Jako pták

Jako pták

Anotace: Anotace: Dopsáno 25.2.2012 Budu ráda za každý komentář :) Inspirací k tomuto příběhu mi byla žena(stará paní), která krmí u naší školy holuby xD Je kladen důraz hlavně na popisy..atp :)

Pozoroval jsem ji každý den, jak přicházela ve stálou hodinu a s totožnými slovy na rtech, které pronášela s lehkostí a nechávala je od nich odvát a proplétat se vzdušnými sítěmi, dokud nedorazily k těm, které volala. Několikero perutí zabarvených všemi odstíny šedi a barev šachovnicového pole se sneslo k zemi a drobnými pařáty se dotklo provlhlé zeminy, když se k nim doneslo její volání. Opeřenci menšího vzrůstu kráčeli v houfu k ní a zanechávali za sebou stopy v hlíně, která je vyplnila několika milimetry chladné dešťové vody a zdobila je tak svým hvězdným třpytem. Pár opozdilců proplulo vzduchem o pár okamžiků později, uvolnilo si prostor pod sebou mávnutím letek a dosedlo mezi ostatní.
Promlouvala k nim velmi vlídným a jemným hlasem, ale podstatu její řeči jsem nerozpoznal, protože ji podzimní vítr rozeslal do ztracena dřív, než políbila moje uši. Podle jejich potěšeného vrkání a skřehotání, které se tříštilo o prořídlé porosty kolem, jsem usoudil, že ji znají velmi dobře a strach, který většinou poutá ptáky víc k obloze než k zemi, je netrápí. Poskakovali kolem jejích útlých nohou, které byly schované v červených teniskách s hrstkou bílých květin posázených po obvodu, a několik holoubat si pohrávalo s tkaničkami, které se vinuly v nažloutlé trávě. Usmála se, když si všimla, jak tahají ty bílé bavlněné hady, kteří se v jejich mahagonových očích jeví jako chutné lesklé žížaly. Vymotala ruce z kapes obnošených džín a sáhla do igelitové tašky, která s potěšením zašelestila, že byla povšimnuta, a že může rozdávat svůj obsah všem přítomným.
Do hlíny, která byla chudě protkaná zelení, padaly kousky pečiva, ovoce a jiných pochoutek spěšně mizejících v zobácích té drobotiny. Shluk tvořený nejméně stovkou hedvábně lesklého peří, které se mihotalo vzduchem jako roj světlušek vprostřed svatojánské noci, se formoval do mnoha nepravidelných tvarů, jež se nepřetržitě hemžily. Několik zbloudilých chmýříček se vzneslo vzhůru, kde ztvárnilo jednoduchý tanec a po větru zase klouzalo dolů, dokud ho poryvy od křídel nevyslaly dál. Kouzelně barevné krky se pnuly a nafukovaly, aby poutaly pozornost dívky, která je sytila, a děkovaly jí sborovými písněmi, které neslyšel nikdo jiný, neboť zde stála sama. Pár strak se šedavýma nohama odrazilo od hlíny, až jejich drobné, ale dlouhé drápy zanechali otisk v podobě drobné propasti a poodlétlo o pár kroků vedle, kde se znovu usadily. Zbytek opeřenců dozobával poslední kousky rohlíků navlhlých od mokré trávy a jeden z nich si načechrával rozfoukaná křídla, která vzpínal s notnou pýchou k nebi, jakoby toužil po tom být pávem a vykazovat krásu světu. Sklonil jsem hlavu pod dva listy malované slunečními barvami, které mi tvořily clonu ve výhledu, a zadíval se na dívku.
Stála mezi tou změtí zejména šedých a černých odstínů a do bledé tváře jí padaly krátké havraní vlasy i přes to, že se je pokoušela zkrotit rudou sponou, z které visela spousta barevných plápolajících stužek. Výrazné oči, zelené jako lekníny na rybníce, průzračné jako oči kočičí, jejichž tvar připomínaly, se dívaly kolem na nikdy nespící stromy. Řasy, které je lemovaly, se natahovali k útlému obočí, jehož úprava dodávala dívčině pevného a hrubého výrazu, který byl podtrhnut jahodovými rty v letmém úsměvu. Hrdlo jí zahaloval modrý šátek s ornamenty, které se linuly po látce jako potoky strmou strání. Když jsem si prohlédl její neforemnou bundu, uvědomil jsem si, že její ostrý vzhled zcela zlehčuje a zjemňuje nový život, který nosila pod srdcem. Kdyby to bylo v mých silách, snad bych se i pousmál, nad tou něžností a krásou ještě nenarozeného dítěte, které chovala v sobě a jež si chránila jako nejcennější dar, který jí mohl být seslán. Drobné ruce, které se neustále nořily do vln igelitové tašky a sesílaly mezi ptactvo poslední zbytky chleba, se v krátkých přestávkách dotýkaly míst, v kterých tiše a nerušeně spalo maličké. Mezitím se stala součástí okolní přírody, jakoby byla stejná jako ti u jejích nohou, kteří se ve slunných dnech prohání nespoutaně oblohou.
Díval jsem se každý den, jak přicházela klidnými kroky, které se každou minutou zdály kratší a pomalejší, neboť ji tížilo to malé tělíčko, které sílilo a nabíralo bližších podob svých rodičů. S každým svítáním její tvary nabývaly a končetiny težkly, a i přesto stále kráčela vstříc svým svěřencům, které tak ráda těšila úsměvem a krmením, které nezvučně padalo do hlíny. Pokaždé v jiném oblečení, v jinak barevných džínech a s jinou sponou ve vlasech postávala v trávě a v některých chvílích jen přešlápla z místa na místo. Na jejích nohou se leskly pořád stejné purpurové tenisky s bílými květinami po obvodu, které při jejím odchodu památně nazdobily zem svými otisky, dokud je nesmyl déšť anebo je nepřekrylo stopou jedno ze zvířat, které se potulovalo v samotě kolem. Někdy posedávala opřená o dubový kmen a zakreslovala si siluety ptáků kolem ní, dokud její blok netvořil změť malých a velkých obrázků, a dokud slunce nad obzorem neulehlo do peřin mraků a ona nic neviděla, neboť si tma dovolila zhasnout svět.
Mířil jsem na místo, tentokráte s několika minutovým zpožděním, které se mi nedařilo dohnat i přes veškerou snahu, kterou jsem vynakládal. Když jsem dorazil a usedl, abych se rozhlédl kolem, spatřil jsem ji jako vždy vprostřed palouku. Ležela na zemi a pronikavost jejích zelných očí upřených k azuru na nebi se zvolna vytratila spolu s barvou její pleti. Přesto její tvář zdobil úsměv, kterým rozdávala víc než jen radost, ale i štěstí kterého sama neměla mnoho. Levou rukou obemykala své břicho, které uschovávalo jejího potomka uvnitř, jakoby se ho snažila chránit i přes to, že nikde nebylo nikoho, kdo by mu chtěl ublížit. Prsty druhé ruky byly na půli cesty ke stohu papírů, který byl rozsypán vedle její hlavy a poukazoval tak na její kresby, které ji provázely životem. Sklonil jsem hlavu, abych lépe viděl to hejno holubů a strak, které kolem ní poskakovalo a sezobávalo rozuteklé zrní. Někteří z nich si rovnali dlouhé pera a jiní zas usedli k jejím lehce pokrčeným nohám a tahali za tkaničky totožných červených bot s květinami, které s láskou nosívala. S potěšením jsem propnul a roztáhl křídla a tím zakryl paprsky, které osvětlovaly dívku a propůjčovaly jí trochu tepla, které postrádala. Snášel jsem se dolů k té, jež bude snít do nekonečna a vzduch, který šel proti mně, hladil uhlové peří. Všechno ostatní ptactvo se odlepilo od země a odlétlo do korun okolních stromů, ze kterých pokřikovali své nesouhlasy na můj čin. Dosedl jsem na zem, a když se moje nohy zabořily do hlíny, doskákal jsem k děvčeti, abych poprvé využil jejího pohostinství, kterým prozatím těšila jen ostatní.

A tak snesl se na zem ten uhlový drak,
s chladem v srdci a za doprovodu strak.
Snesl se, aby okusil jak chutná chlad,
neboť mršiny žere, ten co má vždy hlad.

A tak dosedl na zem král všech zdechlin,
aby rozpáral žaludek dívčin.
Dosedl a všemu byl tichý konec,
neboť vládcem lesa je černý krkavec.
Autor Dennisha, 24.03.2012
Přečteno 906x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

První ze všeho, jsem si vzpomenul na tu holubářku ze Sám doma:-). Pěkně napsáno, trochu mě rušila dlouhá souvětí, někdy jsem se musel vrátit, abych neztratil nit. Nějaká gramatická chybka tam byla, ale ne moc. Jinak pěkné, na mě možná malinko okázalé.

24.03.2012 21:09:35 | kočkopes

děkuji za komentář.. Chyb tam pár bude..sice jsem to po sobě četla, ale stejně často přehlédnu. :) Ale eště jendou děkuji za zastavení a přečtení :)

25.03.2012 21:04:47 | Dennisha

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí