Variace na závěr roku

I. Zářijové listy

       Píšou mi. Píšou mi odevšad. Píšou mi, jak se mají. Jak prožívají své lásky. A protože léto bylo takové neklidné, plní je jakýsi žal a trousí ho v listech, co se mi někdy hromadí ve schránce, a mají hrozivý vzhled, když trčí ven. Některé spadnou na chladnou zem, která mi nepatří, protože nebyla nikdy nikoho, jednoduše proto, že nebylo toho, kdo by ji prodával. Tak listy padají na úrodnou půdu, která je zastavěna obydlím, ale zem není nikoho a není všech. Jen my si namlouváme, že patří jenom nám. Někdo nám ji prodal. Někdo za ni nezaplatil dostatečně. Cena je vysoká. Ceny jsou různé. Hrůzné cesty. Hrůzné bludiště.

       Stromové listy padají na zem, která je pohltí. Za jasných večerů bdí nad nimi noční hvězda se svým pestrým závojem. Za jasných večerů se proměňují zářivé stálice na noční motýle, které brázdí černý oceán nahoru dolů, a kloužou povětřím do stromových bašt, nocí rozehraných otevřených zátiší.

       Otvírám své listy, ze kterých vyletují motýle příběhů. Jsou třpytivější, než hladina za ranního úsvitu, a lesklejší, než šupiny právě vylovené ryby. Právě ona by mohla být průvodcem po podzemí, ve kterém se nedokážu orientovat. Je doma v neprůhledných hlubinách, stejně jako těsně pod teplou hladinou rozčeřeného jezera.

       Se smíchem zavírám naléhavé listy přátel, a těch, co se usilují o usměrnění mého života. Nenazývám je nepřáteli, ale nikdy neuzří opadané listí před mým domem.

Rychle odpovídám na listy, které mi přinesli úlevu a jsou mostem do budoucích dnů, o jakých se mi často zdají sny plné rozkošných stromořadí a poletujících listů, no stále častěji jsem během dne okouzlený vidinou vzrůstajícího podzimu a osvobozených listů září.

II. Říjnové rendez-vous

       Potkávám se s sebou a s ženou, o které pochybuji. Připomíná mi myrtu, kterou večer sázím a ráno vytrhávám, aby mi rostla a přinášela ovoce. S listy myrty si hraju, jako by to byli karty, nebo kostky hozené osudem. Pro ně jsem schopen obětovat všechen čas a všechnu sílu vrhnout do jediného pohledu na ně.

       Žena na schůzce je strašně nestabilní, plující vzdušným prostorem bez opory, nadlehčená smíchem, který vychází z mých úst, co jí patrně připomínají úkryt, do jakého se ukrývá po bezoblačném počasí a po náhlé bouři, co se skroutila za malým lesem, ale později vyběhla do polí za ním a bláznivě tančila své podzimní litanie.

Byl jsem při tom, kdy během jedné z bouří hmyz ukrytý v přírodních bunkrech čekal, než vyjde slunce, aby se osušil. Sledoval jsem chování zvěře, která pod starou borovicí němě oddechovala, a po srsti ji stékal vlažný déšť. Oči zvířat byly nepochopitelné, jako oči ženy, protože v nich nebyl záblesk ničeho, co by nás posouvalo vpřed, i když ona se stále vznášela v prostoru nad jediným bodem a srdcem malovala po zemi různé symboly různých světů.

       Odlehlo mi, když odcházela, a setkání najednou vyplynulo do ztracena, jako vyprchá síla a mráz právě vytažené kostky ledu během horka nekompromisního léta. Odlehlo mi, když jsem zůstal sám, jako osiky v zimě, rozprostírající své větve k doteku, který nikdy nepřijde, i když se o to snaží.

       Setkávám se po čase na náměstí, kde jsem zanechal neperspektivní ženu, a bolest které odešla společně s ní tam, do rozbouřených výšin těžko pochopitelných mrakodrapů. Stojím na místě a směju se sobě do duše, anebo do něčeho, kam se dá vlít mnoho smutku a ještě více pokory, víc náhlých myšlenek o brázdění časem, o kterém si myslím, jaký je ke mně shovívavý, když mě nechá toulat se uličkami listí spadlého právě včera, když mi dovolí koukat na život skrze sítnice přicházející zimy.

III. Proměny á la listopad

       Slyším hudbu, která přichází z jiného světa. Mám pocit, že nepatří jen mně, i když mě objímá víc, než jakýkoliv člověk, kterého znám. Je večer. Mráz si kreslí na okna své odvážné skice, které hodnotím nejvyšší známkou, co mám pro tenhle případ odloženou v přebytečné zásuvce nočního stolku.

       Jsem rozhodnutý naslouchat tónům až do ranních hodin a pronášet se na jejich vlnách někam do Středomoří, kde budu moct na malém bezvýznamném ostrově plout ve skryté laguně a pozdravovat všechny obyvatele máváním ruky.

       Často se ocitám vinou hudby na neznámých místech, na neznámých planetách. Často se procházím nerovným povrchem planet, okouzlený stíny vrženými neznámým pohořím, připomínajícím vzdáleně Altaj nebo Kordillery. Můžu se s lehkostí unášet horoucím proudem cizích řek. Můžu být alespoň na chvíli přítelem neznámého živočicha, kterého nikdo nepozná, ale i přesto bude plout proudem živelního řečiště až do snového oceánu, delty vycházející hvězdy a zapadajících oblaků.

       Na každé z mých planet nacházím flétnu a hoboj, ležící přede mnou na zemi. Vždy je zvedám k ústům se strachem, jestli nezapříčiní mé zmizení z těchto kouzelných míst. Vždy na ně zahraji melodii, kterou si pamatuji od dob, kdy jsem vyrůstal na pozadí skromného domu.

       Rozehrávám tóny, co letí rychleji, než světlo, a až při cestě zpátky se na okamžik zastaví a slušně se s ním pozdraví. Mám v hlavě mnoho melodii, více mnohoznačných témat, které vyvěrají z vnitra mé planety, a s ohleduplnou sílou tryskají na povrch s křikem, až se zdá, že obloha je plná dlouhých a krátkých not, co mezi sebou debatují, tvoříce souzvuk, a ovzduší naplněné rytmem jim tleská.

       Koncertní síň, přítomná na každé z mých planet, je otevřená až do svítání, kdy se planety rozplynou jako svěží opar, ale závan jejich krásy nekončí.

Symfonie, nebo divertimento? Kdo ví…

IV. Prosincová coda

       Přestupuji práh dveří, abych mohl šlapat po sněhu. Nevěřil jsem, že i letos spatřím jeho přikrývku, která se nese z nebe, jako předtím déšť. Moje stopy ve sněhu jsou průměrně veliké a průměrně hluboké. Pokouším se klouzat dolů svahem. Letím rychleji než automobil šplhající vzhůru. Tváří rozrážím vzduch, tváří se kloužu krajinou a zapomínám na všechny bolesti, co jsem zanechal za prahem. Po chvíli zastavuji sněžný let a pokračuji se smíchem dál, do útrob ledové pevniny.

       Chci vyrazit hlouběji; vzpomínám si někdy na povídání starce, který mi s jiskrou v očích hovořil o chladné krystalové stavbě, připomínající chrám, a o dokonalých jehlanech, roztroušených v souměrné formaci kolem. V jeho pohádce bylo však něco víc. Věděl jsem, nebo jsem cítil, že jestli půjdu bez přestávky čtyři dny a tři noci, najdu krystalovou zemi.

       Kráčím čtvrtý den zasněženou plání, plnou lišek a bezzubých tvorů. Jsem unavený, protože noc je den (jsem unavený, protože je to sen?).

Za malým návrším koukám na sklonku čtvrtého dne na krystalový chrám, ohromený jako malé dítě při pohledu na zaoceánský parník. Procházím pomalu mezi jehlany, tvořící přesný rozestup, a vcházím do lodě nebo chrámu osvětlenou branou bez jediného strážce, který by mi zakázal vstup.

       Hledím do vysoké klenby krystalové baziliky a přemýšlím, kdo by mohl stvořit tak dokonalé a vznešené dílo. Procházím kolem sloupořadí, které svými krystaly hází po zdích a podlaze nápadité obrazce, které jakoby žili vlastním životem, a v jejich tepu se skrýval můj pulz. Bušení vesmírného srdce.

       Kráčím až do středu stavby, kde na malém stolku leží kniha v hrubé kůži. Otvírám ji na šestnácté straně a sleduji obrázek, který září bělavým světlem. Pojednou opět kloužu svahem a hledám, co mě přesáhne, anebo jenom sebe, a znovu, snad stý krát hodlám uzavřít rok pomyslnou čárou v kalendáři.

V notové osnově přibyla nová coda.