Dopisy Adamovi - 6. dopis

Dopisy Adamovi - 6. dopis

Anotace: dnes na pohádkové téma o Gerdě a Kájovi

Můj vzácný příteli,

dnes Ti povím pohádkový příběh, v němž jsem Tě potkala na své strastiplné pouti. Říkali mi v tom pohádkovém světě Gerda. Žila jsem v dřevěném domku uprostřed lesů. Nebyla jsem tehdy sama, měla jsem přítele, kterému dali jméno Káj. Žili jsme sami, v nekonečné nádherné divočině rozeklaných hor a rozlehlých lesů, protkaných divokými bystřinami, s hlubokými tůněmi a pasekami plnými lesních květů a pestrých motýlů. Já jsem se starala o náš malý dům a naši zahrádku, o náš dvorek oživený domácími zvířaty. Káj chodil do lesů, kácet stromy a lovit zvěř. Odcházel brzy ráno a vracel se pozdě večer. Byl mlčenlivý a jeho hluboké oči byly temné. Večer nešel ke mně, ale sedal si na lavičku před domem a vzhlížel ke hvězdám.

Byla jsem sama. S ním, i bez něj, sama. Byla jsem na to zvyklá. Doma u rodičů jsem bývala také sama. S nimi i bez nich, sama. Mazlila jsem se s chundelatým Oříškem a hebkou Mícou, dívala se do hlubokých krásných očí naší stračeny, drbala za ušima Pašíka, pozorovala slípky, jak se sbíhají k rozhozenému zrní, a bylo mi krásně. Zdálo se mi, že si žijeme docela dobře. Vařila jsem, co mu chutnalo a oblečení měl vždy čistě vyprané a úhledně složené do komínků, jak to měl rád. Občas jsem si říkala, že bych měla za ním zajít, když se tiše dívá na hvězdy, ale nikdy jsem nešla. Trochu jsem se bála jeho divého mlčení a nechtělo se mi do toho chladu. A měla jsem klid. A taky jsem si říkala, kdyby chtěl, abych tam šla, však by si řekl. Zdálo se mi, že se domů vrací stále později. No co s tím mohu dělat, říkala jsem si. A vlastně mi to moc nevadilo. Bylo to stejné, je-li doma či nikoli.

Jednoho dne, bylo to pozdě v noci, nemohla jsem usnout a šla se podívat z okna. Stál tam nehybně  s hlavou mírně zakloněnou. Hvězdy zářily na černém nebi. Zem byla pokrytá sněhem, který mléčně zářil ve svitu úplňku. Chvíli jsem jej tiše pozorovala. Náhle se nad lesem vynořil na nebi bělostný kočár, tažený, vlastně nesený čtyřspřežím běloušů, bílých jako sníh. Na kočáře seděla žena, celá v bílém, černé vlasy jako uhel vlály za ní, na čele zářící čelenku. Hned jsem ji poznala, byla to Sněhová královna, co nám o ní vyprávěli, když jsme byli děti.

Kočár neslyšně dosedl těsně vedle Káje. Bělostná dokonale krásná nehybná tvář s pronikavýma chladnýma očima se obrátila na Káje. Poté mu královna podala ruku v elegantní bílé rukavičce. Sklonil se a políbil ji. Poté královna vystoupila z kočáru. Dlouze jej políbila a znovu se mu podívala do očí. Moje srdce se na chvíli zastavilo. A pak začalo prudce bít, jako by chtělo ven. Nepoznaná bolest projela mým tělem. Poté nastoupili do kočáru. Krátce se ohlédl. Zdálo se mi, že jsem zachytila jeho pohled. Byla v něm stopa smutku, nebo se mi to jen zdálo? Nebo to byla lítost? Možná prostě nic.

Kočár se vznesl a za chvíli zmizeli za obzorem. Schoulila jsem se do postele a plakala do rána, tiše, a pak nahlas. Celý můj svět se na mě zhroutil. Samota křičela z každého koutu. A nejvíc v srdci. Čím jsem sama v tomto světě? Co vůbec mám dělat? Vždyť jsem vše dělala pro NÁS, ale MY už nejsme. Je jen ubohé JÁ, kroutící se červ, rozbitá váza, motýl napíchnutý na trn. Zdálo se mi, že bez něj nemůžu žít. A co on? Vždyť to tu měl rád. Zvířátka byla i jeho, pečlivě opravoval dům. Je jen omámený její krásou, která je chladná jako ocel, šlo mi hlavou. Ano, to já jí ho přenechala. Nechávala jsem ho samotného dívat na hvězdy. Možná jsem měla přijít k němu a obejmout ho. Možná by šel se mnou domů a královna by ho minula. To jsem si říkala a byla nešťastná. Musím ho jít hledat, rozhodla jsem se nakonec. Ať se stane cokoli, já musím. Nevím, kde je, nevím, zda mě vůbec pozná, ale já musím. Možná mě odvrhne, ale já musím. Nemohu jinak. Rozum mne zrazoval. Ale srdce, které je viditelným chrámem neviditelné duše, řeklo, JDI.

Zaopatřila jsem zvířátka, vzala jsem si to nejteplejší oblečení a vyrazila do mrazu. Šla jsem podle kompasu v mém srdci, který mne vedl přes vysoké hory a hluboké stráně, až jsem znavená došla k vysoké hoře z bílého křišťálu. Stoupala jsem po prudké stezce, nohy mi ujížděly, ruce jsem měla rozedrané do krve od skal ostrých jako břitva. Nakonec jsem dorazila k nádherné bráně z lesklé oceli. Zabušila jsem a sluhové mě přivedli ke Sněhové královně. Pohled na ni mě řezal do srdce jako nůž. Co chceš? Zeptala se mě mrazivým hlasem. Chci vidět Káje. Mlčky pokynula sluhům. Za chvíli jej přivedli. Byl bílý jako stěna a chladný jako led. Přišel k ní, uklonil se a pravil, co si přeješ, má paní? Máš návštěvu, řekla tiše. Pomalu se otočil a podíval se na mě. Mlčel. Ztěžka jsem se nadechla. Káji, chci, aby ses vrátil. Vím, že to mezi námi nebylo nejlepší. Miluji tě. Dej mi prosím šanci a vrať se. Díval se na mě dlouze a stále mlčel. V jeho očích jako by se zaleskly slzy. Nebo se mi to zdálo. Je pozdě, pravil pak tichým hlasem. A dodal, určitě si někoho najdeš, vypadáš ještě docela dobře. Pak se otočil a odešel.

Ani nevím, jak jsem se dostala ze zámku ven. Klouzala jsem po úbočí, mráz mě pálil zvenčí, bolest uvnitř. Slzy mi mrzly na tvářích a cinkaly o zem jak skleněné korálky. Při životě a vůli jít dál mě držela jen myšlenka na má zvířátka. Ztratila jsem však cestu. Kompas selhal. Nesmím se zastavit, jinak umrznu, říkala jsem si. Přestávala jsem cítit ruce. Šla jsem mechanicky, bez myšlenek, přestala cítit bolest a nevnímala nic. Když vtom jsem uviděla v dáli před sebou malý dřevěný srub. Z komína se kouřilo, okna zářila teplem. Bylo to však daleko. Tam už nedojdu, říkala jsem si a vlekla se pomalu dál.

Nevím, jak jsi o mně věděl. Najednou jsem uviděla v dáli Tvou postavu, spěchal jsi ke mně. Zabalený do zimního kožichu jsi vypadal jako medvěd. Vůbec mě nenapadlo bát se cizího člověka, na dálku jsem poznala, že jsi moje záchrana. Takové energie z tebe vyzařovala. Vzal jsi mě do náručí a odnesl do tepla. Byla jsem tak zničená, že jsem se nemohla mluvit ani hýbat. I slzy mi už došly. Široce ses na mě usmál, a řekl jsi, všechno je v pořádku. Uvařil jsi mi horký čaj a teplou polévku. Usnula jsem nakonec v Tvém náručí. Bylo mi s tebou moc dobře, jak jsem to nikdy nepoznala.

Ráno jsem se rozhlédla a pravila, máš to tu moc hezké. Bydlíš tu sám? A ty jsi řekl s úsměvem, moje velká rodina je na výletě a dnes se vrací. A já na to, já mám domek v údolí, mám tam zvířátka a čekají na mě. Ty jsi řekl, naložím tě na sáně a odvezu tě domů. Poděkovala jsem Ti. Když jsme se pak loučili, dlouze jsi mě objal. A pak ses tiše zeptal, proč jsi zabloudila? Ale jestli tě to bolí, tak o tom nemluv. Já na to řekla, bolí, ale mluvit o tom chci, pomáhá mi to. A vyprávěla jsem Ti svůj příběh. A Ty jsi řekl, jsi statečná. Už neplač a usmívej se, tak ti to moc sluší. Když budeš smutná, pošli holuba a já se u tebe stavím. Ale teď už musím, čekají na mě. A vyrazil jsi domů. A já zůstala se svými zvířátky. A vždy, když krmím své holuby, vzpomenu si na Tebe.

            Tvoje Šehrezáda

                        Eva

Autor kozorožka, 30.11.2022
Přečteno 168x
Tipy 6
Poslední tipující: Frr, mkinka, Sonador
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ještě zmíním to, že skoro všechna má díla jsou koncipována podobným způsobem. Otázky na téma, láska, strach, prostě život takový jaký je. Jací jsou lidé a někdy i proč.) ale to jen tak někdo nepobere, protože lidé se pohybují v ozubeném soukolí tohoto světa, kde není už prostor pro empatii a bezpodmínečnou lásku, bohužel.)

04.12.2022 16:21:10 | Constantine

Pěkné.

30.11.2022 20:55:00 | mkinka

Díky ti :-)

30.11.2022 21:30:47 | kozorožka

no vida... moc pěkné*

30.11.2022 20:37:36 | Sonador

Děkuji pěkně

30.11.2022 20:47:07 | kozorožka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí