Kapitola osmá: Sen v zahradě

V noci, kdy vítr jen lehce hladil střechu a dům dýchal klidným tempem, se Petrovi zdál sen. Byl v zahradě. Všechno bylo tiché, barevné jinak – jako by svět měl trochu větší radost. Ne mlhavou, ale jemnou. Zralou. U kamene seděla dívka. Měla plavé vlasy, jednoduché šaty, bosé nohy. Dívala se k jabloni a usmívala se.

„Reylo?“ zeptal se ve snu Petr, i když odpověď znal.

Dívka se otočila. Neřekla nic. Jen kývla hlavou a v očích měla pohled, který nepatřil snu – ale vzpomínce. Nebo skutečnosti, která přichází jinudy.

Sedl si k ní. Mlčeli spolu. Jen vítr procházel větvemi, a v jeho tichu se skrývaly všechny věty, které zatím nestihli vyslovit. A možná ani nemuseli.

Když se ráno probudil, byl v něm zvláštní smutek. Jako když zůstane vůně po někom, kdo právě odešel. Celý den mlčel. Zastavil se v zahradě u kamene a všiml si něčeho neobvyklého.

Přímo kolem kamene vykvetl kruh kopretin. Bílé, čerstvé, třpytící se ranní rosou. Petr se sklonil a dotkl se jednoho květu. Byl skutečný.

Usmál se. A tiše zašeptal: „Děkuju, že jsi přišla.“