Kapitola desátá: Vůně snu

To ráno bylo jiné. Ještě než Petr otevřel oči, ucítil vůni – jemnou, nasládlou, ale nevtíravou. Byla to vůně šeříku, přesně taková, jakou Reyla držela ve snu, když kolem něj procházela bosá, s větvičkou v ruce.

Vstal a procházel domem, ale květiny nikde. Ani v zahradě, ani v nádobě. A přesto ta vůně neustupovala. Držela se vzduchu, jako by patřila místu stejně jako světlo.

Petr zůstal celý den tichý. Ruce pracovaly, ale myšlenky se vznášely tam, kde voněl šeřík. Večer si sedl pod jabloň, zavřel oči a nechal se pohltit tichem. Ukolébán prací usnul pod jabloní a probudil se až do snu.

Tentokrát nesnila jen jeho mysl – byla tam. Reyla k němu přišla do snové zahrady, tak živé, že slyšel šustění trávy pod jejími kroky. Zastavila se těsně u něj, sklonila se a jemně ho pohladila po tváři.

Usmál se, ale nic neřekl. Nemusel.

A Reyla promluvila.

„Jsem ráda, že už mě slyšíš,“ zašeptala. A pak, po chvilce ticha dodala:

„Já tebe také.“

Když se Petr ráno probudil, měl oči vlhké. Vstal s novým druhem klidu, s radostí v srdci. Jakoby něco v něm konečně usedlo na své místo.