Kapitola patnáctá: Dotek v závanu

Byl teplý večer a vzduch voněl po suché trávě a lesním mechu. Petr seděl na lavičce v zahradě, dlaně složené v klíně, hlavu skloněnou. Nemyslel. Necítil smutek, ani radost – jen hluboký pokoj, který zůstává, když už není třeba hledat.

Vítr se zvedl nenápadně, jemně se opřel o jeho tvář. Petr zavřel oči.

Náhle si byl jistý, že není sám. Byla tam. Stála za ním, nebo možná vedle něj. Neviděl ji, ale její přítomnost byla silnější než slova.

Zavoněla levandule. Nevěděl odkud – snad z trávy, možná z paměti. A pak ucítil dotek. Lehoučký, jako pírko, které se na okamžik snese na kůži – a hned zase zmizí.

Pohladila ho po tváři.

Srdce se mu stáhlo. Nebolestí – ale tou láskou, která přichází v tichu a nečekaně. Otevřel oči a všude kolem něj bylo světlo. Měkké, zlatavé, jako když zapadá slunce za dům, který zná všechna tvá tajemství.

A v tom světle, v tom okamžiku, uslyšel její hlas.

"Jsem ráda, že už mě slyšíš. Já tebe také."

Petr se usmál a slzy mu stekly po tvářích. Nesetřel je. Byly součástí toho všeho. Byly tím nejčistším vyjádřením, jaké znal.

Nebylo třeba víc. Byla tam. A on byl její.