Kapitola třináctá: Ticho v kameni

Dům mlčel, ale Petr už věděl, že ticho neznamená prázdnotu. Byla to přítomnost, která čeká. Ticho, které žádá pozornost.

Seděl pod jabloní, dlaně zabořené do hlíny. Vzpomínal, jak Reylu poprvé zahlédl na kameni. Právě tam začal jejich příběh.

Vstal a vydal se k tomu místu. Kámen tam stále byl. Zčernalý deštěm, obrůstající mechem. Klekl si k němu, setřel dlaňí špínu z jeho povrchu.

„Odpusť,“ zašeptal. „Za to, že jsem tě začal brát jako samozřejmost. Za to, že jsem přestal vnímat.“

Nic se nestalo. A přesto se cosi změnilo. Vzduch byl lehčí, ptáci v korunách stromů zpívali tišeji – jako by naslouchali.

Petr se vrátil do domu. Vytáhl svícen, ten, který kdysi připravila Reyla. Vložil do něj svíčku, postavil ho na kámen – a zapálil.

Večerem se rozlilo měkké světlo.

Seděl v zahradě dlouho. Nepřivolával. Nemluvil. Jen čekal s otevřeným srdcem.

A když zavřel oči, na okamžik mu připadalo, že slyší její dech. Klidný. Blízký.

Možná to byl vítr. Možná sen. Ale Petr cítil, že už není zase sám.