Kapitola šestnáctá: Tělo je hladové

Následující dny byly tiché, ale naplněné. Reyla se neukazovala často, ale Petr cítil, že je stále přítomná. V domě, v zahradě, ve snech.

Ale s každým večerem, kdy usínal sám, v něm rostl nový druh prázdnoty. Nebyla to osamělost mysli, ale těla.

Chybělo mu obejmutí. Teplo jiného člověka. Vzpomněl si, jaké to je – cítit něčí dech na krku, dotyk dlaně, tíhu spojeného ticha dvou těl. A to ho bolelo. Protože s Reylou, jakkoli ji miloval, tohle nikdy nepřijde.

Stál u okna a díval se ven. Zahrada voněla, nebe bylo poseté hvězdami. A on si přál jediné – dotknout se jí doopravdy. Položit hlavu na její rameno. Být obejmut.

„Jsem člověk,“ zašeptal do tmy. „A tělo má svou touhu.“

Vítr zaševelil ve větvích, ale neodpověděl. Tentokrát mlčela i Reyla. Ne ve zlosti. Ale protože to byla hranice, kterou nemohla překročit.

Petr si sedl na postel. Věděl, že ho Reyla slyší. A že ví, co cítí. A možná právě proto, že ji opravdu miloval, nezačal prosit. Jen tam seděl, s rukama položenýma v klíně, a nechal tu bolest projít skrz sebe.

Toužil. Miloval. A zároveň – chápal.