Kapitola jedenáctá: Když mlčení zpívá
Kapitola jedenáctá: Když mlčení zpívá
Anotace: Nepromluvíš ani jednou. Ale celý den si s někým povídáš. Jen v jiném jazyce.
Sbírka: Jak Petr potkal Reylu
Den byl jasný, ale tichý. Slunce nesvítilo prudce – jen hladilo krajinu příjemným teplem a světlem. Petr kráčel zahradou bez cíle. Už nehledal. Jen byl.
Reyla nebyla vidět. Neozvala se. A přesto každý krok, každý dotek trávy, každý závan větru — všechno neslo její stopu. Nebylo třeba slov.
V kuchyni si všiml, že na stole leží starý svícen, který byl před pár dny ještě zaprášený a schovaný v kredenci. Nyní byl čistý, svíčka nově vložená, knot netknutý.
Petr se k němu sklonil. Nepamatoval si, že by ho tam dával. Už nepochyboval o tom, kdo to udělal.
Usmál se. Nepotřeboval odpovědi. Udělala mu tím radost.
Ten den nepromluvil ani jednou. A přesto měl pocit, že spolu mluvili celý den.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Ahoj Pavle, Reyla tady vystupuje jako alegorie na skutečnost. Nic z toho není skutečné, nic z toho není smyšlené. Jen ty pocity jsou zabalené do slov. A díky. Já pevně věřím, že jsme tvůrci svého osudu.
25.06.2025 10:47:43 | Reyla
Včera jsem poslouchal podcast, kde hlavní myšlenka zahrnovala téma: "člověk sám může být editorem svého osudu". Tak možná si Petr Reylu do svého světa sám nasadil.
25.06.2025 09:57:43 | Pavel D. F.
