Kapitola čtvrtá: V hlíně slova

Další dny byly opět tiché, ale tentokrát jinak. Dům už nemlčel. Jen si šeptal – dřevem, trámem, světlem. Petr cítil, že v každém rohu něco naslouchá, že i jeho myšlenky mají ozvěnu.

Jednoho rána, zatímco rozhrabával záhon na bylinky, zavadil motyčkou o něco tvrdého. Nejprve si myslel, že jde o kámen, ale když zem jemně odhrnul, objevil se kousek oprýskané destičky, popsaný drobným písmem. Byla to jakási stará tabulka, necelou dlaní veliká.

Setřel z ní hlínu. A četl.

„Reyla.“

Jen jedno slovo. Ale to stačilo. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Věděl, že jméno je skutečné. Že ho dům nešeptal náhodou.

V dálce zašuměly stromy. Ve vzduchu se opět pohnulo něco neviditelného. Tentokrát však ne jako chlad. Ale jako teplo dlaně, která se na chvíli dotkne té tvé, aniž by ji bylo třeba vidět.

A Petr poprvé promluvil nahlas: „Reylo… jsi tu?“

Ticho. Ale dům jemně zapraskal. A jabloň lehce sklonila list.

Petr se usmál. A dům s ním.