Kapitola devátá: Sny, které se vracejí

Od té noci se sny nevytratily. Reyla se začala objevovat znovu – v zahradě, na půdě, někdy jen jako silueta za záclonou. Vždy mlčela. Ale Petr její přítomnost cítil i ve spánku tak zřetelně, jako by se s ní skutečně setkával.

Ve snech ho vedla – občas jen šla vedle něj, jindy se dotkla jeho ramene nebo ho vzala za ruku. Nikdy nic neříkala. Ale Petr měl pocit, že jí rozumí.

Začal se na noc těšit. Ne proto, že chtěl spát, ale protože chtěl být s ní. A ráno, když se probouzel, v něm zůstávala jemná bolest – jako ozvěna něčeho krásného, co se zatím nevešlo do světa.

Jednoho rána, když si připravoval čaj, mu ruka samovolně napsala její jméno do zamlženého okna. Rychle ho setřel, jakoby se styděl, ale srdce mu tlouklo jinak. Rychleji. Otevřeněji.

V ten den seděl pod jabloní dlouho. Nemluvil. Jen dýchal a díval se na kámen v zahrádce. A poprvé v sobě slyšel tu větu:

„Miluji tě, i když jsi jen sen.“

A pak dodal potichu:

„Ale možná právě to je nejvíc skutečné.“