Editorovy zápisky 4

Anotace: Povídání o pravopisu

Sbírka: Editorovy zápisky

Tak jsme se konečně dostali k pravopisu. Nechci tu opisovat Pravidla a hrát si na přemoudřelého češtináře, jsem amatér - jako autor i jako editor. Přesto jsem si všiml pár oblíbených chyb a chtěl bych na ně upozornit. Nejprve se podívejme na mor češtiny – měkké a tvrdé i/y. Vzpomínáte? „Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc.“ Pokud ne, podívejte se někdy na film „Marečku, podejte mi pero“.

Čeština zná souhlásky tvrdé, po kterých se píše tvrdé „y“, měkké (pochopitelně „i“ měkké) a souhlásky obojetné. Poměrně banální záležitost.
„H, Ch, K, R, D, T, N“ (tvrdé – ovšem pozor – pokud se napíše za „D, T, N“ měkké „i“, čte se toto spojení hlásek měkce, ale to snad poznáte citem, kdy se tato výjimka uplatní). Příklady: „dým“, „hýbat“, „tyč“, „kýč“ ale „dítě“, „niva“, „tikat“.
„B, F, L, M, P, S, V, Z“ jsou obojetné (pravidlo: píšeme měkké „i“, pokud slovo nepatří mezi slova vyjmenovaná – ta vám tu teď vypisovat nebudu, přece si něco ze školy musíte pamatovat). Příklad: „líto“ ale „lýko“ nebo „lýtko“, „síra“ ale „sýr“ apod.
Ostatní souhlásky jsou měkké. Příklad: „cíl“, „cítit“, „jíva“, „říkat“.
Problém představují cizí slova, zde se musíme řídit zvyklostí jazyka, ze kterého je slovo převzato. Příklad: „fyzika“, „hypertenze“, „psychika“.

Poměrně častá je kupodivu chyba v používání slov „být“ a „bít“. Přitom je to tak jednoduché – pokud něco bylo (jakože existovalo), píše se tvrdé „y“ (pomůcka: můžeme-li říci „bude“, uvedeme v minulém čase tvrdé „y“). Měkké „i“ se píše ve významu někoho mlátit, např. „bít psa“, potom třeba když „odbíjejí hodiny“ nebo se „nabíjí baterka“.
Složitější a ošidnější je situace, kdy se bavíme o „bitvě“ (tady je měkké „i“, protože se vojáci mezi sebou tlučou), při které byl „dobyt“ nějaký hrad (a najednou je „y“ tvrdé, jelikož se dá říci, že hrad „dobudeme“). Takže pokud uvidíte, že „král dobyl město“, je to správně, i když to působí divně. Měkké „i“ se napíše třeba v hovorovém „král dobil šaška“ (zmlátil ho - třeba proto, že byl až moc upřímný).
Oblíbená je chyba u zájmen „my“/„mi“. Jestliže chceme říci „my všichni“, použijeme „y“ tvrdé. Naopak v případě „dal mi kus chleba“ se píše „i“ měkké (pomůcka: můžeme-li říci „mně“, je „i“ měkké).
Taktéž dvojice významů „víš“/„výš“ se občas plete. Tak například ve spojení „ty to víš dobře“ se píše měkké „i“ (význam vědět), zatímco „vylezl na skále o kousek výš“ je „y“ tvrdé (význam do výšky).
Slovo „závislost“ se vždy píše s měkkým „i“, obdobně jako „vidět“ (ve významu dívat se). Tvrdé „y“ ve slově „vyděl“ znamená pokyn k provedení matematické operace dělení. Možná se vám to zdá samozřejmé, jenomže to byste museli projít taky pár tisíc povídek, abyste viděli (s měkkým „i“), jak často se v této věci chybuje.

Nejsložitější zápletku si na nás připravila čeština v množném čísle minulého času. Ve slovenštině se vždy v koncovce slovesa píše „i“ měkké, my musíme rozlišovat.
Měkké „i“ v koncovce přísudku (slovesa) v minulém čase v množném čísle se píše pouze v případě, že podmětem (konajícím) je živý tvor mužského rodu, nebo pokud chceme vyjádřit obecný význam „my všichni“. Fuj, to zní odborně a hnusně, že jo.
Takže po lopatě. Když muži, draci, koníci, kosové apod. něco dělali, tak to dělali s měkkým „i“ na konci slovesa. Třeba „pánové odešli ze sálu“ nebo „trpaslíci přepadli ležení skřetů“ ovšem také „skřeti přepadli ležení trpaslíků“ (pokud by ovšem toto ležení přepadly kupříkladu hyeny, bylo by „y“ tvrdé, ale o tom dále).
A jak je tomu s tím „my všichni“? Třeba, když chcete říci „šli jsme do lesa“ (a není nikde řečeno, kdo konkrétně tam šel).
Tvrdé „y“ napíšeme v případě, když je sice podmět mužského rodu, ale neživotný. Takže třeba „stromy stály u cesty“ (a nechtějte mi tvrdit, že strom je živý, protože rostliny jsou živé – není živý, není to živočich nebo chlap). Takže jistě odhadnete, že i „stroje se roztočily“ bude tvrdé „y“. Trošku problém může nastat s takovými roboty. Pokud budeme považovat roboty za živé bytosti ve smyslu Karla Čapka, napíšeme „roboti přepadli základnu“. Existují ale i průmyslové – a teď pozor – roboty. Vidíte ten rozdíl? Už koncovka podstatného jména je tvrdá – „roboty svařovaly automobilové karoserie“. Koncovka podmětu takto často může napovědět, je-li měkká, píše se zpravidla „i“ měkké a naopak.
U ženského podmětu je to podstatně jednodušší. Vždy se píše „y“ tvrdé – „dámy seděly u kávy“, „dívky skočily do vody“ ale taky ty „hyeny čmuchaly kolem tábora“ nebo „krávy se pásly“ a nejinak „skříně stály u zdi“ nebo „tramvaje se míjely u zastávky“. Feministkám se sice používání tvrdého „y“ v případech označení živých žen nelíbí, ale zatím se jim nepodařilo změnu pravidel prosadit, takže co naděláme.
Lehce nahodím ještě případ rodu středního. Jaké že „i“/„y“ se píše v koncovce slovesa v tomto případě? Odpověď zní – žádné. Píše se „a“. Například „auta parkovala na chodníku“, ale taky „děvčata se smála“ nebo „města byla na mapě znázorněna kroužky“. Ovšem pozor. Pokud máme množné číslo slova „dítě“, jde o výjimku, takže napíšeme „děti si hrály“ (tvrdé „y“).
Nejoblíbenější chybou Literu je měkké „i“ v koncovce slovesa za podmětem „oči“. Tohle snad napíše špatně každý druhý autor. Oko není mužského rodu a v žádném případě není živočich nebo člověk. Takže píšeme jedině „oči se mu zamžily“ nebo „jeho oči na mě koukaly“. Opět zde vidíte výjimku, oko je evidentně rodu středního, přesto se ve významu smyslového orgánu chová v množném čísle, jako by bylo rodu ženského. Takže pokud mluvíme o punčochách, olejových okách na vodní hladině a podobně, koncovka je „a“ – „natrhla se mi hned dvě oka na punčoše“.
Taky slovo „dveře“ je následováno slovesem s tvrdým „y“ – „dveře se zavřely“. Jde o pomnožné slovo, jednotné číslo u něho neexistuje.
A ještě třeba takové stráže. Stráž je slovo rodu ženského. Správně tedy napíšeme „stráže stály v bráně“. Ovšem zase je tu klička. Pokud mluvíme o „strážných“, píšeme „i“ měkké, jelikož strážní jsou chlapi – „strážní stáli v bráně“.

Pokud si myslíte, že jsme s měkkým a tvrdým „i/y“ hotovi (ha, jak to, že je tady „i“ měkké?), tak ani náhodou. Jenomže já jako autor této statě se už cítím být mentálně hotový (no vidíte) až dost, takže další záludnosti tohoto typu si probereme zase někdy příště.