Kapitola sedmá: Věty mezi řádky

Následující dny byly jako listy na vodní hladině. Lehké, tiché, plující. Reyla byla stále přítomná – neviděná, ale vnímaná, jako teplo slunce na zádech. A Petr, poprvé po letech, neměl potřebu nic opravovat. Jen pozoroval.

Jednou večer usedl ke stolu a jeho ruka sáhla po starém zápisníku mezi knihami. Netušil proč. Stránky byly prázdné – kromě jedné, uprostřed. Bylo tam napsáno:

„Někdy se nejvíc dozvíš, když posloucháš ticho.“

Znovu si všiml: písmo nebylo jeho. Ale bylo známé. Klidné, oblé. A přesto v něm cosi drhlo – jako hlas, který se zkouší vrátit po dlouhém mlčení.

Zatopil v kamnech a sedl si zpět ke stolu. A najednou měl chuť mluvit. Ne nahlas. Jen do zápisníku. Slova tekla pomalu, ale jistě. O tom, co viděl. Co cítil. Co ho děsilo.

Když skončil, nechal se ukolébat praskáním ohně. Netušil, že zatímco spal, stránka se jemně pohnula. A nová slova se objevila pod jeho:

„Taky se bojím.“