Jeden den a jeden koktejl

Anotace: jedno páteční odpoledne z jejího pohledu

matika, vektory, nějaký nešťastník potí krev před tabulí
měla bych dávat pozor, letos to není až tak easy...

píp,píp
sms
"zlatíčko, strašnej průšvih"
"copak se děje?"
nemá být na Slovensku? zvláštní... co se asi tak mohlo stát?

píp,píp
"zachraň mě, tady máš číslo ..."
cože? to nemyslí vážně! co mám jako dělat... to jako fakt?
hmmm... tohle se mi nelíbí

ale tak jo, třeba mě neukousne. jdu vymyslet nějakou drzou esemesku...
nejspíš se povedlo, "tak 14:35 před školou Ty potvůrko"
"a jak se poznáme?"
"po čichu;-)"
no fajn...
v němčině už vážně stěží udržím pozornost
ha! zvoní, no hurá, pátky jsou vážně zlo

konečně vylezu z té barabizny na denní světlo
možná bych vážně potřebovala silnější brýle, ať koukám jak koukám, nevidím.
akorát támhle na rohu stojí nějaký kluk s kytkou. že by? píšu další esemesku, to budou zas účty za telefon... jo! kouká do mobilu, tak děj se vůle boží, jde se
radši pomalu, abych si to kdyžtak mohla včas rozmyslet a zdrhnout. hm, už není cesty zpět. tak, nádech, výdech...
"ahoj?"
"ahoj"
chvilku zmateně kouká obrýlovaným pohledem, načež ze sebe něco vyplodí
"tak to seš Ty?"
"hm"
"tak já jsem Vašek"
mé jméno v něm vyvolá snad nějaký podivný pocit soudě dle jeho reakce, ale oukej
podáme si ruku a dostanu "olíbání" na tvář. um, to jako vážně? bude dávat pusu holce, kterou vidí poprvé? no, tak třeba spolu takhle fungujou no, těžko říct... a tak neříkám nic
divný dostat kytku, která není pro mě, no nic,dostane ji sušenou (no,nakonec je to úplně jinak)
že čaj, já že ne, tolik času nemám, musím péct sušenky do CERNu, sorry
cukrárna nakonec zachraňuje situaci
po cestě se dozvím, že jsem jedináček a organizátor :-D, ani v jednom se netrefil
nevadí, směje se tragickému roku hudby

rohovej stoleček, lístek a nabídka na kafe
"kafe nepiju"
"chyba!"
"já jsem divná, nestydím se za to, nepiju kafe ani alkohol, nekouřím, nefetuju... a tak no. každej jsme vlastně nějak divnej"
"taky nefetuju, tak to jsem asi taky divnej"
povídáme, nějak jsme se dostali k sočce, vynadal mi, že s ním mluvím jak s póvlem, já to tak vůbec nemyslela, copak můžu za to, že moji sočku 99,9% lidí nechápe, a tak automaticky vysvětluju jednoduše
ale tak... nevypadá, že by se urazil. ikdyž nevím, zpoza těch zapatlaných sklíček to nejde moc poznat, je tam schovaný jak v mlžném oparu
prý "nechci být nekonzistentní", ale nakonec si stejně dá kafe
"alžírskou kávu a slečna si dá jogurtovej koktejl"

objeví se tam banda mých "cool" spolužáků, názor na ně sdílíme, to mě celkem potěší
"doufám, že se teď neobjeví na literu JEDEN DEN A JEDEN KOKTEJL"
málem to kafe vyprskl "to bylo hnusný" kouká na mě rádoby uraženě
"ale nemůžeš říct, že to nebylo trefný"
to přizná
nevím, co si o tom všem mám vlastně myslet, je to celý takový srandovní
škola, sourozenci, chemie, nadávání na gympláky, vztahy
"ale co když si ti dva už přestanou rozumět? nevím, jestli to má dál cenu"
"snad si spolu pro něco začali, tak by se měli snažit znovu se pochopit, všechno je jenom

o snaze"
...
"záleží na tom, co považuješ za nevěru"
vypadá to, že hodně věcí
"já bych Tě klidně venku mohl chytit za ruku jako kamarádku a kdyby jsme spolu hypoteticky něco měli, chytil bych Tě za ruku jako svoji holku a bylo by to jiný"
to nepopiratelně...

už musím, poslední slova u autobusu, zas to olíbání na tvář a podání ruky, no tak jo, asi to v Praze tak dělají
a kalupem na tu naši větrnou hůrku, kuchyně čeká

večer dostávám esemesku z cesty, sama už zase na cestách. píšu mu, ať napíše, zda dojel v pořádku, na což se samozřejmě vykašle, ale co vlastně čekám, že?

stejně je to pako, jet okreskama Praha-Brno překvapit holku, kterou donedávna znal jen virtuálně a když není, vzít za vděk aspoň její kámoškou...
ikdyž na druhou stranu... je to vážně hezké
škoda, že mu to nevyšlo...