Rutinní den

Anotace: https://www.youtube.com/watch?v=PotDnHUrKFY&index=7&list=RDojh0SJg5YyQ

 Sedím, v hlavě mám nějakou melodii, nepoznávám kde jsem, protože vše je rozostřené. V ruce mám zbraň a stisknu, vím, že jsem měl hroznou chuť to udělat. Nevím sice proč, ale poslechl jsem ten pud. Pak si pamatuji jen děsné hučení, záblesk...

 Budík... první myšlenka dalšího nudnýho dne bez účelu a bez důvodu k vstání z postele. Po celé věčnosti zírání do stropu vstávám, vypínám ten krám kterej vyhlásil válku mejm už tak křehkejm nervům. Rozhlížím se po pokoji, všude je bordel a ve vzduchu je cítit dusivej smrad, už mi to ani nevadí. Dojdu do koupelny, ani nekoukám do zrcadla, jen udělám co je nutný a jdu si udělat kafe. Zaposlouchám se do bublání vřící vody a nechávám se tím zvukem pohlit a zhypnotizovat. Do školy balím flašku chlastu, to abych byl schopnej nějak fungovat.

 Na cestě na autobus si zapaluji první ranní a vychutnávám si ten pocit "kopnutí" od nikotinu a dehtu. Sleduji jak mi od úst vítr unáší kouř mezi stromy a pak ho rotrhá až z původního výdechu nezbyde nic, ani opar. Přál bych si takhle zmizet. Jdu dál, cesta na autobus je celkem dlouhá a stereotypní, takže neutíká... míjím jeden dub, pod kterym jsem jednou stál a přemýšlel o sebevraždě. Na tváří mám lehkej úsměv, jeden z mála upřímnejch co se mi samy během dne objeví na tváři. Čekám na autobus, zase má velký zpoždění, takže čekám jak idiot a mrznu. Po chvíli se přestanu třást, vychutnávám si jak mi mráz nenásilně vniká do těla. Všechno uspává a znecitlivuje, kéžby takhle umrtvil moje samotný já. Přemýšlím jestli dnes v busu někoho potkám, nějakou novou tvář, nebo třeba sympatickou holku co si ráda povídá, ale to jsou jen hloupý sny. Nikdo na nás nikde nečeká, jen vyjímečně vám někdo přijde do cesty. Většinou si svý štěstí musíte ulovit a rvát se o něj. Já to neumím, spíš se snažím druhejm pomoct k tomu jejich a pak jsem lehce konsternovanej, že se mi pořád nedaří. Bez výrazu nastupuji, kupuji si jízdenku, sedám si a usínám. 

 Probouzím se na nádraží, nudné šedé nádraží plné lidí, kteří září barvami svých příběhů, dokonce i bezďáci do toho zapadaj, ale ti zářej jiným způsobem... jen já jsem jak černej pruh přes hippie triko. Jde ke mě od pohledu nějakej ochlasta něco mele, je mu jedno, že nic neslyším, protože mám sluchátka do kterejch mi hrajou ty nejdepresivnější songy co znám. Nechávám mu pár cigeret a pade na jídlo. Už mám pocit, že jsem dnes přesocializován, ale nejhorší teprve čeká, pekelná jáma se šklebí a od huby jí tečou hnusný hustý sliny, do kterejch šlápnete ať už chcete, nebo ne. 

Dnes to celkem šlo, učitel co mě nesnáší se do mě pustil jen dvakrát a spolužáci si mě skoro nedobírali, jen nějaký narážky apod. aspoň, že jsem se snima nemusel rvát kvůli svejm notesům a skicám, který mi s oblibou berou, deníky čtou nahlas a skici "vyzdobí"... Zase jedu busem, tentokrát nespím, ale pozoruji lidi a vymýšlím si jaké mohou mít srdceryvné příběhy oproti té mojí životní šedi. Cesta domů, cigareta, po příchodu domů kafe... už je skoro osm. Párkrát si zahraju na kytaru pár svejch oblíbenejch písniček. Pak si jen tak vybrnkávám čím dál tím smutnější melodie. 

Odkládám kytaru...

Otevírám kufr co mám zahrabaný pod věcmi ve skříni.

Vyndávám, zkontroluji...

Ještě ze zvyku, ale zbytečně zapínám budík...

A můj mozek zdobí bílou stěnu...