Kapitola čtrnáctá: Hlas z půdy

Bylo to ráno po klidné noci. Petr se probudil s těžkým srdcem, ale se světlem v duši. Ještě nic neřekla, neukázala se – a přece měl pocit, že je blízko.

Začal uklízet půdu. Nebylo to plánované – spíš jako by ho tam něco vedlo. V prachu starých beden a pavučin našel dřevěnou truhličku, kterou předtím nikdy neviděl. Otevřel ji opatrně. Uvnitř byl kus vyšívané látky, na jejímž okraji bylo vyšito jemným písmem: „Reyla“.

Vedle látky ležel zažloutlý dopis. Byl adresovaný „Té, která slyší dům“. Petr rozechvěle rozložil pergamen – nebyl dlouhý, ale každý řádek měl váhu kamene:

„Pokud to čteš, pak jsi uvěřila, že zde přebývá víc než jen dřevo a kámen. Dům má paměť. A paměť potřebuje lásku. Chraň to, co jsi našla, protože ono to bude chránit tebe.“

Petr zavřel oči. V uších mu zněl jemný, známý hlas. Už nebylo pochyb – Reyla s ním zůstává. V tichu, v prachu, v paměti domu.

Vzal látku i dopis a položil je na stůl vedle svícnu. Zůstal stát, ruku položenou na dřevě. Byla tam. Ještě neviditelná, ale přítomná.

Ticho už nebolelo. Ticho odpovídalo.