se mi, byl to myslivec. Vysoká mohutná postava, široký v ramenou, černé kudrnaté vlasy a hromový hlas:
„Mohl jsi spadnout!" zavolal.
Viděl jsem, že od něj mi nebezpečí nehrozí, ale hlas se mi zadrhl ve staženém hrdle, tak jsem jen omluvně zvedl ruku. Pokrčil jsem rameny a ukázal na starou ceduli.
Měřil si mě přísnýma, tmavýma očima. Rozhlédl se, pokýval hlavou a výmluvně kopl do zbytku plesnivého kůlu. „Jsem tady nový, musím to dát do pořádku. Dlouho se o revír nikdo nestaral." Znělo to jako omluva.
Zamával jsem na pozdrav, otočil jsem se a šel jsem domů.

-

Zákaz vycházek jsem dostal na tři dny, ale to mi bylo jedno. Musel jsem pořád přemýšlet nad tím, co jsem zažil. Bylo to jako tehdy s Vilémkem. Prostě se mi zdálo něco, co ve skutečnosti nebylo. Něco, co mělo přijít nebo jen hrozilo. S odstupem času jsem si uvědomil, že takových situací jsem asi zažil víc, jen to pro mne nebylo tak zřejmé a nemohl jsem poznat, že vidím něco jiného, než co se ve skutečnosti děje.
A co to vlastně bylo? Šestý smysl? Nějaký vnitřní instinkt, který mi pomáhal předvídat budoucnost, varoval mne před nebezpečím a tentokrát mi zachránil život? To jsem nevěděl.

-

Uplynul první rok a kamarády jsem si hledal stále těžko. Kluků mého věku v sirotčinci mnoho nebylo, a i když jsem se postupem času skamarádil se spoustou mladších, toužil jsem po tom, aby mne brali i starší, kteří tvořili takovou uzavřenou partu. Jejím nepsaným vůdcem byl Majlak. Byl nejstarší, nejvyšší, nejsilnější a Svatá Marisa byla jeho domovem skoro od narození. Nemělo se to tak, že by se s mladšími nebavil či se nad námi nějak povyšoval, to naopak, ale v jeho partě bylo několik ne zrovna přátelských kluků, kteří dávali najevo, že hrát si s mladšími je pod jejich úroveň, a další kluci z party si je nechtěli znepřátelit, tak se s námi moc nebavili taky. Výsledek byl ten, že ve volném čase hráli starší v lese nějakou dobrodružnou bojovou hru, kterou většinou vymyslel Majlak, a my mladší jsme na louce za sirotčincem hráli trapné kuličky nebo na honěnou.
Nejhorší z Majlakovy party se jmenoval Kobun. Nejenže se mladším posmíval a dělal nám i holkám různé naschvály, ale některé slabší kluky šikanoval a bil. Vím, že ho při jeho nepravostech několikrát Ulsa nebo jiná sestra přichytila, ale většinou mu to prošlo a to mne štvalo.

-

Jednoho dne jsem odcházel od večeře poslední, protože jsem se zdržel při svém obvyklém průzkumu v lese. Poklidil jsem po sobě talířky a hrníček a šel jsem se opláchnout do umývárny. Slyšel jsem jednu sprchu, jinak byla místnost prázdná. Svlékal jsem se u své skříňky, když se sprcha zastavila a blížilo se ke mně cupitání bosých nohou po mokré dlažbě. Vtom jsem uslyšel krátký výkřik a ránu, jako když sebou někdo žuchne o zem. Pak se ozvaly nadávky, podle hlasu to byl Kobun. Rozeběhl jsem se ke sprchám. Klečel na zemi a držel se za ruku, předloktí měl podivně křivé. Podíval se na mne: „Sakra! Asi je zlomená.“
Přiskočil jsem k němu, ale na vlhké podlaze jsem uklouzl, spadl jsem na zadek a úplně si promáčel trenýrky, které jsem si ještě nestihl sundat. Seděl jsem na zemi a rozhlédl se kolem sebe. Nikdo už tam však nebyl.
Vtom jsem uslyšel škodolibý smích. Kobun vycházel ze sprchy a ručníkem si drbal hlavu. Ruce měl zdravé a dobře se bavil na můj účet. „Co tady vyvádíš, prcku?“ smál se na celé kolo.
Pár sekund jsem byl zmatený, ale hned mne to napadlo: Další můj přelud?
Kobun čekal, že se budu vztekat, ale úplně jsem jej přestal vnímat. Byl jsem v tu chvíli ve svém vlastním světě a snažil jsem se soustředit a vzpomenout si na každý detail a pocit během toho stavu, který by mi pro příště pomohl si jej uvědomit a rozpoznat. Když Kobun viděl, že si z něj nic nedělám, něco zabručel a odešel ke skříňkám.
Ještě notnou chvíli jsem seděl v kaluži vody, na žádný rozdíl od reality, který by mi v budoucnu napověděl, že se mi něco jen zdá, jsem však nepřišel.

-

Bylo to poprvé, kdy jsem zkusil svého vidění nějak využít. Asi tři dny poté jsem čekal ve frontě na oběd. Kobun s několika kamarády přišel mezi posledními, ale suverénně si to zamířili hned k vydávacímu okénku. Omladina stojící přede mnou se uctivě rozestoupila, protože nikdo si nechtěl dělat problémy, jen Sivris, zabraný do hovoru, si příchozích nevšiml a nechtěně do Kobuna vrazil. Hned mi bylo jasné, že ten si to nenechá líbit.
„Hej, co děláš?“ zakřičel a oběma rukama do Sivrise strčil.
Sivris, o hlavu menší a mnohem drobnější než Kobun, atak neustál a spadl na zem. Z ruky mu vypadl příbor a zarachotil po podlaze. Šum v jídelně ztichl.
Byl to okamžitý nápad, ani jsem si neuvědomil, že bych si mohl Kobuna do budoucna poštvat proti sobě, jen jsem cítil, že je třeba se nějak ozvat. Pohledem jsem zkontroloval, že si incidentu všimla dozor konající sestra a přistoupil jsem o dva kroky ke Kobunovi:
„Hele, nech ho! Měl bys přestat se takhle chovat.“
Zaznělo to tak výhružně, až jsem se toho lekl i já sám a také Kobun se na okamžik zarazil. V tu chvíli by bylo slyšet cinknout špendlík a všichni se na nás dívali. Kobun si rychle uvědomil, že musí ukázat svou převahu. Chytil mě za košili pod krkem a přitáhl k sobě. „Nebo co?“ vyštěkl zblízka.
„Kobune! Co se tady děje?! Pusť ho!“ Sestra přišla právě včas a zachránila mne.
Neochotně poslechl. „Nic, jen jsme se bavili s kamarádem.“ Ušklíbl se na mě a zeptal se znova: „Tak nebo co, prcku?“
Řekl jsem to tak, aby to bylo slyšet na celou místnost: „Nebo ti zlomím ruku.“

-

Zbytek dne jsem se snažil nechodit moc Kobunovi na oči, ale večer ve sprchách jsem se mu nevyhnul. Měl jsem strach, ale dělal jsem jakoby nic. Umývárna byla plná a doufal jsem, že si mě nevšimne. Pustil jsem sprchu a začal se mýt. Když už jsem myslel, že se nic nestane, tak to přišlo.
Chytil mne zezadu za vlasy a hlavu mi přitiskl ke zdi. „Co to mělo znamenat dneska?“ křičel na mne. „Tohle si dovolovat nebudeš.“ Jednou rukou mi tlačil hlavu na zeď, druhou mi držel moji ruku. Docela mne to bolelo. Na ostatní kluky jsem neviděl, ale věděl jsem, že se mu nikdo nepostaví. Neodpovídal jsem mu nic, jen jsem se snažil sebou trhat a vysmeknout se mu a věřil jsem, že třeba uklouzne nebo spadne a zlomí si ruku, jako v tom mém vidění. Ale nestalo se tak.
Bolest se stávala nesnesitelnou a slzy se mi draly do očí, ale v poslední chvíli tlak povolil. Zkroutil mi ruku za zády, srazil mne na zem a klekl si na mě. Nemohl jsem se pohnout. Zastavil teplou vodu a nechal mi ledovou sprchu stříkat přímo na hlavu.
„Tak co? Už budeš příště vědět, jak se chovat ke starším?“ Hlasitě se zasmál. Třásl jsem se a chlad jsem cítil až někde uvnitř lebky. Trvalo to několik dlouhých desítek sekund a myslel jsem, že to nevydržím.
Vtom jsem byl najednou volný. Zvedl jsem oči a spatřil to, co jsem chtěl vidět už dávno.
Byl to Majlak. Chytil Kobuna zezadu pod krkem, odtáhl jej ode mě a odstrčil pryč. „Jsi ubožák,“ vmetl mu do tváře.
Kobun zůstal stát jako opařený. Neřekl ani slovo, jen zíral střídavě na Majlaka, na mne a na všechny ostatní. Pak se otočil a utekl z umývárny ven.
Majlak se ke mně sklonil: „Jsi v pořádku?“
Měl jsem pocit, jako by se mi do mozku zabodávaly tisíce jehel.

-

Uprostřed noci mne vzbudila zimnice. Třásl jsem se schoulený pod peřinou, hlava mi třeštila a pot se ze mě jen řinul. Ucítil jsem, jak mne něco zašimralo v nose. Jejda, snad se mi nespustila krev, lekl jsem se. Často se mi to stávalo, zvlášť když jsem prochladl nebo zmokl. Posadil jsem se a ruku si přitiskl pod nos. To by mi ráno sestry daly, kdybych zašpinil povlečení od krve. Chvilinku to vypadalo, že to nic není, ale pak mi na hřbet ruky dopadla kapka tekutiny a hned další a další. Vyskočil jsem na nohy a pelášil do sprch. Krev mi tekla opravdu řádně a doufal jsem, že za mnou nebude rudá cestička.
Proletěl jsem dlouhou chodbou, krásně osvětlenou měsíčním svitem, rozrazil jsem dveře umývárky a kvapně mířil k umyvadlům. Vtom jsem sebou trhnul leknutím - z jedné sprchy vyběhla postava. Co dělá teď v noci někdo ve sprchách?! A proč potmě? Neznámý rychlými, ale podivně krátkými kroky mířil k toaletám, ale když chtěl zahnout kolem zdi, oddělující sprchy od zbytku místnosti, na vlhké podlaze uklouzl. Slyšel jsem, jak sykl bolestí.
Přistoupil jsem blíž a poznal Kobuna. Seděl na zemi, zády byl opřený o zeď, nadzvedl se v bocích a jednou rukou si natahoval trenýrky, které měl stažené někam do půli stehen. „Co tady děláš?“ ptal se vyčítavě. „Lekl jsem se tě.“
„Já tebe taky,“ přiznal jsem. „Spustila se mi krev, jdu se umýt. Stalo se ti něco?“ Sklonil jsem se k němu, ale on se mne hned snažil odbýt: „Nic mi není. Běž si po svých.“
Oči mi sklouzly dolů a všiml jsem si, že trenýrky má napnuté a je na nich vlhká skvrna. I v přítmí jsem viděl, jak je v obličeji červený. Snažil se mne rukama gestem odehnat, ale vykřikl bolestí a chytil si levé předloktí. To bylo nepřirozeně zkroucené. Vzpomněl jsem si na svoje vidění; tak se to přece jen stalo.
„Jsi zraněný, skočím pro pomoc,“ otáčel jsem se k odchodu, ale on mě zadržel: „Ne! Nechoď.“ Znělo to prosebně a naléhavě. Bylo mi jasné, že nechce, aby ho takto někdo viděl, ale potřeboval rychle doktora. Rozhlédl jsem se po místnosti. „Tady, dej si to kolem pasu,“ hodil jsem po něm ručník a vyšel jsem ven.
Na chodbě už se svítilo a proti mně se blížila Ulsa. Zase jí nic neuniklo, pomyslel jsem si. „Co se tu děje?“ zeptala se rozkazovacím tónem. Zaváhal jsem, viděla mě vycházet z umývárny, obličej i ruce jsem měl od krve. Bylo mi jasné, co si bude myslet. Pak mne však napadlo, že je to dobře. „Kobun si zlomil ruku. Je uvnitř.“
Zarazila se, vrhla na mne jeden škaredý pohled a já věděl, že je zle.
„No to je vrchol! To už přestává všechno!“ zaječela. „Myslíš, že nevím o té potyčce v jídelně? A teď se poperete znovu? Ty jsi nenapravitelný. Necháme tě odvést do Kláštera a budeme mít klid. Tam už tě naučí vychování.“ Zdi se otřásaly. Musí ji být slyšet až ve městě, uchechtl jsem se v duchu. Dala mi facku a pospíchala dál.
Z pokojů zatím vycházely další sestry a z noclehárny se hrnuli zvědavci, které přilákal hluk zvenčí. „Všichni zpátky do postele. Hned!“ ozvalo se, ale nikdo nereagoval. Chodba se začínala plnit a všechny tázavé pohledy směřovaly na mne. „Co se stalo?“ zašeptal někdo.
„Kobun,“ řekl jsem suše a snažil se vypadat naprosto nevzrušeně. „Má zlomenou ruku.“ Rukávem jsem si otřel krev z tváře, prošel jsem mezi zírajícími dětmi a zamířil jsem spát.

-

Oba jsme dostali za rvačku zákaz vycházek na třicet dní a každý měl za to, že jsem mu ruku zlomil já. Nebylo v zájmu ani jednoho z nás, abychom to jakkoli vyvraceli.
Situace v sirotčinci se po této události výrazně změnila. Hned na druhý den za mnou přišel Majlak s tím, že chce, abychom se všichni, starší i mladší, dali víc dohromady, a i Kobun se postupně začal chovat úplně jinak.
Přišla zima, napadla hromada sněhu a nově vzniklá přátelství byla zocelena mnoha sněhovými bitvami. Když nás omrzelo koulování, blbli jsme na zamrzlém potoce nebo jsme do doby, než se nám podařilo rozbít staré sáňky, sjížděli nedalekou stráň. Začínalo se mi v sirotčinci líbit. Idyla však neměla mít dlouhého trvání…

-

To staré, opuštěné vojenské cvičiště objevili Majlak s Kobunem koncem jara. Nacházelo se v lese kousek od města na rozlehlé mýtině. Ze dvou stran bylo obehnáno nevysokými dřevěnými hradbami, na jejichž opačných koncích se tyčily dvě strážní věže, které ovšem připomínaly spíš myslivecký posed. Uvnitř, kromě čtvercového zarovnaného prostranství, byla spousta různě vysokých bariér, bradla, lana na šplhání, spousta různých kůlů a hrazd na cvičení. Celý komplex byl vybudován převážně ze dřeva a už se na něm hodně podepsal zub času. Část hradeb chyběla, žebřík na jednu věž byl pryč, dřevo bylo na mnoha místech prohnilé, někde ohořelé. Lana byla zpuchřelá a roztřepená.
Cesta sem zabrala skoro hodinu, přesto jsme zde trávili spoustu času. Byl to takový náš letní tábor a dělali jsme, jako by cvičiště bylo naše vojenská základna. Hráli jsme zde různé hry nebo podnikali výlety do okolí. Pravidelně jsme pod Majlakovým vedením na zdejším polorozpadlém vybavení cvičili a trénovali, dokonce jsme sem natahali několik velkých kamenů na zvedání a vzpírání.

-

Byl to jeden z těch prvních letních dnů, kdy bylo opravdu parno. „Velitel“ Majlak mne pověřil hlídkou a zůstal jsem v táboře sám, ostatní se toulali kdovíkde. Seděl jsem na věži, schovaný před přímým sluncem, a sledoval, co se děje kolem.
Od města se blížil Kobun. Měli jsme nařízeno se městu vyhýbat a já to dodržoval, ale nedělal jsem si iluze, že by se všichni tohoto příkazu striktně drželi. Po žebříku jsem slezl z věže, seskákal schůdky z hradeb a šel mu naproti. Něco nesl přes rameno.
„Paráda, co?“ zazubil se a shodil náklad na zem. Bylo to zbrusu nové lano. Šplhání mě moc bavilo a neskrýval jsem své nadšení: „Pojď, vyzkoušíme ho.“ On i já jsme se těšili, jak překvapíme ostatní.
Kobun se vyšplhal nahoru a snažil se z háku visícího z nosného trámu jedno starší lano odvázat, aby jej nahradil novým. Já jsem ho „jistil“ ze země. Sledoval jsem, jak zápasí se zašmodrchaným uzlem, a přemítal jsem, kde k nepoužitému lanu asi přišel. Raději jsem se ani neptal.
Najednou jsem zaslechl od lesa křik. Vyskočil jsem na hradby, abych zjistil, co se děje. Přes paseku přibíhali dva naši kluci, něco křičeli a gestikulovali rukama, ale nechápal jsem, co chtějí naznačit. Během okamžiku vypukl v táboře chaos. Všichni kluci vystrašeně ječeli, pobíhali sem a tam, slyšel jsem i volání o pomoc. Nechápal jsem, kde se tu zničehonic vzali, vždyť před chvílí jsem tu byl sám jen s Kobunem.
„Co se stalo?!“ volal jsem, ale nikdo mě v nastalém zmatku nevnímal. Vtom jsem si všiml, že zhruba uprostřed cvičiště leží na zemi schoulený Gerd. Seskočil jsem z hradeb a utíkal jsem k němu. Když jsem se nad ním sklonil, ztuhl jsem hrůzou. Břicho měl rozřízlé z jedné strany na druhou, vnitřnosti vyvržené ven. Další řezné a bodné rány měl na krku a na pažích. Krev se vpíjela do jeho oblečení a roztékala se po zemi. Začal jsem se celý třást. Proboha, on je mrtvý. „Musíme mu pomoct!“ vykřikl jsem, ani jsem si neuvědomoval, že je to již zbytečné.
Narovnal jsem se, ale nikdo z ostatních mi nevěnoval pozornost. Všichni jen hystericky křičeli a snažili se v panice utéct. Najednou jsem uslyšel za sebou podivné chrčení. Otočil jsem se. Stál tam Alib. Hlavu měl nepřirozeně spadlou na stranu, ruce visely bezvládně podél těla, z hrudi mu trčela dlouhá čepel. V jeho očích již nebyl život. Rozklepaly se mi nohy. Vtom se čepel trčící z něj pohnula a já si uvědomil, že za ním stojí další postava. Vrah! Čepel zajela zpět a Alibova mrtvola se sesunula k zemi.
Stál jsem proti němu, nemohl jsem se pohnout z místa. Nebyl moc vysoký, postavu měl průměrnou, na sobě staré hadry s kapucí a kusem látky přes obličej. Jeho oči se ďábelsky leskly. V jedné ruce držel velký hák nebo srp, v druhé dlouhý, špičatý, po obou stranách broušený nůž. Uvědomil jsem si, že hluk v táboře najednou utichl a zůstal jsem tu sám. Rozhlédl jsem se. Za jednou z bariér jsem uviděl nebohého Hospena. Vybavuju si jen jeho nepřítomný pohled a spoustu krve kolem něj. Doufám, že ostatní stihli utéct do bezpečí, blesklo mi hlavou.
Podíval jsem se zpět na něj. Díval se přímo na mě. Jeho pravá ruka se pohnula a celé mé tělo sebou škublo strachem. Sklopil nůž čepelí dolů a dvěma prsty si stáhnul látku zakrývající mu tvář. Jeho obličej byl opálený a hubený, lícní kosti z něj doslova trčely. Nebyl vyloženě starý, ale vlasy, které jsem zahlédl pod kapucí, byly šedivé. Co nešlo přehlédnout, byla jeho levá tvář, znetvořená zřejmě popálením. Zničehonic roztáhl ruce a začal se šíleně smát a řvát. Choval se jako smyslů zbavený a mne si úplně přestal všímat. Sjel pohledem dolů a zálibně si prohlížel Alibovo probodnuté tělo. Zmobilizoval jsem zbytky odvahy, otočil jsem se a utíkal.
Pamatuji si, že jsem běžel celou cestu. Brzy se mi nedostávalo dechu, ale jeho choromyslný řev a smích jsem měl stále v uších a strach mi nedovolil zastavit. Zhruba v půlce trasy jsem se začal dusit vlastními hleny, které jsem nestíhal vykašlávat, ke konci cesty se mi vyčerpáním několikrát podlomily nohy, dokonce jsem se pozvracel, ale vždy jsem hned vstal a spěchal dál. Zvratky, hleny i sliny mi tekly po bradě i po oděvu, utíral jsem si je rukama, plival jsem je kolem sebe, ale ani jednou jsem se neodvážil si odpočinout, protože jsem měl stále před sebou obraz vraha, který zabil mé kamarády a chce zabít i mne. Konečně jsem v dálce spatřil sirotčinec.
„Pomoc, pomoc!“ začal jsem křičet z posledních sil. Pak si vše vybavuji již jen matně…

-

„ … a Kobun nám povídá, že jste chtěli pověsit nové lano, když vtom jsi začal běhat a křičet po táboře a nakonec jsi utekl pryč. Tak jsme se vrátili hned zpět, ty už jsi ležel v posteli a Pirida povídá, že je to vážné a první noc tě přestěhovali do volného pokoje, abys měl klid, a sestry říkaly, že jsi blouznil v horečkách a vykřikoval něco o vrahovi, co nás chce zabít, ale nikdo tomu nerozuměl a nebral to vážně. A včera jsme byli jako obyčejně v táboře a Gerd s Hospenem se dlouho nevraceli, tak jsme se je vydali hledat a pak jsem jen slyšel Sivrise, jak volá o pomoc. Seběhli jsme se k němu a on jen ukazoval do trávy a sám odvracel pohled pryč. Podíval jsem se tam a nejdřív jsem myslel, že je to mrtvé zvíře…“ Majlak se zajíkl a začal vzlykat. „Chudák Hospen!“
Posadil jsem se a objal jsem ho. Viděl jsem, že ostatní kluci, sedící na postelích po třech, po čtyřech v kruhu kolem nás, mají slzy v očích také. Vybavil jsem si zkrvavená těla kamarádů ze svého vidění a začal se mi zvedat žaludek.
Majlak vyprávěl dál a já zažíval znovu příšernou noční můru, ale tentokrát to nebyl sen: „Byla to jen hromádka masa a krve, krk měl rozříznutý a hlavu vyvrácenou dozadu. Všichni jsme byli ztuhlí hrůzou. Vtom se z lesa kousek od nás ozval strašlivý křik. Podle hlasu to byl Alib. Křik se měnil v nelidský jekot a pak najednou bylo ticho. Nikdo z nás se nemohl ani pohnout a vtom se objevil on. Musel to být sám ďábel, tvář měl schovanou a
v rukách obrovské nože celé od krve. Dostali jsme strach, prostě jsme museli utéct. Museli.“ Tvář měl zpocenou a zhluboka dýchal, jako by to prožíval znovu.
Chápal jsem ho, ale sám jsem cítil hroznou vinu. Také jsem měl strach, ale kdybych dokázal rozpoznat realitu a zdání, nemusel jsem letět domů jak splašený zajíc a ležet z toho tři dny v horečkách, mohl jsem kamarády varovat a zachránit. Teď jsou tři mrtví. Hněval jsem se na sebe i na celý svět. Nedokázal jsem svého daru využít a selhal jsem.
„Doběhli jsme až skoro k městu a teprve tam jsme zastavili a počkali na sebe,“ pokračoval Majlak. „Kromě Hospena, Gerda a Aliba chyběl také Sivris. Někdo povídal, že běžel dlouho s námi, ale nikdo nevěděl, co se mu stalo. Všichni jsme pokračovali do města pro pomoc, ale Kobun se pro Sivrise vrátil a možná mu tím zachránil život. Sivris při útěku spadl a zlomil si nohu a Kobun ho našel a donesl na zádech do bezpečí. Je to hrdina.“
Očima jsem hledal Kobuna. Seděl mlčky na své posteli v rohu, hlavu sklopenou dolů a dělal, že má moc práce s rovnáním povlečení.
Zbytek příběhu, jak kluci spali přes noc ve městě, jak je dnes celý den vyslýchali četníci a jak je přivezli zpět do sirotčince policejním kočárem, jsem vnímal jen stěží, protože bolest mi svírala srdce a nemohl jsem se soustředit. Pak mne však něco zaujalo. Četníci našli dvě mrtvá těla, Aliba a Hospena, Gerda se jim zatím najít nepodařilo. „Co že ti přesně říkal ten četník?“ přerušil jsem Majlaka.
„No, že je škoda, že nikdo z nás tomu vrahovi neviděl do tváře, protože měl nějaký šátek, a že aby našli Gerda, že by potřebovali rychle nějakou stopu, aby mohli pátrat, a že…“
Zbytek už jsem neslyšel. Upnul jsem se k jediné myšlence. Kvapně jsem se oblékl a vyběhl jsem na chodbu. Hlavní dveře byly zavřené. Zaklel jsem a běžel jsem k pokoji sestry Piridy. Prudce jsem zabouchal, na zdvořilosti nebyl čas.
„Můžu ti nějak pomoct?“ ozvalo se za mnou. Zaklel jsem podruhé, tentokrát jen pro sebe. Byla to Ulsa. „Sestra Pirida tu není. Zůstala se Sivrisem v městské nemocnici.“ Nepoznával jsem ji. Ve tváři byla celá bledá a mluvila velmi pomalu. Bylo na ní vidět, jak i ji tragédie silně zasáhla.
„Musím hned ven, musím mluvit s četníky,“ vypálil jsem na ni popravdě.
Zarazila se. „Venku je to teď velmi nebezpečné,“ hovořila nezvykle tiše a dělala dlouhé pauzy mezi slovy. „Ten vrah může být někde venku. Jsi ještě celý zesláblý. Počkáme do rána a…“
„Vím, jak ten vrah vypadá. Třeba ještě můžeme Gerda zachránit!“ skočil jsem jí do řeči.
Zjevně jsem ji překvapil, dlouho hledala slova: „Jak… jak můžeš vědět?… Vždyť jsi ležel nemocný v posteli.“
Nemělo cenu cokoli vysvětlovat: „Já… Prostě to vím.“ Díval jsem se na ni a skoro jsem začínal věřit, že mě nechá jít.
„Prosím,“ řekla po chvilce přemýšlení, „vrať se do noclehárny. Nepustím tě, měla bych o tebe strach.“ V jejím hlase bylo něco, co jsem tam nikdy předtím neslyšel.
Musel jsem něco vymyslet. „Skočím si na záchod,“ sdělil jsem.
Vešel jsem do místnosti a zamířil rovnou k jedné z toalet. Ventilační okénko bylo tak úzké, že jsem si při jeho prolézání odřel záda, boky a jedna bota se mi vyzula a spadla zpátky do umývárny. Nevracel jsem se pro ni.

-

Na policejní stanici mě dlouho nebrali vážně, ale když jsem začal popisovat vrahův obličej, muži, co mne vyslýchali, se na sebe krátce podívali a věci nabraly rychlý spád.
Jak jsem se na druhý den dozvěděl, před sedmi lety zmizelo při školní procházce devítileté děvčátko, před čtyřmi lety se tři sourozenci vypravili do lesa na houby, nikdo z nich se již nevrátil a případy zůstaly nevyřešeny. Až doteď.
Mezi lidmi měl prý pověst bláznivého, ale neškodného samotáře, který žil
v polorozpadlé boudě za městem. Když na něj četníci přitlačili, přiznal se ke všemu a zavedl je do svého tajného doupěte, do dávno nepoužívané, částečně zasypané štoly. Tam objevili jeho vražedné zbraně, různé další kovové nástroje i zbytky koster minulých obětí. Gerda našli v zuboženém stavu, svázaného a připoutaného řetězy ke kovové traverze. Byl vyčerpaný, vyděšený, měl pořezaný krk, trup i ruce, ale byl naživu.

-

Neuplynul ani týden a Sirotčinec svaté Marisy se ještě zdaleka nevzpamatoval z tragického neštěstí, když jej navštívil tajemný muž. Měl šaty, jaké jsem nikdy neviděl. Přiléhavý černý plášť až po zem, na hlavě podivnou černou čapku a v jeho chůzi bylo něco vznešeného. Nesl nějaké listiny a viděli jsme, že zamířil přímo do kanceláře sestry Piridy. Když za mnou po chvíli jedna ze sester přišla s tím, že se mnou chce Pirida mluvit, začal jsem mít neblahé tušení.
Zaklepal jsem, chvilku jsem počkal a vstoupil jsem dovnitř. Pirida byla nezvykle vážná a představila mne neznámému. Jmenoval se Tuvar a byl to mnich z Kláštera. Přišel si pro mne. Zůstal jsem stát jako opařený a hrdlo se mi stáhlo. „Vždyť jsem nic neprovedl,“ hledal jsem očima pomoc u Piridy a hlas mi zadrhával. „Proč?“
Podívala se krátce na mnicha a pak přistoupila ke mně a chytila mne za ruku. Vysvětlovala mi, že Klášter není pro zlobivce, ale pro děti se zvláštním nadáním a že mi tam pomohou rozvíjet a zdokonalovat mé výjimečné vlastnosti.
Ten mnich tam jen tak stál a mlčel. Navzájem jsme se prohlíželi. Mohl mít tak padesát let, ale neměl jediný šedivý vlas. Vlasy měl černé a lesklé, oči tmavé, nebyl moc vysoký, ale postavu měl statnou.
„I tak tam nechci jít,“ řekl jsem, když Pirida skončila. „Líbí se mi tady v sirotčinci.“
Několik okamžiků bylo ticho a pak poprvé promluvil Tuvar: „Odcházíme již zítra ráno. Buď připravený.“
Uvědomil jsem si, že sestra Pirida mě stále drží za ruku. Skoro jsem měl pocit, jako by mě nechtěla pustit. Smutně se na mě podívala, sklonila se a políbila mne na čelo.

-

Vyráželi jsme hned za rozbřesku, takže jsem se ani nestihl s nikým rozloučit. Nešli jsme směrem do města, ale přes louku na opačnou stranu. Když jsem se na horizontu naposledy ohlédl, hlavou mi proběhly všechny události, které jsem v sirotčinci prožil. Ať se vám tady všem daří.






























III.

Drobně sněžilo, já stál opřený o jednu z borovic a prohlížel jsem si zdi Kláštera. Chodil jsem do parku často, ale poprvé jsem tu byl takhle pozdě večer. Po dnešním zážitku jsem si potřeboval před spaním pročistit hlavu.
Měsíční svit se odrážel od sněhové pokrývky a Klášter vypadal ještě tajuplněji a kouzelněji než obvykle. Promítal jsem si v hlavě půlrok, který jsem zde dosud strávil…

-

Mé zlé předtuchy se nenaplnily a Klášter bylo asi nejúchvatnější místo, jaké jsem kdy viděl.
Živě si vybavuji, jak jsme s Tuvarem po několikadenní náročné pouti ze sirotčince stoupali úzkou kamenitou roklí, z obou stran obklopeni kolmými skalními stěnami. Již se stmívalo, když se před námi objevila vysoká kamenná zeď uzavírající celou roklinu. Jediná cesta dál vedla přes obrovskou dřevěnou vstupní bránu, zpevněnou silnými kovovými pláty. Když jsme došli až ke zdi, Tuvar zabouchal na bránu nějaký signál a z druhé strany se ozvala odpověď. „Teď tu počkáme,“ řekl Tuvar. Kývnul jsem. Věděl jsem, že nemá cenu začínat hovor, protože během celého společného putování jsem od něj neslyšel jinou větu, než „tady přespíme“ nebo „teď se najíme“.
Nebylo již moc dobře vidět, ale všiml jsem si, že zeď postavili z hladkých kamenných kvádrů, byla vysoká snad deset metrů a všechny spáry byly důkladně utěsněny. Brána sahala asi do třetiny výšky zdi a byla z červenohnědého dřeva, na kterém vynikaly široké, černě natřené pláty.
Čekali jsme několik minut, když se konečně z druhé strany ozvaly nějaké zvuky a obě křídla brány se začaly s táhlým vrzáním otvírat. Prošli jsme dovnitř, kde nás očekávala skupina mnichů, všichni oblečení stejně jako Tuvar. Dva z nich za námi bránu pomalu zavřeli. Za zdí se rokle rozšiřovala v jakési horské údolí. Teprve teď jsem si všiml staršího muže, stojícího opodál. Měl podobný plášť jako ostatní, ale jako jediný neměl na hlavě žádnou čapku. Byl vysoký, hubený, ve světle pochodní vynikaly jeho bílé vlasy a ostře řezané rysy tváře. Ruce měl složené na prsou a díval se přímo na mne. Tuvar mi gestem naznačil, ať počkám na místě, a přistoupil k němu. Chvíli spolu tiše mluvili. Když skončili, bělovlasý se rozešel přímo ke mně. Jeho pronikavý pohled mě přinutil ustoupit o krok zpět. Na jeho tenkých, rovných rtech se objevil náznak úsměvu a klidným hlasem začal hovořit. Jmenoval se Mistr Haleb a celý Klášter vedl. Pokynul mi rukou a pokračovali jsme po stezce dál. Tuvar se držel kousek od nás, ostatní mniši kráčeli za námi.
Mistr Haleb mi povídal o účelu Kláštera, že se tu starají o děti se zvláštním talentem a snaží se jejich nadání rozvíjet, že se tu budu mít dobře a že mne čeká velká budoucnost, když se budu vzdělávat a následovat vedení a rad jeho i dalších mnichů. Popravdě už jsem jej ani moc nevnímal a těšil se, až si budu moct odpočinout a pořádně se vyspat.
Po levé ruce cestu stále lemovala holá skála, po pravé ruce stál vysoký živý plot, za nímž se rýsovaly siluety stromů. Najednou mne něco zaujalo vysoko na skalní stěně. Zastavil jsem a snažil jsem se v šeru zaostřit. Jako by tam bylo něco vytesáno do skály, nějaká plastika nebo socha. Mniši s pochodněmi se přiblížili až k nám a já rozpoznal, že je to vytesaná tvář. Mihotavé světlo plamenů zvýraznilo ostré rysy sochařského díla. Někoho mi připomíná…
„Co tam vidíš?“ Hlas Mistra Haleba mne vytrhl z přemýšlení.
„Hezká podobizna,“ ukázal jsem nahoru a podíval se Mistru Halebovi do tváře. I v ní plameny zvýrazňovaly hluboké rysy a já si to uvědomil: „Vypadá jako vy,“ řekl jsem polohlasem. Mistr Haleb, Tuvar i všichni se podívali směrem, kterým jsem ukazoval. Můj pohled se také vrátil ke tváři na skále a ucítil jsem mrazení v zádech. Nebylo tam nic. Obyčejná skalní stěna, lehce zvlněná s několika vypouklinami a důlky, pár prasklin, ale jinak nic. Všiml jsem si, že Mistr Haleb a Tuvar se na sebe na okamžik vážně podívali.
Ani jsem v tu chvíli nevěděl, jestli jsem zažil další své vidění, nebo jen zapracovala únava a moje představivost. Dál si už jen pamatuji, jak jsem ve svém pokoji ulehl do postele a okamžitě usnul.

-

Hned druhý den mne Mistr Haleb provedl i v doprovodu Tuvara po budově a okolí. Klášter byla impozantní starobylá stavba s dvěma vysokými věžemi, zasazená do severního cípu mohutného údolí. Vzdáleně připomínal kostel, co stál u nás ve vesnici, ale byl několikanásobně rozlehlejší. Část staršího, zadního křídla Kláštera byla vytesána přímo do skály. Nikdy jsem nic takového neviděl a muselo to dát nepředstavitelnou práci. V této části budovy se nacházely mimo jiné knihovna a učebna. V později přistaveném předním, jižním křídle byly převážně obytné místnosti a ve střední, spojovací části byla jídelna a další menší místnosti jako kotelna a podobně.
Celé údolí bylo obehnáno strmými skalami, jediný přístup tak tvořila roklina na jihozápadě, kterou jsme sem s Tuvarem přišli.
Z oken předního křídla se nabízel pohled na malé jezírko, u kterého stál dřevěný altánek. Kolem něho vedla cestička do rozlehlého parku, ze dvou stran částečně ohraničeného živým plotem, který vyplňoval celou jižní část údolí. Kromě smrků a borovic zde rostla i spousta stromů, které jsem neznal. Vysoké, souměrně ovětvené jehličnany se stříbrným jehličím, další měly jehličí zbarveno dokonce do modra, jiné měly šišky roztodivných tvarů, byly tam i mohutné stromy s kulatou korunou a obrovskými listy. Park byl pro mne vždy oázou klidu a mé procházky směřovaly většinou sem nebo na východní stranu, kde se úbočím hory zvedala rozlehlá louka. Ta se postupně měnila v kamenitý svah, jenž zvolna přecházel v neschůdnou, strmou skalní stěnu. Z louky byl nádherný výhled na Klášter i celé údolí a při jasném nebi se daly zahlédnout i vrcholky okolních hor.
Na severu i západě obepínaly skály údolí mnohem těsněji. Zvláště okolí zadního křídla, kde byly zbytky smrkových porostů, působilo hodně temným a ponurým dojmem.

-

Uplynulo pár dní a cítil jsem se v Klášteře jako doma. Všichni jsme měli vlastní pokoj celý jen pro sebe, dostal jsem na míru ušité oblečení včetně krásné bílé košile s pevným, vysokým límečkem a ozdobnými knoflíky na rukávech, a to nemluvím o stravě, která se s tou v sirotčinci nedala srovnávat. Každý den spousta rozmanitého a lahodného jídla, o jakém se mi ve Svaté Marise ani nesnilo.
V Klášteře žilo včetně mne sedmnáct dětí, nebo, jak s oblibou říkal Mistr Haleb, sedmnáct géniů budoucnosti: Avrit s dokonalou pamětí; Eleon, bledý, zakřiknutý klučík, co v učebně seděl v lavici hned vedle mě, génius na matematiku a různé logické rébusy; Lusian, který, ač nejmladší, mluvil několika desítkami jazyků; a další. Přestože byli většinou mnohem chytřejší a vzdělanější než já a schopnosti některých byly opravdu obdivuhodné, převážná část z nich na mne působila takovým podivínským dojmem, jako by žili v jiném světě. Navzdory tomu jsem se se všemi velmi rychle spřátelil, dokonce se mi zdálo, že jsou mnohdy vděční, že se s nimi bavím a beru je jako kamarády.
Jedinou výjimkou byla Enia. Neměla žádné zvláštní nadání, mniši ji prý našli ještě jako nemluvně opuštěnou v horách. Byla o rok mladší než já, štíhlá, zrzavě hnědé vlasy měla buď rozcuchané nebo volně stažené do krátkého culíku. Něco mě k ní zvláštním způsobem přitahovalo a o to víc mne mrzelo, že kdykoli jsem na ni promluvil, zatvářila se, jako kdybych ji otravoval, rychle mě nějak odbyla nebo odpověděla jedním, dvěma slovy. Všiml jsem si, že ani s ostatními se téměř vůbec nestýká a v knihovně, v jídelně i všude jinde sedávala skoro vždy sama. Jednou při obědě jsem si k ní přisedl a snažil se začít rozhovor, ale ani nedojedla jídlo, řekla mi, že musí jít, a odešla. Jediný, s kým se jakžtakž bavila, byla Vasta.
Vasta byla upovídaná holka se světlými, střapatými vlasy, která se neustále přihlouple usmívala a pořád něco vykládala, bez ohledu na to, jestli ji někdo poslouchal nebo ne. Asi jako jediná byla v učení horší než já. Všiml jsem si, že třeba v matematice nedokázala vypočítat příklady, které jsem už v sirotčinci řešil jako nic.
Měla pokoj hned vedle mého a jednou, když jsme se potkali sami na chodbě, snažil jsem se nenápadně dozvědět něco o Enie.
Vasta se na okamžik zamyslela: „Enia? To je moc rozumná holka.“ Zeširoka se usmála a pokračovala: „Když jsem před dvěma lety přišla sem do Kláštera, hned první den mi řekla, že občas vedu řeči jak pitomá husa. A v tom měla pravdu. Tak jsem si pomyslela, ta holka je chytrá, té se drž.“
Rozesmál jsem se na celé kolo a Vastu to zjevně potěšilo.
„Co ty vlastně umíš, že jsi tady?“ zeptal jsem se.
Vasta se rozhlédla kolem sebe a polohlasem mi prozradila: „Mám zakázané to používat mimo učebnu, ale ukážu ti to. Podej mi ruku.“
Nečekala, až jí ruku podám, sama si ji vzala a jen ji tak držela ve svých dlaních. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mne jen tak střílí, ale najednou jsem cítil, jak se její dlaně začínají zahřívat. Pálily čím dál víc a po chvilce mne zalilo horko a pot. Bylo to neuvěřitelné; strašidelné a úžasné zároveň. Žár, který z ní sálal, se stále stupňoval, až jsem to nevydržel. „Au!“ ucukl jsem rukou a začal s ní třepat. Bylo to, jako bych se dotkl rozpálené žehličky.
Teď se smála na celé kolo Vasta: „Vidíš? Tak tohle umím.“
Vypadalo to jako kouzelnický trik, ale žádný podvod to nebyl. Později jsem na učebně viděl, jak vzala do rukou sklenici vody, která se v několika momentech změnila v led. Ona prostě dokázala nějak kontrolovat a ovládat teplo i chlad. To byla Vasta.

-

Mnichů bylo mnohem víc než nás dětí, ale s většinou z nich jsme se málokdy dostali do styku. Každé dopoledne a někdy i pár hodin po obědě jsme trávili v učebně, kde jsme se společně věnovali všeobecným vědám nebo každý zvlášť pod dohledem určitého mnicha pracoval na zdokonalování svého talentu. Má cvičení spočívala převážně v tom, že jsem odpovídal na nějaké otázky týkající se blízké i vzdálené budoucnosti nebo mi ukazovali různé obrazy a já měl popisovat, co mě při pohledu na ně napadá.
Připadal jsem si dost hloupě, když jsem měl předvídat, jaké bude zítra počasí nebo co bude příští neděli na oběd. Takhle má vidění nefungovala. Přišla vždy neočekávaně a já si nemohl vybrat nebo ovlivnit, jakých událostí se budou týkat. Všechny své předchozí vize, které jsem si pamatoval a uvědomoval, jsem již na začátku studia podrobně vylíčil Mistru Halebovi, ale mniši si zřejmě mysleli, že jednou dokážu vidět do budoucnosti neomezeně, na jejich požádání, jak si řeknou a zamanou.

-

Včetně toho dnešního, z něhož mne jímala hrůza, jsem během šesti měsíců v Klášteře zažil tři vidění.
Hned při příchodu, ta plastika na skále, to nebyla hra stínů ani moje představivost, ale obraz z budoucnosti. Ani ne o deset dnů později vyrostla u skalní stěny dřevěná konstrukce s vyvýšenou plošinou a sám Mistr Haleb s dvěma mnichy téměř týden od rána do večera pracovali na sochařském díle. Výsledkem byla lidská tvář, bez vší pochybnosti jeho podobizna.
Druhé se událo asi před dvěma měsíci a do dneška jsem nevěděl, co mělo znamenat. Seděli jsme v učebně a řešili nějaké chemické rovnice. Bylo to pro mě nové učivo a velice pomalu jsem doháněl ostatní. Do místnosti vstoupil Mistr Haleb. Naznačil vyučujícímu mnichovi, ať se nenechá rušit a mlčky kráčel mezi námi. Poslouchal jsem jeho kroky a dost jsem znervózněl, když se zastavil těsně za mnou. Tušil jsem, že si čte a kontroluje mé výpočty. Přestal jsem psát a dělal jsem, že přemýšlím. Vtom jsem ucítil na rameni jeho ruku: „Hodně jsi se zlepšil. Vedeš si dobře.“
Otočil jsem hlavu a chtěl mu poděkovat, když mi něco ostře zasyčelo do ucha. Příšerně jsem se lekl. Kolem paže Mistra Haleba byl omotán živý had!
Vykřikl jsem, vyskočil jsem od stolu a škobrtl o stoličku. Ta se s lomozem překotila a já si ustlal na podlaze. Celá třída se otočila směrem ke mně a následoval výbuch smíchu. Vyučující k nám hned přispěchal: „Je vše v pořádku, Mistře Halebe?“
„To doufám,“ odpověděl Mistr Haleb klidně. „Copak se stalo, mladý pane?“
Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, všichni se smáli, bylo mi trapně. Podíval jsem se zpět na Mistra Haleba. Měl na sobě svůj obvyklý černý plášť, kostnaté ruce se ztrácely v dlouhých rukávech. Po žádném hadovi ani památky. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem, aby se cítil jakkoli uražen. Vstal jsem a zvedl jsem převrácenou stoličku.
„Lekl jsem se. Omlouvám se.“
Jeho úzké rty se usmály a otočil se k odchodu.
Vtom jsem si všiml Enii. Jako jediná se nesmála, jen se na mě upřeně dívala a pozorně mě sledovala. Když se naše pohledy setkaly, uhnula očima, přeměřila si procházejícího Mistra Haleba a vrátila se ke své práci.
Pravdu o tom, co se stalo a co jsem viděl, jsem nikomu neřekl.

-

Dnes konečně přišel pátek. Den, na který jsem se velice těšil, den, kdy jsme se neučili, protože byl určený na oslavu, den, který patřil Brolovi. A den, kdy jsem poznal, že v Klášteře není vše tak růžové, jak se zdá.
Brol byl vysoký kluk, o dva roky starší než já, s černými kudrnatými vlasy a hnědýma očima. Jeho nadání spočívalo v tom, že dokázal potlačit a překonat fyzickou bolest, jeho tělo navíc mělo schopnost neuvěřitelně rychle regenerovat a hojit jakákoliv zranění.
Viděl jsem při cvičeních, jak jej mnich pořezal na různých částech těla. Brol nejenom, že nejevil žádné známky bolesti, ale dokonce se při tom usmíval. Mnohem úžasnější však bylo, co následovalo potom. Jeho rány se zacelovaly doslova před očima a během několika minut mu zbyly na kůži jen zarudlé jizvy. Na konci vyučování neměl po zraněních vůbec žádnou stopu. Někteří z nás se občas bavili tím, že Brola píchali jehlou nebo špendlíkem, ale s ním to ani nepohnulo. Neplatily na něj ani Vastina pálivá a mrazivá „kouzla“.
Před dvěma týdny složil závěrečnou zkoušku a dočkal se toho, co při poctivém studiu a tréninku, jak často připomínal Mistr Haleb, čekalo na všechny z nás. Dosáhl ve svém nadání mistrovské úrovně a mniši mu našli uplatnění a využití na některé z univerzit, kterých bylo v našem kraji jen pár v těch největších městech. Má před sebou šťastný život plný hojnosti a blahobytu. Alespoň to tvrdili mniši.
Dnes byla tedy oslava na rozloučenou. Po svátečním obědě jsme se všichni shromáždili v učebně, povídali jsme si a hráli různé zábavné hry. Odpoledne příjemně ubíhalo, skvěle jsme se bavili, až nakonec přišel čas na závěrečný ceremoniál. Seřadili jsme se před lavicemi a do místnosti nastoupilo několik mnichů ve slavnostních hábitech. V čele kráčel Mistr Haleb, mnich za ním nesl blyštivý podnos s nějakými předměty.
Mistr Haleb vybídnul Brola, aby předstoupil před ostatní, a začal hovořit. Nejdříve jako obyčejně zdůraznil, jakého vzácného daru se nám všem dostalo a poté se rozpovídal o Brolovi jako o příkladném vzoru, jak s naším talentem naložit. Brol se jen nejistě usmíval.
„ …a jsem rád, že jej po splnění závěrečné zkoušky mohu dekorovat jako našeho úspěšného absolventa. Milý Brole, přeji Ti mnoho štěstí,“ zakončil Mistr Haleb svou pochvalnou řeč a stiskl Brolovi ruku.
Všichni jsme začali tleskat a Brol se konečně začal naplno usmívat. Mnich s podnosem přistoupil k Mistru Halebovi, který vzal z tácu dlouhou, širokou, dvoubarevnou stuhu a přetáhl ji Brolovi přes hlavu jako šerpu. Poté mu na sváteční vestu připnul velký odznak s malou stužkou.
„Ať žije Brol,“ vykřikl někdo a další se rázem přidali: „Ať žije Brol. Je to pašák.“ Brola to hrozně rozesmálo a během okamžiku jsme se všichni smáli a skandovali:
„Ať žije Brol! Ať žije Brol!“
Sledoval jsem své kamarády kolem sebe a cítil jsem mezi námi úžasně srdečnou a přátelskou atmosféru.
Vrátil jsem se pohledem k Brolovi a ztuhnul jsem. Mniši jej bodali noži.
Na trupu a končetinách měl již desítky ran, sváteční oděv rozpárán na cucky, prosáklý krví. Kolem krku neměl stuhu, ale na ramenou se mu plazil tlustý had. Brol plakal, ne snad bolestí, ale v jeho očích jsem viděl smutek a strach. Strach ze smrti. „Pomoc, pomoc!“ křičel a díval se někam do prázdna. To není možné. Co se to děje?
Měl jsem nutkání vykřiknout, ať jej nechají, nutkání vběhnout mezi mnichy a odstrčit je od něj, ale bylo mi jasné, že se mi vše jen zdá, že jsem jediný, kdo to vidí. Rozhlédl jsem se po ostatních, všichni se smáli, tleskali a provolávali našemu příteli slávu.
Brol naříkal a prosil o slitování, ale mniši neustávali a stále bodali do těla mého kamaráda i do těla hada, který se svíjel ve smrtelné křeči. Krev obou se mísila dohromady a stékala dolů, kde se vpíjela do podlahy. Nemohl jsem ten pohled vydržet a zavřel jsem oči. Cítil jsem, že v nich mám slzy. V uších mi zněl Brolův nářek a hadí syčení. Bylo to strašné. Ať už to skončí. Dost!
Konečně to přestalo. Zamrkal jsem a podíval se před sebe. Brol se šťastným výrazem ve tváři děkoval mnichům za skvělou oslavu, kolem krku měl nádhernou modročervenou stuhu. Mniši jej plácali po ramenou, děti mu tleskaly a smály se.
Jen tamhle někdo netleská, ale dívá se mým směrem a pozoruje mě. Zaostřil jsem zvlhlýma očima. Byla to Enia.
Tentokrát se neodvrátila hned, ale několik chvil jsme se dívali jeden druhému do očí. Pak se otočila zpět, usmála se a začala tleskat s ostatními.
Celý jsem se chvěl. Co to mělo znamenat? Tohle se má stát? Mniši jej chtějí zabít? Proč?

-

Sněžení houstlo a od severu zavál ostrý vítr. Vrátil jsem se myšlenkami do přítomnosti. Musí už být skoro půlnoc, pomyslel jsem si. Začínala mi být docela zima. Promnul jsem si ruce a vydal se zpátky. Když jsem míjel jezírko, z altánku se ozval něčí hlas:
„No konečně. Čekám tu na tebe věčnost.“
Otočil jsem se za hlasem. Enia. Vystoupila zpod přístřešku a zalil ji měsíční svit.
„No, to byla doba. Už jsem chtěla jít za tebou, ale nemám ráda, když mi dlouho sněží za krk,“ usmála se. Mezi padajícími vločkami vypadala jako princezna. Hleděl jsem na ni neschopen slova. „Co… co tady děláš?“ vykoktal jsem.
„Potřebovala jsem s tebou mluvit, ale už je pozdě. Můžeme se sejít zítra po učení? Třeba v knihovně?“
Kývnul jsem a chtěl něco říct, ale nenechala mne.
„Tak zítra,“ zvedla ruku na rozloučenou a odešla. Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela ve dveřích jižního křídla. Vrátil jsem se do svého pokoje a ve zbytku noci jsem již neusnul.

-

Za celý svůj předešlý pobyt v Klášteře jsem byl v knihovně jen párkrát. Byla to honosně vybavená místnost, největší v severním křídle, zhruba dvakrát rozlehlejší než mnohem skromnější učebna. Jejím návštěvníkům sloužila asi desítka kulatých stolů s hladkou lesklou deskou, židle z tmavého ohýbaného dřeva a polstrovaná křesílka potažená rudou nebo fialovou látkou. Podlaha byla tvořena ze čtvercových kazet hnědé barvy rozličných odstínů, klenutý strop byl pomalován různými náboženskými a přírodními motivy. Visely z něj dva mohutné čtyřramenné lustry, na každém rameni byla jedna olejová svítilna. Dalších několik lamp viselo po stěnách. Police s knihami sahaly až ke stropu a zabíraly většinu obvodu místnosti, u jedné z nich stály dřevěné posunovací schůdky. Jednotlivé bloky polic byly odděleny ozdobným točitým sloupem na vysokém podstavci s vyobrazením siluet cizokrajných zvířat. Zhruba uprostřed knihovny stál jako dekorace obrovský glóbus.
Položil jsem ruku na velkou, zdobenou kliku a zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že jsem nervózní. Nevěděl jsem, co od toho setkání mám čekat. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil jsem dovnitř.
Seděla pohodlně usazená v křesílku u nejvzdálenějšího stolku, před sebou měla rozevřenou knihu a několik listů papíru. Tvářila se vážně a soustředěně. Byli jsme tam sami, všichni ostatní byli na obědě. To vymyslela chytře, pomyslel jsem si.
Sedl jsem si naproti ní. „Učíš se?“ usmál jsem se a ukázal na knížku.
Napřímila se, odsunula knihu a opřela se lokty o stůl. Vlasy měla rovné, pečlivě rozčesané, sahaly jí až po ramena. Byla krásná.
„Co všechno z budoucnosti vidíš?“ zeptala se přímo.
Překvapila mě. Chvilku jsem přemýšlel, co jí mám odpovědět. Ona trpělivě čekala.
„Jen občas nějaké útržky,“ vysoukal jsem ze sebe. Nezdálo se, že by ji má odpověď uspokojila. „Většinou to netrvá moc dlouho,“ dodal jsem.
Zkoumavě si mě prohlížela, ale nic neříkala.
„Proč se s nikým skoro vůbec nebavíš?“ snažil jsem se zaplnit nepříjemné ticho a svést hovor jinam.
Dělala, jako by mou otázku přeslechla. Sjela pohledem dolů a na okamžik se zahleděla do prázdného papíru před sebou. Zhluboka se nadechla a vydechla. Pak zvedla hlavu a podívala se mi přímo do očí: „Co jsi viděl včera při oslavě?“
Byl jsem v šoku. Jak to ví? Jak to na mně mohla poznat?
„A tehdy při vyučování, jak jsi před Halebem spadl ze židle?“ pokračovala.
Rozmýšlel jsem se, jestli jí mám říct pravdu.
„Poslouchej,“ naklonila se ke mně. „Haleb nám lže. V Klášteře není všechno tak, jak nám říkají a…“
„Počkej, myslíš, že Mistr Haleb nám lže?“ skočil jsem jí do řeči.
„Ano. Haleb, Tuvar i ostatní mniši,“ vykládala zaujatě. „Všichni nám lžou. Teď, když jsi tady ty, můžeme tomu přijít na kloub.“
Po mých viděních jsem měl tušení, že něco není v pořádku, ale nedávalo mi to smysl. „Jak jsi na to přišla?“ zeptal jsem se.
„Podívej se,“ ukázala rukou za mě. „Myslím, že támhle jsou odpovědi. Haleb tam chodí několikrát týdně, vždy za sebou pečlivě zamkne. Je to podezřelé.“
Otočil jsem hlavu. Zhruba ve třetině délky severní zdi knihovny stoupalo někam nahoru kryté točité schodiště. Vstupu do něj bránila masivní kovaná mříž zamčená na zámek.
„Kam to vede?“ zeptal jsem se.
„Zřejmě do věže. Ale co tam je, to nevím. Nikdy se mi tam nepodařilo dostat. Haleb nosí klíč pořád u sebe a střeží ho jako oko v hlavě. Zámek na mříži je složitý a další zamčené dveře jsou nahoře. Slyšela jsem, jak rachotí klíčem v zámku.“ Podívala se na mě odměřeně: „Kdybys chodil do knihovny častěji, tak bys to věděl.“
Ušklíbl jsem se. Vtom jsme uslyšeli hlasy. Do místnosti vstoupili Lusian s Avritem. Trochu překvapeně se na nás podívali, pozdravili a odebrali se k policím s naučnou literaturou. O něčem hlasitě diskutovali, asi hledali nějakou knihu. Chviličku po nich vešel Eleon a posadil se do opačného rohu místnosti.
„Proč si myslíš, že se tu děje něco nekalého?“ zajímalo mě. „Třeba je to jen nějaká pracovna, kde Mistr Haleb nechce být rušen.“
Nadechovala se k odpovědi, když si všimla, že se Avrit s Lusianem blíží s náručí plnou knížek k sousednímu stolku.
Zatvářila se zamračeně: „Pojď, půjdeme se projít.“ Vstala a zamířila pryč. Knihu i s papíry nechala pohozenou na stole. Vyšoural jsem se pomalu za ní.
Nezabočila zpět do spojovací části Kláštera, ale vyšli jsme hlavními vraty ze severního křídla ven. Ovanul mě chladný vzduch. Tudy se moc nechodilo a ve sněhu byla vyšlapaná jen úzká cestička vedoucí podél skalní stěny. Zapnul jsem si vestu až ke krku a zvedl si límec.
„Půjdeme do altánku?“ otočila se na mě. Přikývl jsem.
Stezka se po několika desítkách metrů stáčela k bočnímu vchodu do středního křídla, ale Enia pokračovala rovně. Sníh nebyl nějak moc hluboký, i tak byla chůze v něm docela namáhavá.
„Počkej, půjdu první,“ předběhl jsem ji. „Není ti zima?“
Zavrtěla hlavou.
Najednou jsem před sebou uviděl širokou rýhu ve sněhu, jako by někdo táhl po zemi těžký předmět. Ve středním křídle byla spousta skladovacích místností, asi tudy mniši přenášeli nějaké pytle nebo sudy, napadlo mne.
Náhle se za mnou ozvala Enia: „Teď vidíš budoucnost, že?“
Zarazil jsem se. „Ne. Jak jsi na to přišla?“ odpověděl jsem příkře.
Zbláznila se? Je opravdu velmi zvláštní, pomyslel jsem si.
Kráčel jsem dál, když jsem si všiml, že ve sněhové brázdě jsou rudé skvrny.
„Vidíš to?“ zastavil jsem nad nimi.
Stanula vedle mě. „Co mám vidět?“
„Tady. Není to krev?“
„Kde?“ civěla zmateně před sebe.
Je snad slepá? Chytil jsem ji za ruku a ukázal jsem do sněhu…
A vtom se vše změnilo.
Jako by se mi v hlavě něco přeplo a já uzřel všechno jasně. Byly to dva obrazy, jeden reálný, jeden se mi jen zdál. Ale teď konečně jsem je oba plně vnímal a dokázal je rozlišit, jako by byl každý zvlášť. Viděl jsem na jednom neporušenou sněhovou pokrývku, na druhém stopy a brázdu s rudými skvrnami.
Že by to bylo díky ní? Ještě pevněji jsem stiskl její dlaň.
Pokračovali jsme dál, až jsme se napojili na hlavní stezku vedoucí od jižního křídla k hlavní bráně. Zvedl jsem hlavu a podíval se před sebe. Na jednom obraze nic, v tom druhém jsem je v dálce uviděl. Byli to mniši, tři nebo čtyři, táhli něco za sebou a směřovali pryč z údolí. Nedokázal jsem určit, co to je.
Spěchal jsem po stopách, Enia klopýtala za mnou. Blížili jsme se k nim a já jsem pomalu rozpoznával obrysy jejich nákladu, zabaleného v pytli z hrubé tkaniny a ovázaného pevným motouzem. Hrdlo mi začínalo stahovat hrozivé tušení. Na tkanině byly velké krvavé skvrny a podle velikosti a tvaru to vypadalo, jako by tím břemenem bylo tělo nedospělého člověka.
Najednou obraz budoucnosti zmizel a zůstala jen realita. Vidění skončilo.
Pustil jsem Eniinu ruku a klesl jsem do sněhu. „Musíme něco udělat…“
„Co? Co jsi viděl?“ zeptala se naléhavě.
Otočil jsem se na ni. Oči měla zeširoka otevřené a zrychleně oddychovala.
„Brol,“ hlesl jsem. „Oni ho zabijí.“

-

Altánek profukoval studený vítr, ale chlad jsem nevnímal a zaujatě jsem naslouchal Eniinu vyprávění.
„Jmenoval se Mariel a byl zhruba ve tvém věku, když ho sem mniši přivedli. Mně bylo tehdy šest nebo sedm, byla jsem tu ze všech nejmladší. On se ke mně hned od začátku choval strašně pěkně, vždycky říkal, že mu připomínám jeho mladší sestru. Doučoval mě, trpělivě se mi věnoval, když mi něco nešlo do hlavy, trávil se mnou spoustu času, dokonce mě učil, jak se prát. I když jsem byla malá holka, byl to můj přítel. Jeho zvláštní schopnost spočívala v tom, že dokázal s ostatními komunikovat pouhou myšlenkou. Mohl si vybrat, koho chtěl a cokoli mu sdělit, aniž by promluvil. Nejdřív to dokázal jen na pár metrů, ale cvičeními a tréninkem tady v Klášteře se velice zlepšoval. Vzpomínám si, jak jsem v jídelně při obědě prskala smíchy a jak nikdo nechápal, co mi je. A on mě rozesmíval Mariel, který seděl u stolu na opačném konci místnosti.“
Enia se trpce usmála, ale hned opět zvážněla.
„Před třemi lety splnil závěrečnou zkoušku a odešel. Aspoň mniši říkali, že odešel. Žít šťastný a blahobytný život. Ten večer před jeho odchodem jsem celý probrečela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že už jej neuvidím. Uprostřed noci jsem se zničehonic probudila. Nejdřív jsem myslela, že je to jen zlý sen, ale pak jsem pochopila, že to ke mně promlouvá Mariel. Byl v tajné místnosti nad knihovnou a snažil se mi sdělit, že má strach a že umírá. Byla to prosba o pomoc a zároveň varování, že nám všem hrozí v Klášteře nebezpečí.“
Na chvilku se odmlčela a s bolestným výrazem ve tváři se zahleděla směrem ke Klášteru.
„Od té doby nevěřím těm Halebovým povídačkám, jak se všichni mají krásně, když odsud odejdou,“ pokračovala. „Odsud nikdo neodchází. Proto se s nikým nebavím a nepřátelím. Vím, co to je ztratit někoho, koho mám ráda,“ řekla tiše.
Její slova ve mně vyvolávala hrůzu, ale zároveň jsem pocítil nával hněvu a odhodlání. Musíme to zastavit. Rovnal jsem si myšlenky a prohlížel jsem si ji. Seděla v mírném předklonu na lavici a dívala se do země.
Vtom zvedla oči ke mně: „Víš, já to vždycky poznám, když vidíš budoucnost. I na oslavě, i tehdy při vyučování, něco mi prostě říkalo, že se s tebou děje něco divného. Bylo to zvláštní, nedokážu to popsat, prostě jsem to v sobě cítila.“
Posadil jsem se vedle ní. Neměl jsem důvod jí nedůvěřovat. Pověděl jsem jí všechno. O Vilémkovi, o propasti, o tom, jak si Kobun zlomil ruku, o vrahovi, co zabil Hospena a Aliba, o svých viděních tady v Klášteře i o tom, jak se mé vjemy změnily, když jsem ji držel za ruku. Nepopisoval jsem přesně způsob, jakým Brola zavraždili, protože jsem ji nechtěl rozrušovat krutými detaily, přesto se Enia rozplakala. Odvážil jsem se dát jí konejšivě ruku kolem ramen. Přisunula se a lehce se o mě opřela.
Nesmím dopustit, aby jí někdo ublížil. Jí ani nikomu jinému tady.

-

Když jsme se druhý den po vyučování loučili s Brolem, píchalo mne z toho u srdce. Dnes už nebude spát ve svém pokoji, ale ve věži obytného křídla, kde byly pokoje nejvýše postavených mnichů. Byl to jeho poslední den v Klášteře, zítra brzy ráno odchází pryč. Jen já a Enia jsme věděli, že to není pravda.
Slíbil jsem si, že se pokusím něco vymyslet. Napadlo mne, že se v noci schovám někde v knihovně a uvidím, co se bude dít.
Když se večer chýlil ke konci, seděl jsem na posteli a čekal, až budou všichni spát. Přemítal jsem o odpolední schůzce s Eniou v parku.
„Aha, a to je celé?“ zeptala se, když jsem jí vyložil svůj záměr. „Co uděláš pak? Přemůžeš Tuvara a ostatní? To bude sebevražda.“
V duchu jsem s ní souhlasil. Je to chabý plán, vlastně spíš žádný. Nemám představu, co udělám potom. Dlouho mi to rozmlouvala, ale já už byl rozhodnutý.
„ Nedokážu jen tak čekat, když vím, že se mniši chystají Brola zabít,“ vysvětlil jsem jí.
Měřila si mě pohledem a bylo na ní vidět, jak usilovně přemýšlí. Nakonec rozzlobeně zatřásla hlavou a řekla, že jde se mnou. Teď jsem zase musel notnou dobu přemlouvat já ji. Nechtěl jsem nikoho dalšího ohrozit a ji už vůbec ne.
Mé myšlenky se vrátily k Brolovi. Je čas jít. Vstal jsem a tiše vyklouzl z pokoje. Prošel jsem chodbou, otevřel dveře a vstoupil do haly. U východu z místnosti stál mnich. Na okamžik jsem se zarazil, ale hned jsem zase pokračoval dál jakoby nic. Mnich mne gestem zastavil: „Dnes v noci je přísný zákaz vycházení.“
Zákaz vycházení? Dobře to mají vymyšlené, pomyslel jsem si. „Proč? Jdu se jen projít,“ nechtěl jsem se nechat odbýt.
„V noci přijde velká sněhová bouře,“ odpověděl mnich bez zaváhání. „Mistr Haleb vydal nařízení, aby do rána nikdo neopouštěl jižní křídlo. Jdi zpátky do pokoje.“
Nechtěl jsem vzbudit žádné podezření a poslušně jsem se otočil: „Dobře, rozumím.“ Vrátil jsem se zpátky do chodby a přiklapl za sebou dveře. Co teď? Mám se s mnichem prát? A i kdybych jej přemohl, co dál? Začínal jsem ztrácet odvahu. Enia měla pravdu, je to beznadějné. Pak mne napadlo zkusit se dostat ven nějakou lstí. Že bych přece jen požádal o pomoc někoho dalšího, aby mnicha odlákal? Pohledem jsem přejel zšeřelou chodbu. Okna! Vždyť je to jednoduché.
Otevřel jsem to nejvzdálenější na opačném konci chodby, chvilku jsem zápasil se závorou na okenicích, až jsem je konečně rozevřel dokořán. Vyšvihl jsem se nahoru a nasál do sebe studený vzduch. Přes den trochu nasněžilo, ale na žádnou bouři to rozhodně nevypadalo. Podíval jsem se pod sebe. Při pohledu zvenku mne nikdy nenapadlo, že okna jsou tak vysoko. Napočítal jsem do tří a skočil. Nohy jsem zabořil do sněhu a vyvalil se na bok, abych ztlumil náraz při dopadu.
„Stůj!“
To není dobré, blesklo mi hlavou. Zaregistroval jsem, jak se ke mně rychle blíží dvě postavy. Než jsem se postavil, jeden z mnichů mne chytil za rukáv a za límec. Snažil jsem se vysmeknout, ale to už na mě zezadu skočil druhý mnich. Povalil mne na zem a celou svou vahou si na mě klekl. Sníh mne studil do tváře, ale nemohl jsem se ani pohnout. Podle hlasu jsem poznal, že je to Tuvar.
Vymluvil jsem se, že jsem chtěl za každou cenu ven, protože mám rád večerní procházky parkem. V podstatě to ani nebyla lež. Víc se mě nevyptávali, zamkli mě v jednom z prázdných pokojů ve věži a pustili až ráno před snídaní.

-

Nezabočil jsem do jídelny, ale pokračoval jsem dál do severního křídla. Podlaha v hale i v knihovně se celá leskla, bylo poznat, že jsou čerstvě vydrhnuty. Mříž před točitým schodištěm byla zamčená. Bezmocně jsem s mříží zalomcoval a udeřil do ní pěstí. Vyběhl jsem z budovy ven. V místech, kde jsem při své vizi budoucnosti viděl brázdu a skvrny od krve, byl sníh odházený, všechny stopy byly pečlivě odstraněny. Pocítil jsem v sobě obrovský žal a tělo mi odmítlo poslušnost. Lehl jsem si na promrzlou zem, stočil se do klubíčka a rozplakal se.
Věděl jsem, že Brol je mrtvý. Nedokázal jsem mu pomoci.

-

V místnosti bylo živo a to mi vyhovovalo. Projížděl jsem očima hřbety knih a snažil se najít něco, co by mne zaujalo.
„Jé, ty chodíš taky do knihovny?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, Vasta se usmívala od ucha k uchu.
„Na téhle straně jsou všechny knížky nudné, samé učení a tak. Pojď, ukážu ti lepší,“ odvedla mne na protější stranu a vytáhla jednu tenkou knihu z police. Bylo to nějaká pohádka o zvířatech se spoustou kreslených obrázků.
„Četla jsem ji už třikrát. Moc mě baví.“
„Ta vypadá dobře. Půjčím si ji,“ mrkl jsem na Vastu a sedl si ke stolku tak, abych měl výhled na celou místnost.
Od Brolovy smrti uplynuly tři měsíce a já nyní navštěvoval knihovnu docela často, protože jsem se snažil přijít na to, jak se dostat do tajné místnosti.
Jakmile přišlo jaro a oteplilo se, vídali jsme se s Eniou téměř každý den, ale nedokázali jsme zatím přijít na způsob, jak sebe i ostatní děti zachránit. Útěk z Kláštera byl nemyslitelný. Přelézt vysokou zeď uzavírající údolí bylo nemožné a klíč k hlavní bráně pečlivě opatroval Mistr Haleb, navíc u ní neustále hlídkovali dva mniši. Otvírala se jen zhruba jednou do měsíce, když skupina mnichů odcházela nebo se vracela s novými zásobami, a to byl vždy přítomen Mistr Haleb, Tuvar i spousta dalších a nebyla žádná šance, že by se komukoli z nás podařilo proklouznout ven. A i kdyby se nám povedlo uprchnout, jak dlouho bychom dokázali unikat mnichům v neznámém horském prostředí, zvlášť když zdaleka ne všichni z nás byli fyzicky zdatní?
Proto jsme se zaměřili na jediné. Zjistit, jaké tajemství se skrývá ve věži nad knihovnou.
Mistr Haleb přišel nedlouho po obědě a proběhlo to jako vždycky. Sáhl do kapsy, vytáhl klíč a odemkl zámek na mříži. Pečlivě za sebou zavřel a vystoupal po schodech. Shora se znovu ozvalo rachocení klíče. Někdy se zdržel hodinu, někdy jen pár minut, někdy po chvilce odešel, aby se vzápětí zase vrátil, dnes však setrvával nahoře nezvykle dlouho.
Už se blížila večeře a Vastinu oblíbenou knížku jsem měl již skoro celou přečtenou, když jsem konečně uslyšel, jak sestupuje ze schodů. Opět za sebou starostlivě zamknul. Rozhlédl se po místnosti a zatleskal. Všichni utichli.
„Chtěl bych vám sdělit, že zítra bude knihovna zavřená, budou se třídit a uspořádávat knihy,“ pronesl bez známky emocí v hlase a odkráčel.
Všiml jsem si zklamání na Eleonově tváři. Chodil do knihovny téměř každý den, málokdy jsem ho viděl procházet se venku nebo si hrát s ostatními. Bylo mi ho někdy líto. Přisedl jsem si k němu.
„Co čteš?“ zeptal jsem se.
Podíval se na mne, ale hned ucuknul očima a svěsil hlavu. Zvedl knihu nad stůl, abych si její název mohl přečíst sám. Bylo to nějaké cizí slovo, ani jsem nevěděl, co znamená.
„To je pech, že je zítra knihovna zavřená, že?“ snažil jsem se pokračovat v hovoru.
„Ano,“ řekl tiše. Chvíli mlčel a pak dodal: „Dělají to přibližně jednou za čtvrt roku. Říká se tomu inventura.“
Dál hleděl někam pod stůl a mně začínalo být jasné, že ho jen obtěžuji a je mu to nepříjemné.
„Jsi moc chytrý. Obdivuju tě,“ poplácal jsem ho po zádech a vstával jsem k odchodu.
Vtom Eleon promluvil: „Ale myslím, že mniši tu žádnou inventuru neprovádějí.“
„Cože?“ sedl jsem si zpátky na židli.
„No, Mistr Haleb vždycky říká, že budou uspořádávat knihy, ale to nedělají. Poznal bych to.“ Takhle dlouho se mi Eleon do očí ještě nikdy nedíval.
„A co tu tedy dělají?“ zajímalo mne.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou a pohled mu sjel opět dolů.
Tomu se musí přijít na kloub, pomyslel jsem si.
Když jsem přišel zpět ke svému stolku, Vasta už byla na odchodu.
„Eleon je trochu plachý, ale jinak je moc hodný,“ kývla hlavou směrem k němu.
„Taky si myslím.“
„A je nejchytřejší ze všech. To poznám i já.“
„Určitě,“ zazubil jsem se a ona mi to opětovala.
„Jdeš přímo na večeři? Můžu s tebou?“ zeptal jsem se.
„Určitě, ale hni sebou. Mám hlad jako vlk,“ pohladila si břicho.
Spěchal jsem za ní, ale ve dveřích mne ještě něco napadlo. Vrátil jsem se a vytáhl z police její kreslenou pohádku. Přešel jsem k protější stěně a zastrčil ji mezi naučné knihy o fyzice.

-

„Co se tady motáš?“ houkl na mě Tuvar. „Knihovna je dnes zavřená, tak tady nezacláněj.“
Opustil jsem severní křídlo. Ochomýtal jsem se tam již dlouho a nechtěl jsem vypadat podezřele. Viděl jsem dost.
Na druhý den jsem šel najisto. Vastinu pohádku jsem našel přesně na tom místě, kde jsem ji nechal předevčírem. Eleon měl pravdu.

-

Seděli jsme na louce a já vykládal, na co jsem přišel: „V knihovně se během necelého odpoledne vystřídali snad všichni mnichové. Určitě proto, aby navštívili tajnou místnost.“
Enia zamyšleně přikývla. „Ale dokud nezjistíme, co tam je a co tam dělají, moc si nepomůžeme,“ řekla a její obličej se zakabonil.
Vtom se nad námi ozval křik.
„Podívej!“ ukázal jsem nahoru. Nad našimi hlavami majestátně kroužil velký orel.
„Kéž bychom i my byli takto volní a mohli uletět z Kláštera pryč, že?“ otočil jsem se na ni. Na tvář se jí vrátil úsměv.
„Vrací se sem každý rok. Hnízdí tady ve skalách,“ ukázala rukou.
Opřeli jsme se pohodlně o lokty a sledovali jsme, jak orel svobodně a bezstarostně plachtí nad údolím. Od Kláštera se k nám občas doneslo zavýsknutí hrajících si kamarádů.
„Nechceš se už vrátit?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Je mi tu s tebou dobře. Chci být ještě tady.“
Zůstali jsme na louce a povídali si až do večera. Nejvíc mi v paměti utkvěl lesk jejích vlasů v záři zapadajícího slunce.

-

Byl parný letní den a v knihovně kromě Eleona nikdo nebyl. Seděl jsem u stolku, co byl nejblíže točitému schodišti, a studoval jsem knihy, které jsem objevil předevčírem. Popisovaly vývoj stavby Kláštera a obsahovaly i různé plány a nákresy. Doufal jsem, že bych mohl zjistit nějaké podrobnosti o místnosti nad knihovnou, ale většina textu pojednávala pouze o jižním a spojovacím křídle. Našel jsem jediný plánek týkající se severního křídla, byl to však jen hrubý náčrtek vnějšího obvodu stavby, navíc právě severní strana s věží a tajnou místností byla znázorněna jenom rovnou linkou, což vůbec neodpovídalo skutečnosti. Tady se ani nic zásadního nedozvím, pomyslel jsem si.
Najednou celou knihovnou zazněl nepříjemný, skřípavý zvuk. Zvedl jsem oči a rozhlédl se po místnosti. Eleon zápasil s dřevěnými schůdky. Nebyl dost silný, aby dokázal jednu stranu schůdků odlehčit a tahat je za sebou, a tak se je snažil celé tlačit před sebou. Zabral znovu a schůdky se opět s příšerným skřípěním posunuly o pár decimetrů. Když si všiml, že se na něj dívám, chvilku bezradně stál a pak svěsil hlavu.
Odložil jsem knihu a dokráčel k němu. „Tak kam to potřebuješ?“
„Támhle,“ ukázal. „Je mi líto, že jsem tě vyrušil.“
„To nic.“ Lehce jsem přesunul schůdky, kam si přál.
„Děkuji. Jsi velice silný.“
„To nestojí za řeč,“ usmál jsem se. „Mistr Haleb je tam?“ hodil jsem hlavou směrem ke kované mříži.
Eleon se na mě na okamžik upřeně zahleděl a nesměle přikývl.
„A velice odvážný,“ dodal jakoby nic, rychle vystoupal po schůdkách a začal se věnovat knihám na policích.
V duchu jsem se zarazil. Odvážný? Co tím chtěl říct? Ten jeho upřený pohled se mi vybavil. Takto se na mne díval, když mi vykládal své pochybnosti o tom, že by mniši prováděli pravidelně v knihovně inventuru. Že by Eleon něco tušil? O mniších a Mistru Halebovi? Nebo dokonce o mně a Enie. Ne, to je nesmysl. Určitě to řekl jen tak mimoděk.
„Když děláš správnou věc, odvaha i síla někdy přijdou samy,“ odvětil jsem nakonec, ale Eleon již vypadal, že mě nevnímá, plně zabraný do knih před sebou.
Vrátil jsem se ke stolku a měřil jsem si jej pohledem. Dokonce mne na chvilku napadlo, že bych se mu svěřil s našimi plány, ale hned jsem to zavrhl. Nemůžeme nikomu věřit a ani jsem neviděl způsob, jak by nám mohl být nápomocen.
Pokračoval jsem ve čtení, ale ani ve zbylých knihách jsem nenašel informace, které by mi byly k užitku. Mniši si určitě svá tajemství pečlivě hlídají a nejsou jen tak přístupná v knihovně, kde si je může přečíst každý. Zklamaně jsem zaklapl poslední knížku, poskládal je všechny do komínku a přemýšlel co dál.
Vtom jsem seshora zaslechl rachocení klíče v zámku. Ozvalo se vrznutí dveří, kroky Mistra Haleba a těsně předtím, než se za ním dveře zavřely, jsem to uslyšel. Vzdálený výkřik orla. Můj mozek tento vjem chvíli vstřebával a pak jsem si to uvědomil. Okno.
Když kolem mne Mistr Haleb procházel, dělal jsem, jako bych si jej ani nevšiml.

-

Seděl jsem ve své lavici, ale slova přednášejícího mnicha jsem nechával bez zájmu proplouvat kolem. Musel jsem stále přemítat o svém včerejším objevu.
Knihovna žádná okna neměla a já měl za to, že severní věž, na rozdíl od jižní, ve které byly pokoje mnichů, je také zcela bez oken. Aspoň to tak vypadalo při pohledu z údolí. Z něj však šly vidět jen tři strany věže. Pokud jsem zvenku zaslechl výkřik orla, na odvrácené straně věže musí nějaké okno či otvor být.
Měl jsem v plánu vylézt po skalní stěně, zjistit, jak to na odvrácené straně věže vypadá a pokud možno se pokusit proniknout oknem dovnitř do tajné místnosti.
Ještě včera před večeří jsem provedl průzkum. V místech, kde bylo severní křídlo přistavěno přímo ke skále, byla skalní stěna v dolní části téměř kolmá a hladká, jen s několika výčnělky, kde bych se mohl zachytit. Ty byly navíc hodně daleko od sebe. Ke všemu se po celé délce skalního masivu táhl asi půlmetrový převis. Moc nadějně to nevypadalo. Pozitivní bylo, že nad převisem vznikla úzká římsa, která by mohla – aspoň jsem si to tedy namlouval – umožňovat relativně snadný pohyb horizontálním směrem. To jsem přesně potřeboval, abych se dostal až do nejsevernějšího cípu údolí na úroveň věže. Pokračoval jsem směrem od budovy podél stěny a prohlédl celou její délku až k hranici, kde končilo pásmo mohutných smrků. Dál už to nemělo smysl, byl bych příliš na očích a někdo by mne mohl zahlédnout.
Místo, které jsem si vytipoval, bylo asi padesát metrů od zdi severního křídla. Skála zde byla mnohem členitější, plná různých výstupků, prasklin, škvír a štěrbin. Věřil jsem, že tady s trochou šikovnosti a obratnosti vyšplhám až nad převis a po skalní římse dojdu k vytouženému oknu.
Rozhlédl jsem se po učebně a prohlížel si všechny kamarády. Uvědomil jsem si, jak moc mi na všech záleží a jak moc si přeji, abychom se odsud dostali živí. Nejdéle mi zrak spočinul na Enie. Ani ona vyučování nevěnovala mnoho pozornosti, byla skloněná nad papírem a něco čmárala. Nakonec jsem se otočil i dozadu k prázdným lavicím, kde v jedné z nich ještě před pár měsíci sedával Brol. Dlaně se mi bezděčně sevřely v pěst.

-

Vyšplhal jsem sotva tři metry nad zem a už jsem nevěděl kudy dál. Síly mi rychle docházely, bolely mě prsty a chytaly mě křeče do svalů. Tohle nepůjde, to nemůžu nikdy zvládnout, blesklo mi hlavou. Když jsem se podíval pod sebe, ztuhnul jsem strachy a nemohl se skoro ani pohnout. S obtížemi jsem slezl zpátky na zem. Odpočinul jsem si a zkusil to ještě párkrát, ale bylo to pokaždé stejné. Je to beznadějné, nedokážu to, pomyslel jsem si a zklamaně se vrátil do Kláštera.
Sklesle jsem se ploužil chodbou ke svému pokoji, když jsem potkal rozjařenou Vastu.
„Že nevíš, co je nového?“ volala hned, jak mne uviděla.
Nechtěl jsem ji odbýt a chabě jsem se usmál: „Netuším, povídej.“
„Avrit. Před chvílí se vrátil od Mistra Haleba. Příští týden jej čeká závěrečná zkouška...“ jásala. „Brzo bude další oslava...“
Jako by mne někdo bodl do srdce. Snažil jsem se nedat na sobě nic znát a vypadat nadšeně.
„To je skvělé,“ zvolal jsem. Před očima jsem měl obraz umírajícího Brola.
Hned po večeři jsem si to namířil zpátky ke skalní stěně…

-

„Přímo nad tebou, kousek vpravo!“
Chodil jsem na skálu každou volnou chvíli. Nechtěl jsem o tom Enie zprvu říkat, ale nemohla přehlédnout mé odřené prsty a polámané nehty a lhát jsem jí nechtěl. Bylo mi jasné, že se jí to nebude líbit. Její větu, že je to příliš nebezpečné a že bychom měli přijít na něco jiného, jsem slyšel každý den několikrát, ale věděl jsem, že chápe stejně jako já, že toto může být naše jediná naděje.
Pokroky byly pomalé, ale postupně jsem se učil, získával sebedůvěru a přicházel na to, jak co nejefektivněji využít každý výčnělek či skulinu ve stěně, dokonce i ty, o kterých jsem si původně myslel, že se k výstupu vůbec nedají použít.
Dnes se mi konečně podařilo vylézt až těsně pod převis. Měl jsem předem vyhlédnutou cestu, kudy ho zdolat, ale i tak jsem se cítil jistěji, když mne Enia mohla zezdola navigovat.
„Rozumím,“ zakřičel jsem.
Uvolnil jsem pravou ruku a opatrně ji přesunul na přední stranu převisu. Šmátral jsem rukou po stěně nad sebou, až jsem nahmatal dlouhou vodorovnou škvíru. Byla trochu výš, než jsem předpokládal a musel jsem se docela natáhnout. V lehkém záklonu, ve kterém jsem byl, to nebylo nic jednoduchého. Uvolnil jsem levou ruku a přehmátnul nahoru. Vtom se mi smekly nohy, můj trup se zhoupnul a já se rukama nedokázal udržet. Mé tělo jako by bylo odtrženo od stěny…
Pád si skoro vůbec nevybavuji.
Jen si vzpomínám, jak ležím otřesený na zemi a Enia klečí vedle mne.
„Jsi v pořádku?! Stalo se ti něco?“ křičí zoufale, ale já neodpovídám.
Hlava se mi točí a já se v mátohách posadím.
Musím být v šoku. Rozhlížím se kolem sebe a zničehonic se začnu hlasitě smát.
Na zlomek sekundy se šťastně usměje, ale vzápětí se její oči zalévají slzami.
„Přijde ti to legrační?!“ vzlyká. „Mohl ses zabít. Už tě tu nikdy nepustím. Nikdy!“

-

Proplétali jsme se mezi stromy a já si už zdálky pohledem měřil skalní stěnu. Až teď jsem si uvědomil, jaké jsem měl ohromné štěstí, že se mi nic nestalo. Bylo to opravdu vysoko, a kdybych dopadl nějak jinak...
„Mám o tebe strach,“ řekla Enia tiše.
Podíval jsem se na ni a naše pohledy se setkaly.
„Neboj, zvládnu to.“
Už ani nevím, jestli jsem to pověděl proto, abych uklidnil ji, anebo sebe.
Dorazili jsme ke skále a já se podíval vzhůru. Protáhnul jsem si paže, propnul si prsty, povzbudivě se usmál na Eniu a dal jsem se do výstupu.
Trvalo mi jen pár minut, než jsem vyšplhal pod převis. Věděl jsem, na co si musím dát pozor, co jsem předešle udělal špatně.
Zhluboka jsem dýchal a soustředil se na každý pohyb. Natáhl jsem pravou ruku a zasunul prsty do škvíry. Zpevnil jsem trup a přitiskl se co nejtěsněji ke skále. Pak jsem uvolnil levou ruku a pomalu ji přesouval nahoru. Snažil jsem držet maximální kontakt celého těla se skalní stěnou a tentokráte jsem to zvládl. Zachytil jsem se ve škvíře i druhou rukou.
Nohy jsem měl zapřené stále pod převisem a ruce teď držely většinu mojí váhy. Zatnul jsem břicho a povolil jsem nohy. Můj trup se zvolna narovnal a já na okamžik visel z převisu zavěšený jen na pažích. Slyšel jsem, jak Enia vykřikla. Budu muset jednat rychle, dlouho se neudržím, uvědomoval jsem si.
Přitáhl jsem se pažemi co nejvýš to šlo, levou nohu jsem vyšvihl nahoru a zaklesnul ji o výstupek nalevo ode mě. Tím jsem odlehčil rukám, přehmátnul jsem levačkou o chyt výš, opět se přitáhl nahoru a přechytnul se i druhou rukou. Konečně jsem dostal nad hranu převisu i druhou nohu o opřel ji o jednu z šikmin na skále.
„Teď už to půjde,“ zašeptal jsem pro sebe ulehčeně.
Na okamžik jsem se vydýchal a potom už snadno vylezl až na římsu nad převisem.
Podíval jsem se dolů, ale Enia se mi ztratila z dohledu.
„Dobrý,“ zavolal jsem.
„Počkám tu na tebe,“ ozvalo se zezdola tlumeně.

-

Šlo to hůř, než jsem čekal. Římsa byla na některých místech nebezpečně úzká, musel jsem postupovat velice obezřetně a přidržovat se chytů na skále. Polední slunce pálilo a pot se ze mě jen řinul. Jak jsem se blížil ke zdem budovy, římsa lehce stoupala nahoru a já pokračoval nad střechami severního křídla.
Na chvilku jsem se zastavil a rozhlížel se kolem. Bylo úchvatné dívat se na Klášter z tohoto pohledu. Kdybych chtěl, mohl jsem jednoduše sestoupit dolů a procházet se po střechách velkolepé budovy. Věž jsem měl již na dosah, na její severní stěnu jsem odsud ale stále neviděl a bylo pravděpodobné, že je-li tam nějaké okno, bude mnohem výš. Postupoval jsem proto dále a všiml jsem si, že o kousek dál se římsa rozšiřuje v dlouhou skalní terasu. Ještě pár metrů a budu mít vyhráno. Konečně jsem se mohl pustit skalní stěny a udělat pár volných kroků. Přede mnou se odhalila odvrácená strana věže a já dychtivě očekával, co spatřím…
Je tam! A otevřené!
Cítil jsem, jak mi bije srdce vzrušením. Měl jsem chuť radostí vykřiknout, ale ovládl jsem se. Dokráčel jsem blíž a obhlížel situaci. Okno bylo neobvykle úzké, vysoké, nahoře zakončené lomeným obloukem. Jeho spodní hrana byla o něco výš než úroveň plošiny, na které jsem stál. Mezera mezi hranou terasy a zdí věže vytvářela široký a hluboký žlab. Na jeho dně se válely spadané kameny.
Původně jsem zamýšlel napoprvé jen zjistit, jestli tu okno vůbec je a případně jak se do něj dostat, ale když už jsem byl tady, proč se nepodívat zrovna dovnitř? Cítil jsem, jak mi i v tom horku naskakuje husí kůže vzrušením. Dnes je přece neděle! Mistr Haleb v neděli po obědě vždy chodívá do svého pokoje na několik hodin odpočívat. Tajná místnost by měla být tedy prázdná a bezpečná. Rozhodl jsem se rychle.
Nejdřív jsem uvažoval spustit se do žlabu a vylézt z něj po zdi nahoru. Stěna věže byla sice hrubá a drsná, ale rovná, bez jakýchkoli spár nebo říms. Takhle to nepůjde. Nakonec jsem seznal, že dovnitř vede jediná cesta. Skočím do okna přímo ze skalní terasy.
Mohly to být dobré čtyři metry, ale přece jen velikost plošiny mi umožňovala trochu se rozběhnout. Několik minut jsem si plánoval, jak to provedu. Abych získal co největší rychlost, budu muset utíkat šikmo přes celou délku a poté se odrazit trochu do strany. Párkrát jsem si to nanečisto vyzkoušel. Myslím, že to půjde.
Stál jsem na nejvzdálenějším konci skalní terasy a utíral si zpocené čelo a spánky. Na okamžik mne přepadly pochyby a strach. Co když mne přistihne Mistr Haleb? Co když spadnu, zlomím si nohu nebo se potluču?
Ne! Další taková šance se nemusí naskytnout a já jsem jediný, kdo to může zvládnout. Není na co čekat. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl a poté vystartoval. Krok mi vyšel dokonale a do odrazu jsem dal všechno.
Už ve vzduchu jsem věděl, že nedoskočím. Natáhl jsem ruce a zachytil se spodního rámu okna. Tělem jsem prudce narazil do zdi věže a někde v oblasti žeber jsem ucítil ostrou bolest. Chvilku jsem tam jen otřeseně visel, ale pak jsem zmobilizoval zbytky energie. Nohama jsem se zapřel o stěnu a z posledních sil se vyškrábal nahoru.
Dřepěl jsem na okenním rámu a zhluboka oddychoval. Všiml jsem si, že skla v okně nejsou obyčejná, průhledná, ale jsou poskládána z drobných barevných sklíček, která tvořila jakési obrazce. Seskočil jsem dolů a málem jsem porazil nějaký přístroj, co stál pod oknem. Rozpoznal jsem, že je to hvězdářský dalekohled. Byl jsem v malé komůrce, z níž vedly schody dolů. Pomalu jsem sešel o patro níž a ocitl se v rozlehlém pokoji. To musí být ono. Tajná pracovna Mistra Haleba.
Srdce mi bušilo až v krku. Samovolně jsem poklekl na jedno koleno a přikrčil se
k zemi. Shora sem mnoho světla nepronikalo, ale místnost spoře osvětlovaly dvě menší olejové lampy, visící na zdech naproti sobě. Zůstal jsem v pokleku a chvilku jen tiše naslouchal. Nic jsem neslyšel. Opatrně jsem vstal a rozhlédl se. Nějakou dobu trvalo, než si můj zrak zvykl na přechod z ostrého slunce do příšeří místnosti, ale bylo zřejmé, že tu jsem sám.
Pracovna působila ještě starodávnějším dojmem než knihovna či učebna.
V polovině místnosti po mojí pravé ruce zabíraly většinu prostoru skříně a police s knihami, u stěny vedle dveří byly přisunuty těžké kovové schůdky. Zhruba vprostřed byl umístěn masivní psací stůl z dubového dřeva. Velký svícen mě vybízel k jeho zapálení, ale nechtěl jsem riskovat. Mistr Haleb by si mohl všimnout, že od jeho poslední návštěvy jsou svíce kratší. V této části pracovny byla podlaha dřevěná, pod stolem byl položen tlustý koberec.
Druhá strana místnosti upoutala mou pozornost mnohem víc. Byla vyhloubena přímo do skály a ihned mne zaujala jedna část kamenné podlahy sestavená z rozměrných čtvercových dlaždic, do každé z nich bylo vytesáno velké písmeno abecedy. Dlážděná plocha tvořila obdélník, v každém jeho rohu ležela velká kamenná koule. K čemu to slouží? Popošel jsem tím směrem, ale jakmile jsem došlápl na jednu z dlaždic, cukl jsem sebou leknutím. Dlaždice pod mou vahou poklesla a někde z útrob skály jsem uslyšel jemné cvaknutí. Udělal jsem krok zpět a dlaždice se vrátila do své původní polohy. Musí to být nějaký mechanismus, pomyslel jsem si. Ty koule se určitě používají jako závaží.
Obešel jsem dlaždice a zkoumal jsem skalní stěny, které zde vlastně tvořily zdi pracovny. Nejvzdálenější stěna – pokud jsem se dobře orientoval, ta nejhlouběji v nitru skály – byla celá ozdobena výrazným, ručně vyrytým reliéfem; několik osob stojících a klečících u nějakého podivného útvaru. Působilo to strašidelně. Postavy, patrně znázorňující mnichy, byly oblečeny do slavnostního oblečení. Před očima se mi vybavila slavnost na rozlučku s Brolem.
Rozhlížel jsem se dál a všiml jsem si něčeho podivného na vedlejší stěně. Ze zdi tam ve vodorovné řadě vystupovalo devět malých obdélníkových destiček, na každé z nich byl vyražen jakýsi znak. Pomalu jsem přistoupil blíž. Napadlo mne, že podobně jako dlaždice fungují jako nějaké tajné spínače a jedné destičky jsem se nesměle dotkl. Na bříšcích prstů mne zastudil kov. Zjistil jsem, že to nejsou spínače, ale jakási zvláštní otočná kola zabudovaná do stěny tak, že viditelná byla jen část pláště. Váhavě jsem prvním pootočil a místo siluety hada se objevil tvar slunce s paprsky. Zevnitř skály se znovu ozval zvuk nějakého soustrojí. Po chvílích bádání jsem nakonec přišel na to, že se jedná o devět samostatných kovových válců se spoustou symbolů po obvodu. Účelem patrně bylo nastavit všechny válce tak, aby se určité symboly seřadily v určitém pořadí. Bylo zřejmé, že válce spolu s dlaždicemi jsou napojeny na nějaký mechanismus ukrytý v nitru skály. Co jen tady mniši schovávají? Zrak mi opět spočinul na znepokojujícím reliéfu a cítil jsem, jak mi po zádech běhá mráz. Musím na to přijít.
Zabralo mi snad hodinu, než jsem prohlédl všechny police a skříně. S těžkopádnými schůdky se mi velice obtížně manipulovalo a tak jsem jen zběžně proletěl nespočet naučných knih z nejrůznějších oborů – lékařské, chemické, biologické, botanické, knihy o astronomii, astrologii i o dalších vědách, které jsem ani neznal.
Neobvyklé věci jsem objevil až ve skříních. Našel jsem tam listy a kořeny bylin, kůru ze stromů, zvířecí srst, peří, rohy a drápy, lebky i další kosti, prázdné klece a přepravky, dokonce zvířecí oči a vnitřnosti naložené v jakémsi láku, dále rozličné chemikálie a jiné tekutiny, nejděsivější ale byla sada naleštěných řezných a bodných nástrojů. Působilo to na mne hodně zlověstným dojmem a utvrzovalo mne to v tom, že naše podezření je pravdivé. Pořád jsem však nezjistil nic, co by nás posunovalo někam dál.
Čas plynul a začínal jsem být nervózní. Každou chvíli jsem očima úzkostlivě kontroloval dveře vedoucí dolů do knihovny. Musím se uklidnit a soustředit, opakoval jsem si. Přešel jsem k psacímu stolu a posadil se do robustního křesla s hranatým opěradlem, nahoře zakončeným do trojúhelníku. Na desce stolu byly pečlivě urovnány archy čistého papíru, pero a zdobený kalamář. Čela zásuvek byla zdobena vyřezanými ornamenty. Nejdříve jsem prohledal malé šuplíky po stranách, ale nic významného jsem nenašel. Tak jsem otevřel velkou zásuvku uprostřed…
Ta kniha vypadala na první pohled úplně obyčejně. Šedé desky bez nápisu, bez kresby. Byla snad jen docela tlustá. Až když jsem ji vytáhl na stůl, všiml jsem si, že kožený hřbet je několikrát nastavovaný a podle nestejnoměrného zažloutnutí papíru bylo patrné, že listy byly do knihy všívány postupně.
Otevřel jsem ji na první stránku a začal číst. Text byl psaný ručně, hodně zvláštním a pro písaře náročným písmem, jazyk působil hodně starobyle. Některá slova jsem ani neznal a mnoha větám jsem neporozuměl. Z toho, co jsem vyčetl, jsem nejdříve nabyl dojmu, že je to kniha nějakých mýtů nebo pověstí. Mluvilo se tam o zvláštní, napůl živé, napůl neživé formě – v textu několikrát pojmenované jako Kamenné srdce – která měla být schopna z lidské krve přijímat a uchovávat jakousi „Esenci duše“. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit.
Když jsem po pár stránkách narazil na nákresy nějaké budovy, v které jsem rozpoznal severní křídlo Kláštera, začalo mi to docházet. Tohle nebyly žádné pověsti, ale informace a údaje o něčem skutečném, co se nachází přímo zde.

-

Neměl jsem čas pročítat podrobně celou knihu, ale i tak jsem se snažil zjistit a zapamatovat si co nejvíc.
Nejstarší texty se datovaly zhruba devětset let zpátky, poslední byly staré jen pár týdnů. Bylo zvláštní, že během tak dlouhé doby se písmo a rukopis v knize měnilo jen několikrát, přičemž záznamy za posledních téměř dvěstěpadesát let byly zcela zřejmě psány jedním a tím samým člověkem. Znamená to, že Mistr Haleb žije tak dlouho? A s ním i ostatní mnichové? Je něco takového vůbec možné? Brzy se mi dostalo odpovědí.
Při objevu Kamenného srdce si mniši náhodně povšimli jeho podivuhodných reakcí při styku s lidskou krví. Jako houba ji nasálo do sebe, začalo nepatrně pulzovat a vydávat načervenalou záři. Čím víc krve se mu dostávalo, tím byly tyto projevy silnější. Po určité době Srdce vylučovalo jistou tekutinu. Trvalo desítky let, než mniši přišli na to, že tato tekutina obsahuje vlastnosti člověka, z kterého krev pocházela. Tuto tekutinu nazvali Esencí duše. Pokud se Esence aplikovala zpět živému člověku, ten poté sám získával část oněch vlastností. Mniši prováděli po staletí nespočet pokusů, jak tomuto procesu co nejvíce porozumět a co nejvíce jej zefektivnit. Původně bylo jejich záměrem jen prodloužení mládí a života. Později si uvědomili, že tímto způsobem mohou kromě prodloužení života částečně přijít i k nadáním a schopnostem, které jim jinak nebyly dány.
V knize byly popsány stovky a stovky vražd dětí a mladých lidí. Mniši se snažili potlačit v Esenci vlastnosti nežádoucí a naopak zvýšit účinek těch, které pro sebe považovali za přínosné. Své kruté činy uskutečňovali v určitých termínech v době planetárních konjunkcí, prováděli při nich tajemné magické rituály, do krve i do samotné Esence přidávali jako příměsi všelijaké chemikálie, krev i orgány zvířat, podivné lektvary a podobně. Všechny tyto výzkumy zde byly přesně zaznamenány, včetně veškerých receptů, návodů a výsledných pozitivních i negativních efektů. Nakonec se celé společenstvo dostalo na takovou úroveň, že u všech jedinců dokázalo takřka zastavit vliv stárnutí a u každého podle potřeby zesílit určené běžné prospěšné vlastnosti – inteligenci, sílu, zručnost a podobně. Posledních několik desítek let se mniši zaměřili výhradně na nabývání zcela výjimečných vlastností. Pod záminkou speciální výuky vyhledávali děti s mimořádnými schopnostmi, tyto dále maximálně rozvíjeli, aby je mohli následně získat pro sebe.
Jak jsem listoval knihou, narazil jsem na kresbu i s popisky jedné z vražd. Temné postavy v kápích bodající noži do končetin a trupu člověka připoutaného k zemi. Po těle nebožáka se plazilo několik hadů. Vzpomněl jsem si na Brola. Udělalo se mi zle a musel jsem na chvíli přestat ve čtení. Mísila se ve mně hrůza i zloba zároveň. Konečně mi celý účel Kláštera i pohnutky mnichů dávaly smysl. Pomyslel jsem na Eniina přítele Mariela i na stovky dalších ubohých obětí. Takové zrůdnosti přece nemohou nikomu procházet. Musím přijít na to, jak je zastavit.
V textech bylo několikrát zmíněno, že po přijetí Esence duše vzniká mezi Kamenným srdcem a příjemcem jistý druh spojení nebo splynutí. Pokud Srdce chřadlo v důsledku nedostatku nové, čerstvé krve, u mnichů docházelo ke značnému oslabování z Esence získaných vlastností. Proto se v knize nejednou opakovalo důrazné upozornění na důležitost pravidelného přísunu krve pro Srdce.
Znamená to, že kdyby Srdce nějakým způsobem zhynulo, mniši by přišli o své schopnosti? Zestárli by do věku několika set let a pravděpodobně tedy skonali společně
s ním?
Zvedl jsem hlavu a zamířil pohledem do kamenné části místnosti. Ten mechanismus, dlaždice s písmeny a symboly na válcích… Cítil jsem, jak se mi ruce i celé tělo chvějí rozrušením. Proto Mistr Haleb chrání pracovnu jako oko v hlavě. Srdce musí být někde blízko, někde tady... A já se k němu musím dostat...
Znovu jsem nalistoval plány budovy na začátku knihy a zkoumal jsem nákresy jednotlivých místností. Přišlo mi divné, že část pracovny vytesaná do skály je zde zobrazena mnohem rozlehlejší než doopravdy. Pootočil jsem knihu tak, aby byl plán pracovny orientovaný podle skutečnosti. Něco tu nesedělo. Vstal jsem od stolu a s jakýmsi podvědomým ostychem jsem dokráčel ke stěně s reliéfem. Ta na náčrtu zjevně chyběla, podle něj by tu měla místnost pokračovat... Prohlížel jsem si plastikou znázorněný výjev a rozklepal jsem se jako osika. Vždyť je to zřejmé, ten zvláštní útvar, ke kterému směřují pohledy všech postav, to je dozajista... Za tou stěnou musí být... Kamenné srdce.
Co mám teď dělat, přemýšlel jsem horečně. Krev mi tepala ve spáncích, až jsem měl pocit, že to musí být slyšet v celém Klášteře. Že bych zkusil manipulovat s válci ve zdi? Třeba bych měl štěstí a nastavil správnou kombinaci. A co ty koule a dlaždice na zemi? Které písmeno mám zatížit? S jako Srdce? Ne, tohle je hloupost, těch variant musí být spousta. Uvažuj, přikázal jsem si. Opřel jsem se o zeď a začal zhluboka dýchat. Když jsem se uklidnil, vrátil jsem se k psacímu stolu.
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem v knize našel to, co jsem hledal. Mniši ve snaze maximálně ochránit Srdce před možným nebezpečím oddělili drahocennou část místnosti a přístup do ní byl umožněn jen po spuštění složitého, ve skále ukrytého soustrojí. Pár dalších listů jsem jen přeletěl očima, až jsem konečně narazil na jakési instrukce, jak mechanismus uvést do chodu:
„Na každém cylindru nechť zjeví se signum, jež vzorem určeno jest, a nechť dvě dlaždice poklesnou, dvě litery ze všech si nejvíce podobny…“ četl jsem polohlasem.
To nemůže být těžké, zaradoval jsem se v duchu. Jakmile jsem ale obrátil stránku, mé nadšení rázem opadlo. Vzor, podle kterého se měly symboly nastavit a seřadit, byl psaný nějakým cizokrajným písmem. Hleděl jsem na neznámé znaky a dumal co dál. Bylo mi jasné, že text tady nepřeložím a budu se sem muset v budoucnu vrátit. Zkusím si typ písma zapamatovat, v knihovně potom mezi slovníky a jazykovými učebnicemi vyhledám tu správnou a vezmu ji sem s sebou, přemítal jsem. A nebo že bych...
Pohled mi sjel na stoh papírů na kraji stolu. To je ono! Bude mnohem lepší přeložit vzor někde v poklidu a jít sem příště najisto. Toho si snad Mistr Haleb nevšimne, že je tu o jeden arch méně. Ještě chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že to risknu. Nechtěl jsem se přece jen vracet z pracovny s prázdnou a mít v ruce text, díky kterému můžu zneškodnit Srdce a s ním i kruté mnichy, to se dá jistě považovat za veliký pokrok a úspěch.

-

Byla to docela dřina pečlivě opsat celou stránku, ale byl jsem se svým písařským výkonem spokojen. Pero jsem důkladně otřel do košile a ještě jednou jsem zkontroloval, jestli jsem vše přepsal přesně a bez chyby.
Zatímco jsem čekal, až na papíře uschne inkoust, listoval jsem jen tak knihou a narazil jsem na něco, co mne zaujalo. Jeden z textů pojednával o jakýchsi katalystech. Měli to být jedinci schopní v druhých lidech probouzet, zintenzivnit či znásobit určitou, většinou velice výjimečnou schopnost. Psalo se tam, že o katalystech zatím není moc známo, že jsou to velmi vzácné případy a že by pro budoucnost společenstva bylo přínosné tento jev hlouběji prozkoumat a popsat. Vybavil jsem si, jak se změnilo mé vnímání, když jsem při svém vidění držel Eniu za ruku. Že by Enia byla katalysta? A tuší to mnichové? Pochybuji o tom. Absolvovala s námi běžnou výuku, ale nikdy jsem si nevšiml, že by s ní prováděli nějaká speciální cvičení. Vždy o ní mluvili jako o té, co nemá žádný zvláštní talent.
Jak jsem tak přemýšlel, najednou upoutal mou pozornost nějaký předmět, ležící na podlaze kousek od zdi s válci. Vypadal jako kus bílé zmuchlané látky. Jaktože jsem si jej předtím nevšiml? Když jsem přišel blíž, podle květované výšivky jsem poznal, že je to Eniina blůza. Zbyly z ní jen cáry a byly na ní skvrny od krve. Kde se tu vzala? Co se to děje?
Došlo mi to vzápětí – další z mých vizí budoucnosti.
Co to znamená? Enia tady zemře? To nesmím dopustit.
Najednou se zezdola ozvaly povědomé zvuky. Mistr Haleb, hrklo ve mně. Odemyká mříž. Nesmí mě tu přistihnout. Rozeběhl jsem se ke stolu, když jsem se zarazil. Není to také jen přelud? Nepoznám to. Byl jsem zmatený. Ohlédnul jsem se za sebe, Eniina blůza byla pryč. Vidění skončilo. Znovu jsem se zaposlouchal a ze schodiště jsem zaslechl kroky. Ty jsou tedy skutečné, musím jednat rychle.
Schoval jsem knihu zpátky do zásuvky a ze stolu jsem sebral papír s opisem cizokrajného textu. Teprve když jsem vyběhl po schodech do komory ve věži, uvědomil jsem si, jak dlouhou dobu jsem v tajné pracovně strávil. Venku se již stmívalo. Úplně jsem ztratil představu o čase, už musí být dávno po večeři. Vyhoupl jsem se do okna zrovna ve chvíli, kdy Mistr Haleb otevíral dveře pracovny. Bylo mi jasné, že zpět na terasu nedoskočím. Chytil jsem se rámu okna a ve spěchu se zbrkle spustil dolů. Dopadl jsem na kameny ve žlabu a kotníkem mi projela ostrá bolest. Sesunul jsem se k zemi a třel si postižené místo.
Vtom jsem uslyšel, jak nade mnou někdo s oknem manipuluje. Že by o mně Mistr Haleb věděl, zhrozil jsem se. I přes silnou bolest jsem se postavil, přitiskl se zády ke zdi a ani nedýchal. Okno se zavřelo a nastalo ticho. Zhluboka jsem si oddechl. Mistr Haleb jej zřejmě přišel jen na noc zavřít. Pro jistotu jsem ještě notnou chvíli sečkal bez hnutí na místě, pak jsem se vyškrábal ze žlabu na skalní terasu a přemýšlel co dál. Kotník mne dost bolel, ale ještě větším problémem byl blížící se soumrak. Nedovedl jsem si představit, že bych skalní stěnu slezl ve tmě, v podstatě poslepu. Pak jsem si vzpomněl na něco, co mne napadlo po cestě sem.

-

Klečel jsem na střeše severního křídla a díval se dolů. Nemůžu se moc rozběhnout, ale stromy nejsou daleko. Jinou možnost stejně nemám. Čím déle budu váhat, tím větší bude tma. Už jsem ani nepociťoval strach, jen jsem to chtěl mít za sebou. Vybral jsem si ten nejvyšší a nejrozložitější smrk. Několikrát jsem se dlouze nadechl, vydechl a pak jsem skočil.
Počítal jsem, že se mi podaří snadno zachytit hned ve vrcholu stromu, ale vše se odehrálo hrozně rychle a já téměř vůbec nestihl reagovat. Padal jsem mezi větvemi a zoufale se snažil svůj pád přibrzdit. Než jsem se nadobro zastavil o silné větve těsně nad zemí, utržil jsem spoustu ran. Měl jsem pohmožděné stehno, naražený loket, po těle spoustu odřenin a z dolního rtu mi tekla krev. Opatrně jsem slezl ze stromu dolů a svalil jsem se na zem. Sáhl jsem si na břicho a s uspokojením jsem nahmatal to, co jsem chtěl. List papíru bezpečně schovaný pod košilí.
Doklopýtal jsem až k místu, kde jsem zanechal Eniu, ale ta již tam nebyla. Není se čemu divit – pomyslel jsem si pro sebe – když jsem se takovou dobu nevracel. Otočil jsem se a vydal se zpět ke Klášteru, když se někde mezi stromy ozval známý hlas:
„Musí ti vždycky všechno tak trvat? A ještě se vrátíš jinudy, než očekávám…“
Rozesmál jsem se, ale v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak strašně mě bolí celé tělo…

-

Seděl jsem u jezírka, házel kamínky do vody a přemýšlel. S Eniou jsme v učebně i v knihovně prohlédli všechny učebnice jazyků i všechny slovníky, ale písmo podobné tomu, které jsem opsal z tajné knihy, jsme nikde nenašli. Od mé návštěvy tajné pracovny uběhl více než týden a do Avritova „odchodu“ z Kláštera zbývalo pět dnů. Když jsem se s ním ráno bavil a poslouchal jsem, jak se těší na nový a lepší život, nevěděl jsem, co mu mám říct. Vykládal mi o svém úmyslu pomáhat dětem, které mají problémy s učením, přednášet dospělým, jak co nejúčinněji využívat svou paměť, i o spoustě dalších plánů. Jak moc bych si přál, aby se jeho sny splnily…
Vzal jsem do ruky další kamínek a rozmáchl se, když mi zrak zabloudil do dálky k podobizně Mistra Haleba na skalní stěně. Když jsem Enie pověděl vše, co jsem v pracovně zjistil, na druhý den za mnou přišla, že si na něco vzpomněla. Tvrdila mi, že ta plastika může být nástrojem jedné unikátní schopnosti. Poslední obětí mnichů před mým příchodem byl Dulcin, který, jak Enia popisovala, uměl naprosto neuvěřitelnou věc. Vymodeloval někde venku z hlíny malou sošku, svou vlastní podobiznu, která se potom stala jeho jakoby druhýma očima. I když poté z místa odešel, skrze své dílo mohl stále sledovat, co se v okolí děje. Prý ostatním dětem vysvětloval, že to funguje, jen když je soška spojena s přirozeným zemským povrchem a přes den na ni svítí přímé slunce, které jako by ji nabíjelo a dodávalo jí energii. Když bylo několik dní zamračeno, Dulcinova schopnost ochabovala a první déšť většinou sošku zničil.
Je možné, že mě nyní Mistr Haleb vidí? Že má díky té kamenné plastice přehled o všem, co se děje na prostranství před jižním křídlem i na cestě pryč z údolí? Dávalo to smysl. Mniši určitě dílo nezbudovali pro nic za nic. Vzpomněl jsem si, jak mne tehdy v zimě Tuvar vůbec nepodezíral, když jsem mu říkal, že jsem se snažil opustit jižní křídlo kvůli večerní vycházce. Proto mu to nepřišlo divné, mniši zásluhou Dulcinova daru o mých častých návštěvách parku věděli. Znechuceně jsem mrštil kamenem do trávy.
Vstal jsem a zamířil zpět ke Klášteru. Nechával jsem si to jako poslední možnost, ale již nebylo na co čekat. Požádám o pomoc Lusiana.

-

„Tak takové písmo vidím poprvé v životě,“ škrábal se ve vlasech. „Kde jsi k tomu přišel?“
„Ále, mám to ještě z dřívějška, není to ani důležité,“ zalhal jsem.
Nechtěl jsem do toho Lusiana zatahovat a vystavovat jej nebezpečí. I když selžu a mnichové mne chytnou a zabijí, ostatním přece jen zbyde ještě nějaká naděje.
„Jen mě zajímá, co je tam napsáno. Nemůže to být nějaký starý jazyk, který už se teď nepoužívá?“
Lusian se mračil na list papíru tak usilovně, až se na jeho mladičké tváři objevily vrásky: „To bych neřekl. Ty znám taky. Aspoň všechny, co jsou zmíněny v literatuře tady v knihovně. Podívej, nemohl bych si to do zítra půjčit? Chci to pořádně prozkoumat.“
Nechtělo se mi dávat arch z ruky, ale už jsem stejně neměl co ztratit. „Dobrá, ale nikomu to prosím neukazuj.“
Když vstával k odchodu, ještě jsem si na něco vzpomněl.
„Která dvě písmena abecedy jsou si podle tebe nejpodobnější? Nemůžu se rozhodnout mezi C, G a E, F.“ To byla písmena, na která jsme došli společně s Eniou. „Co myslíš ty?“ zeptal jsem se.
„Nejpodobnější?“ Lusian se krátce zamyslel. „Máš na mysli velká písmena? Těžko říct. A co třeba O a Q?“
O a Q? To nás nenapadlo. „No jo. To by taky šlo. Díky.“
„Není zač. Tak zítra.“ Lusian se usmál a významně pozvedl list papíru, který jsem mu svěřil.

-

Přišel jsem do učebny výjimečně mezi prvními. Na snídani jsem se s Lusianem minul a byl jsem nedočkavý. Seděl jsem v lavici a nervózně bubnoval prsty o desku stolu. Do místnosti vstoupila Enia společně s Vastou.
„Nikdy jsem si nevšimla, že jsi takové ranní ptáče,“ zaskřehotala Vasta na celou učebnu, když mě spatřila. Zašklebil jsem se na ni, i když na vtipkování jsem neměl náladu. Doufal jsem, že Lusian na něco přijde, byla to naše poslední šance.
Konečně jsem ho uviděl ve dveřích. Zamířil si to přímo ke mně.
„Tak co jsi zjistil?“ zeptal jsem se.
„No, zkoumal jsem to celou noc,“ povídal. „Podívej,“ rozložil arch přede mnou, „v každém jazyce se určité hlásky – například samohlásky nebo slabikotvorné souhlásky – vyskytují více a častěji než některé jiné. Ale v tom tvém textu,“ ukazoval prstem po papíře, „se žádný znak nějak výrazně častěji než ostatní neobjevuje. Navíc si všimni, že nikde se dva stejné znaky neopakují krátce po sobě. To je také zvláštní.“
Moc jsem tomu nerozuměl, ale přikyvoval jsem mu.
„Už večer mne napadlo, že by to mohl být nějaký typ obrázkového písma, ale na to jsou ty znaky příliš jednoduché a je jich málo,“ pokračoval. „Asi ti to moc nepomůže, ale myslím si, že to žádné písmo není. A pokud je, tak rozhodně netvoří žádný souvislý text, ale jsou to jen znaky nahodile poskládané za sebou.“
„Díky. Muselo tě to stát spoustu úsilí.“ Uznale jsem ho plácl po rameni, ale uvnitř jsem pocítil obrovské zklamání.
Až když Lusian odešel, postřehl jsem, že v sousední lavici již sedí Eleon. Rovnal si na stole učebnice a další pomůcky. Nepůsobil dojmem, že by zaslechl, o čem se s Lusianem bavíme, ale pro jistotu jsem papír s opisem rychle zastrčil pod jednu z učebnic.
Očima jsem vyhledal Eniu. Dívala se na mne s tázavým výrazem ve tváři. Jen jsem pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Pochopila a smutně svěsila hlavu.

-

Byli jsme všichni shromážděni vpředu u katedry. Vyučující mnich předváděl nějaký pokus, ale já byl myšlenkami jinde. Od rána jsem přemýšlel, co si počít. Pozítří je oslava na rozloučenou, za čtyři dny Avrita zabijí a my nemáme zase skoro nic.
Výuka skončila a rozešli jsme se zpátky do lavic. Když jsem se vrátil na své místo, zhrozil jsem se. Papír se vzorem ležel položený volně na stole. Vzal jsem jej do ruky a nevěřil vlastním očím. V každém řádku textu byl zakroužkován jeden znak. Co to má znamenat?! Rozhlédl jsem se po učebně. Eleon stál s pohledem zabořeným do země a křečovitě svíral opěradlo židle.
„Eleone, pojď sem!“ rozkázal jsem.
Zkroušeně přišel. Chytil jsem ho za rukáv a nešetrně odtáhl do jedné z prázdných lavic vzadu. „Povíš mi, co to je?!“ zamával jsem mu před očima papírem.
Seděl tam jak hromádka neštěstí. „Omlouvám se. Ráno jsem obsah toho listu zahlédl, když jste se bavili s Lusianem. Bylo mi hned jasné, že je to nějaká šifra. Chtěl jsem ti pomoct.“
Zalapal jsem po dechu: „Šifra? Ty tomu písmu rozumíš?“
„Jistě,“ ožil Eleon. „Můžu?“
Nesměle mi vzal list z ruky a začal vysvětlovat: „Je to jednoduché. V celém textu je dvacet šest znaků a ty reprezentují čísla od jedné do dvaceti šesti. Každý řádek představuje určitou číselnou řadu podle nějaké matematické posloupnosti. Třeba tady první řádek,“ ukazoval, „to je každé páté číslo po sobě navazujících řad – pět, deset, patnáct, dvacet, dvacet pět, čtyři, devět, čtrnáct, devatenáct, dvacet čtyři, tři a tak dále. V každém řádku je poté jeden znak, který se z řady vymyká. Třeba tady je to tahle dvanáctka,“ poklepal prstem na znak, který mi tvarem připomínal pootočený půlměsíc.
„Vím, že pro obyčejného člověka je velice obtížné dokázat z těchto šestatřiceti řad vyvodit, kterým číslům jednotlivé znaky odpovídají,“ pokračoval, „ale mně to přijde opravdu snadné.“
Zíral jsem na papír a vůbec jsem nechápal, o čem Eleon mluví.
„Takže každý ten znak, který jsi zakroužkoval, je vlastně nějaké číslo?“ snažil jsem se nevypadat úplně hloupě.
Eleon přikývl.
„A co znamenají ta čísla?“ zeptal jsem se.
„No, pravděpodobně písmena naší abecedy, těch je také dvacet šest.“ Eleon vytáhl z kapsy košile tužku a za každý řádek dopsal jedno písmeno:
L I S T H A D O R E L L E V S R D C E S O V A V L K S L U N C E D R A K
Naklonil jsem se nad stůl a pomalu jsem četl:
„List – had – orel – lev – srdce – sova – vlk – slunce – drak.“
Devět slov, devět válců, devět symbolů. Eleon byl opravdu génius.

-

Věděl jsem, že sedím s Eniou na louce naposledy.
Ta největší horka již pominula a od severu příjemně foukalo. Sledoval jsem, jak si vítr pohrává s jejími vlasy, když mi pohled sjel na límeček její blůzy s květovanou výšivkou. Musím za každou cenu zabránit, aby se Enie stalo něco zlého. Vzpomněl jsem si na Gerda ze sirotčince. Toho jsem také ve svém vidění viděl zemřít, ale nakonec se mi ho podařilo zachránit.
„Musíš mi slíbit, že ať se bude dít zítra cokoliv, nevstoupíš do tajné místnosti.“
„Už mi to říkáš poněkolikáté,“ naoko se hněvala Enia „Vím, viděl jsi budoucnost. Budu na to myslet a dávat si pozor…“
Připadalo mi, jako by si nepřipouštěla strach a nechávalo ji to ledově klidnou.
„…ale udělám to, co bude potřeba, abychom sprovodili Srdce i mnichy z tohoto světa a byli konečně volní...“
Dívala se přes údolí někam do dáli a já se díval s ní.

-

V noci jsem toho moc nenaspal a celé dopoledne se neuvěřitelně vleklo. Když konečně nastal čas oběda, ani jsem si neuklidil učení do tašky a vše jsem nechal v lavici. Viděl jsem před sebou jediný cíl. Ve dveřích učebny jsem se ohlédl, abych ještě jednou spatřil tváře svých kamarádů. V době, kdy se ostatní ubírali směrem do jídelny, já jsem již opouštěl budovu a mířil ke skalní stěně.

-

Jakmile jsem překonal převis, domníval jsem se, že už mne nemůže nic zastavit. Postupoval jsem po římse mnohem rychleji než poprvé a blížil jsem se ke věži. Když jsem dorazil na skalní terasu, chvilku jsem se vydýchal. Pak jsem popošel několik kroků… a zastavilo se mi srdce. Okno bylo zavřené!
Zlobil jsem se sám na sebe. Mohlo mě to napadnout. Poslední dny se mírně ochladilo a Mistr Haleb jej již zřejmě nenechával přes den otevřené. Chvatně jsem zvažoval všechny možnosti. Mám se vrátit a zkusit to zítra? Lepší volbu asi nemám, přemýšlel jsem. Pak mi zrak spočinul na skleněné mozaice tvořící výplň okna – postavy mnichů ve slavnostních hábitech – a rozhodl jsem se jinak. Teď anebo nikdy.
Slezl jsem do žlabu a nasbíral za košili pár kamenů. Hluk asi vyvolá okamžitě rozruch, ale snad zvládnu zničit Srdce dřív, než si mniši uvědomí, co se děje. Vyšplhal jsem zpátky na terasu a postavil se proti oknu. Vzal jsem do ruky kámen a znovu jsem si v hlavě přehrál vše, co je třeba učinit. Pak jsem se zhluboka nadechl a hodil.
Měl jsem pocit, že se zvukem tříštícího se skla otřásá celé údolí. Musím si pospíšit. Naházel jsem kvapně do okna zbylé kameny, aby v něm zůstalo co nejméně střepů.
Poté jsem se bez dlouhého otálení rozběhl přes celou délku terasy a skočil. Chytil jsem se rukama spodní části rámu a ucítil jsem, že jsem si o zbytky skla poranil levou ruku. Bleskově jsem přehmátl… a vykřikl jsem bolestí – o nějaký střep jsem si rozřízl celou dlaň.
Pár okamžiků jsem visel na rámu jen na jedné ruce a pak jsem se zřítil dolů. Dopadl jsem tvrdě na skálu a zůstal otřesený ležet. Do očí mi vhrkly slzy. Rána na ruce silně krvácela a já se smiřoval s tím, že jsem to nezvládl.
A vtom se mi vybavil ten poslední obraz, který jsem zahlédl v učebně, ty bezelstné obličeje chlapců a dívek, které v Klášteře čekal nelítostný osud, a uvědomil jsem si, že nemůžu couvnout.
Bolest jsem odsunul někam pryč za sebe a byl jsem jako v transu. Vydrápal jsem se ze žlabu… Nový rozběh, odraz a skok…
Střepy v okně jsem přestal vnímat, vytáhl jsem se nahoru a protáhl se dovnitř. Na nic jsem nečekal a běžel jsem rovnou k otočným válcům ve zdi. Lampy na zdi neposkytovaly mnoho světla, ale symboly jsem rozpoznával jasně. List, had, orel, lev, srdce, sova, vlk, slunce, drak – vše jsem měl vyryto v paměti.
Když jsem byl hotov, přiskočil jsem k dlaždicím na podlaze. Vzal jsem jednu kouli a zatížil písmeno C, druhou jsem položil na písmeno G. Ze skály se ozvaly zvuky obřího mechanismu, ale jinak se nic nestalo. Chvilku jsem počkal, ale žádná další odezva nepřišla.
Tak snad měl pravdu Lusian, pomyslil jsem si. Přemístil jsem koule na dlaždice O a Q a otočil se napjatě k reliéfu…. Opět nic. Začínal jsem být nervózní.
Vyzkoušel jsem E a F i další kombinace písmen, o kterých jsme uvažovali jako o podobných, ale bez úspěchu.
Něco je špatně, odtušil jsem.
Vrátil jsem se ke stěně a zkontroloval symboly na válcích. Všechny byly nastaveny přesně podle vzoru.
Co teď, dumal jsem. Uvědomoval jsem si, že už mi to vše trvá moc dlouho.
Když jsem zezdola uslyšel rachocení klíče v zámku a kroky na schodech, věděl jsem, že jsme prohráli. Teprve teď jsem si všiml, že celý levý rukáv košile mám prosáklý krví, pořezaná byla i moje pravá dlaň.
Dveře pracovny se otevřely a v nich se objevil Mistr Haleb. Zůstal jsem odevzdaně stát uprostřed místnosti.
Zastavil se kousek ode mě a zrakem přelétnul otočné válce i dlážděnou podlahu. Složil si ruce na prsou a prohlížel si mne tím svým pronikavým pohledem.
„Když jsme se dozvěděli o tvé schopnosti vidět budoucnost,“ pravil klidně, „já jsem se velmi zdráhal přivést tě sem do Kláštera. Měl jsem obavy, že bys pro nás mohl být hrozba. Ale když jsem viděl, že naše cvičení u tebe nevedou k žádnému pokroku, přestal jsi mne zajímat.“ Koutky úst se mu posměšně zkřivily. „Tvou odvahu a vynalézavost jsme ale, zdá se, podcenili.“
Chystal jsem se mu něco odpovědět, když jsem postřehl, že se do pracovny potichu vkradla další postava. Vzala ze stolu svícen, připlížila se zezadu k Mistru Halebovi a udeřila jej do hlavy. Ten se sesunul k zemi.
„Co tady děláš?!“ křičel jsem. Přistoupil jsem k ní a chytil ji za ramena. „Říkal jsem ti přece, že sem nesmíš chodit,“
„Přišla jsem ti pomoct,“ řekla Enia a sklopila oči.
Sledoval jsem, jak se její bělostná blůza zbarvuje mou krví.
„Byla jsem schovaná v knihovně a čekala, co se bude dít. Tak jak jsi to měl tehdy v plánu ty. Pamatuješ?“
Pamatoval jsem si to dobře. Dodnes jsem si nepřestal vyčítat, že jsem Brolově smrti nedokázal zabránit. A proto alespoň teď musím za každou cenu uspět!
Pustil jsem ji a sklonil se k Mistru Halebovi. Jeho bílé vlasy byly potřísněné krví a já si z hrůzou všiml, jak se rána na jeho hlavě zaceluje. Rychle jsem ho prošacoval a v rukávu nahmatal klíče.
„Skočíš zamknout? Zkusím něco vymyslet,“ obrátil jsem se zpět k ní.
Enia přikývla a odběhla.
Rozhlédl jsem se po místnosti a dostal zoufalý nápad. Sebral jsem z podlahy jednu kamennou kouli, rozběhl se proti stěně dělící nás od Kamenného srdce a vší silou jsem hodil. Ozvala se dutá rána a z reliéfu se odloupl malý úlomek. To by mohlo jít, snažil jsem se v sobě živit chatrnou naději.
Chystal jsem se pokus zopakovat, když jsem za sebou uslyšel výkřik. Otočil jsem se. Tuvar držel Eniu za vlasy a pravou ruku jí svíral zkroucenou za zády. Její tvář byla zkřivená bolestí. Na nic jsem nečekal. Když Tuvar viděl, jak se na něj řítím, nešetrně odstrčil Eniu stranou.
Neměl jsem proti němu šanci. Mé chabé rány snadno odrazil a poté sám zaútočil. Několika zásahy mne vyvedl z rovnováhy a když jsem myslel, že to nejhorší je za mnou, dostal jsem pěstí přímo do obličeje. Zatmělo se mi před očima a silný úder mne odhodil několik metrů daleko. Dopadl jsem tváří k zemi, přímo na dlážděnou podlahu. Před sebou jsem spatřil dlaždici s písmenem N. Sbíral jsem se těžce ze země, když jsem si uvědomil, že to není písmeno N, ale Z. Byl jsem tak otřesený a dezorientovaný, že jsem četl dlaždici ze špatného úhlu. A vtom mi to došlo…
N a Z. Dvě litery ze všech si nejvíce podobny…
Když se N pootočí, vypadá stejně jako Z!
„Je to Z a N!“ zakřičel jsem na Eniu. „Správná kombinace je Z a N!“
Zaregistroval jsem, jak Enia přejela pohledem po podlaze a poté zápasí s těžkou kamennou koulí, ale soustředil jsem se na Tuvara. Musím ho zneškodnit, i když netuším jak.
Vrhl jsem se na něj. On se mne opět snažil zasáhnout pěstmi, ale já to očekával. Sehnul jsem se a trefil jej na žaludek. Uslyšel jsem jeho heknutí a následně couvl o několik kroků zpět. Přiskočil jsem k němu a chtěl pokračovat v útoku, ale sevřel mne svými silnými pažemi a povalil na zem. Uštědřil mi pár kopanců do žeber a do břicha, když jsem znenadání uslyšel hlas Mistra Haleba: „Zab ho. Já se postarám o ni.“
Tuvar si na mne obkročmo klekl a začal mne bít do hlavy. Chtěl jsem vstát a jít Enie na pomoc, ale pod tíhou jeho těla jsem se nemohl ani pohnout. Cítil jsem, jak mi z nosu i z úst teče krev, ale nemohl jsem dělat nic, jen si zkřížit ruce před obličejem a odvrátit se do strany.
A vtom jsem zahlédl nepatrný stín, který se mihl místností… Eleon. Pár okamžiků se jen zmateně rozhlížel a pak mi zmizel z dohledu.
Bolest začala pozvolna otupovat mé smysly a čas jakoby se pro mne zpomalil. Vnímal jsem jen zvuk ran dopadajících na mé tělo a odněkud zdáli Eniiny výkřiky i zuřivé supění Mistra Haleba. A mezi tím vším jsem zaslechl jakési podivné skřípání. Nebo se mi to jen zdá?
Ještě jednou jsem se zaposlouchal do změti zvuků, a pak jen vidím, jak se na nás
s Tuvarem kácí kovové schůdky. Tuvar o tom nemá ani ponětí a padající schůdky jej zasahují zezadu přímo do hlavy. Ztrácí vědomí a jeho trup se bezvládně skládá dolů. Odvalím ho ze sebe a mátožně se postavím.
Mistr Haleb drží Eniu za obě paže a sleduje náš souboj. Jako by teď nevěděl, co má dělat. Enia sebou škubne a pokouší se mu vytrhnout. Skáču po něm a oba padáme na zem. Ozývá se zvuk trhající se tkaniny a kus Eniiny blůzy zůstává Mistru Halebovi v rukách.
„Eleone, stoupni si na písmeno Z a stůj tam!“ slyším její rozhodný hlas.
„Ne! To nesmíš!“ Mistr Haleb se vrhá za ní, ale já jej chytám za oděv a stahuji zpět dolů.
Najednou slyším cvakání a klapot částí soustrojí ve skále. Ozubená kola do sebe zapadají a stěna s reliéfem se dává do pohybu.
Místnost zalévá růžová záře.
Enia zvedá ze země svícen a směřuje do neznámé části pracovny.
Mistr Haleb mne bije pěstmi a snaží se vymanit ze sevření, ale já jej stále pevně držím.
Cítím, že se mu podařilo dostat dlaně na můj krk a rdousí mě.
Marně se zkouším nadechnout. Snad to Enia zvládne. Z posledních sil zakláním hlavu, jestli ji nezahlédnu, ale spatřím jen zakrvavené cáry její blůzy na podlaze.
Co znamenají ty oslepující sytě červené záblesky? To je blížící se smrt?
Pomalu ztrácím vědomí a v hlavě se mi znovu promítají tváře našich kamarádů.
Náhle stisk Mistra Haleba povoluje a já ještě naposledy najdu vůli otevřít oči.
Kůže na jeho obličeji se svrašťuje, vlasy padají z lebky dolů, ruce a poté i celé tělo se nepřirozeně kroutí. Slyším jeho nelidský řev.
Pak již přichází jen tma…















Epilog

Nepamatuji si, kolik dní jsme putovali ani kolik hodin jsme strávili blouděním.
„No, páni! Támhle!“ Vastin hlas se nedal přeslechnout a všichni se zastavili. Ukazovala rukou někam do dálky.
„Podívej, skály. Zase jsme se ztratili a omylem se vrátili ke Klášteru,“ culila se na mě, když jsem k ní dokráčel.
Někteří vyprskli smíchy. Neodpověděl jsem, jen jsem ji naoko nahněvaně plácl po zádech.
Udělal jsem pár kroků mezi stromy, rozhrnul jsem větve a naskytl se mi výhled na úbočí protějšího kopce. Můj mozek ten vjem chvíli zpracovával. To, co Vasta považovala za skálu… to vypadá jako… to je přece ten starý kamenolom!
Když jsem křičel radostí a běhal po lese jako pominutý, ostatní si museli myslet, že jsem se zbláznil.
O několik desítek minut později jsme již stoupali po svahu podél srázu, až jsme se dostali na pěšinu vedoucí nad lomem. Masivní kůly byly pevně zaraženy do země, spojené bytelnými deskami. Výstražné cedule byly viditelné již zdálky. Na bílém pozadí byla pečlivě vyvedena výrazná, tmavě modrá písmena:
„POZOR. NEVSTUPOVAT. NEBEZPEČÍ PÁDU.“
Nový myslivec pečoval o svůj revír svědomitě.

-

Do Svaté Marisy jsme dorazili druhý den dopoledne. Měl jsem obavy, jak se děti z Kláštera vyrovnají s novým prostředím a skromnými podmínkami, ale v sirotčinci se nám dostalo vřelého přijetí a všem se nový domov moc líbil.
„Neměj strach, aspoň ty naše uličníky naučí slušným způsobům a budou jim vzorem v učení,“ smála se sestra Pirida.
Bylo skvělé znovu se setkat se starými přáteli. Majlak, nyní již plnoletý, pracoval v sirotčinci jako správce. „To mi zařídila Pirida,“ zmínil, když mi vykládal, co vše má na starosti. „Na jaře jsem vyspravil střechu a dokážu si poradit i s jednoduššími poruchami a závadami, takže už nemusíme pokaždé dlouho čekat, než přijde někdo z města,“ pochválil se. Jak mi později Pirida sdělila, Majlak působí spolu se sestrami i jako vychovatel. Vymýšlí pro děti hry a zábavu na volný čas, navíc k nim má mnohem blíž než sestry, a tak může lépe dávat pozor, aby se v sirotčinci neděly nějaké nepravosti. V tom všem mu pomáhá Kobun.
Gerd byl již plně uzdravený a jen několik jizev svědčilo o utrpení, které si prožil. Sestra Ulsa byla jako vyměněná a na všechny se stále usmívala. Zvážněla jen jednou, když si mne vzala bokem a dovedla mne na louku, kde byly u potoka zbudovány dva pomníčky. Alibův a Hospenův. Na obou byly čerstvé květiny.
„Hodně štěstí,“ popřála nám sestra Pirida, když jsme se loučili. „Musíte nás přijít někdy navštívit.“
„Určitě,“ slíbil jsem.
Oba nás objala a políbila na tvář.

-

Byl k nám zády a štípal dřevo. Neviděl jsem ho tři roky, ale poznal jsem ho hned.
Když uslyšel naše kroky, otočil se a sekyra mu vypadla z rukou. Chvilku jen tak stál, načež se rozběhl a povalil mě radostí na zem. Oba jsme si ustlali ve směsi prachu a pilin. Pak si uvědomil, že Enia stojí opodál. Rychle vstal a oprašoval si kalhoty.
„To je tvoje nevěsta?“ otázal se.
Enia se stydlivě pousmála. Představil jsem je, když se ozvalo prasečí zachrochtání. Rozhlédl jsem se.
Vepř si mě zvědavě prohlížel, potom přicupital blíž a šťouchl mě rypákem do stehna. Podíval jsem se nevěřícně na Karema.
„To je… to je Vilémek... Vilémku, ty jsi vyrostl! Ale jaktože…?“
Karemovi se šibalsky zablesklo v očích: „No, co by? Ukradli jsme ho. Snad sis nemyslel, že ho necháme řezníkovi?“
„Copak je to tady za povyk?!“ přerušilo nás zahřímání starého Zabraga.
Zabrag stál před stodolou, široce rozkročený, ruce měl opřené v bok. Usmál se na mne a pokýval hlavou. „Vítej zpátky. Věděl jsem, že se sem jednou vrátíš. Pojď se mnou, něco ti ukážu.“
Chytil mě přátelsky za rameno a vešli jsme společně do chalupy. „Zatím budete bydlet tady,“ zavedl mne do malé, ale útulné světničky. „O pozemek tvých rodičů se nikdo nestaral, čeká tě tam spousta práce,“ povídal. „Tebe i tvou nevěstu,“ rozchechtal se. Naoko jsem se zaškaredil.
„Je pravda, že Karem Vilémka ukradl?“ zeptal jsem se.
„Ale kdepak,“ zvážněl. „Hned jak se uzdravil, nechal se najmout na statek toho muže, pracoval od rána do večera a vykoupil Vilémka zpět.“
Podíval jsem se z okna na dvůr a sledoval Karema, jak provádí Eniu po statku. Vilémek se ochomýtal těsně za nimi.
Byl jsem doma.
Autor Roman Bernatský, 14.04.2017
Přečteno 734x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter