Výlevy novopečené matky 1

Anotace: 1. díl - Rodíme .. Tak už ne budoucí, ale novopečená matka..

1. Rodíme

          Bylo pondělí dvaadvacátého července, šest hodin ráno, když nás vzbudil budík. Měli jsme krásné dvě a půl hodiny času na to se v poklidu nasnídat, udělat ze sebe lidi a vydat se do nemocnice, kde jsem měla kontrolu v porodnici. Na tento den mi můj gynekolog stanovil termín porodu, a protože se do této doby nic nestalo a moje miminko je stále v bříšku, tak si mě tam chtěli zkontrolovat.

     Při vstupu do sprchy na mě přišli poslíčci, nepříjemná bolest přirovnatelná ke křeči. Přišlo mi to divné, neboť celé těhotenství jsem je měla jen večer. Můj lékař mi to vysvětlil tím, že je to ještě pozůstatek z doby, kdy jsme byli opicemi. Opice prý rodí pouze v noci, a když to v noci nestihne, tak to drží celý den, dokud zase nenastane noc. Proto chodí poslíčci především večer a v noci. Jenže teď bylo ráno a po deseti minutách přišel další posel. A pak další a další a já už začala pociťovat, že se něco blíží. Překontrolovala jsem si svou tašku, zda mám, pro případ že si mě v té porodnici nechají, všechno. Stihla jsem do sebe ještě hodit misku jogurtu s banánem a umýt nádobí ve dřezu od večera. Vždy když se ale na hodinách blížily minuty k číslu zakončené pětkou(5, 15, 25 minut atd..) jsem se připravila na ještě snesitelnou bolest. Žádné drama v podobě hekání a křiku se u mě nekonalo. Zatím.

     Zrovna u nás probíhala objížďka poloviny města, jež byla vedená přes vesničky a polní cesty zakončená semaforem s dlouhým čekacím intervalem. Tato objížďka trvající přes rok poznamenala silnici, takže je to díra vedle díry. Pro začínající porod je to vážně síla, bála jsem se, že do porodnice snad ani nedojedu. Ale dojela. Nahlásila jsem se v ambulanci s půl hodinovým zpožděním a sestřička mi odpověděla, že to už jdu moc pozdě a přeobjedná mě. Když jsem jí odpověděla, že mám kontrakce po deseti minutách, tak řekla, ať běžím do prvního patra do porodnice.

     Do prvního patra jsem nevyběhla, ale vyjela výtahem. Tam už na mě v otevřených dveřích čekala porodní asistentka, vzala si ode mě těhotenskou kartičku a druhá asistentka mě připojovala na kardiotokograf. Po půl hodině s břichem omotaným dvěma popruhy držící dvě elektrody, kdy jedna snímá srdeční akci miminka a druhá stahy dělohy, mě poslaly na vyšetření k paní doktorce. Byla to příjemná ženská, která mi řekla, že si mě tam nechají, protože ,,jsem otevřená“ na 4 centimetry.

V tu chvíli začal frmol. Mladá porodní asistentka mi odebrala krev, sepsala se mnou veškeré důležité papíry, objednala mi večeři, změřila mě, zvážila mě a odvedla na pokoj. Mezitím mi přítel šel pro tašku s věcmi. Když se vrátil, tak jsem ho poslala, ať si zařídí vše ohledně práce. Vrátila jsem se z pokoje převlečená do noční košile na porodní box, kde mě před tím vyšetřovali. Košili jsem musela mít svou, žádného ,,anděla“ mi nedaly. Dostala jsem do ruky dva glycerinové čípky a rukavici a hodinu jsem trávila zavřená na porodním boxu.

     Když se vrátil přítel, už byly kontrakce po pěti minutách. Starší porodní asistentka mi „píchla vodu“. Pro mě to byla poměrně úleva, ale pro doktorku ne. Plodová voda by měla být čirá nebo lehce růžová. Ta má prý byla zakalená. Proto mě zase připojila zpět na monitor a po celou první dobu porodní jsem se z něj nehnula. Bolesti přituhovaly, doktorka se stále ptala, jestli chci něco na bolest. Myslela jsem si, že to vydržím a tak jsem analgetika odmítala. Přišlo mi to jako chvilka, kdy se z pěti minut mezi kontrakcemi, staly minuty tři. Neustále mě někdo kontroloval a nabízel léky na bolesti. Stále jsem dělala hrdinku a žádné léky nechtěla. Jediné, co jsem si nechala dát, byl lék na uvolnění svalů.  Po něm se to trochu rozběhlo a jedna kontrakce následovala další. Obě asistentky, které se u mě nyní střídaly, mě povzbuzovaly, ať klidně hekám, nebo křičím, že to nevadí a že mi to hekání trochu pomůže.

     Starší asistentka po zkontrolování stavu zahlásila, že jdeme na to. Na box nyní přišla i mladší porodní asistentka, dětská sestra nebo lékařka, přesně nevím. Dále se dostavila jiná lékařka s dvěma mediky za zády. Já se s pomocí, už ani nevím koho, otočila na záda a dostala jsem pokyn, že až přijde další kontrakce, tak mám tlačit. A tak jsem čekala na kontrakci. Ta jak rychle přišla tak i odešla a já se nestihla ani nadechnout.

 „Nic?“ zeptala se doktorka.

 „Mě to nějak přešlo,“ řekla jsem z posledních sil.

 „No, ale my bychom chtěli vidět víc, než jen vlasy,“ opřela se doktorka lokty o opěrky u lůžka, na kterém jsem nyní byla v polosedě.

 „A jaké ty vlasy jsou?“ zeptala se sestra/doktorka připravená u pultu, na kterém se ošetřuje novorozenec. „Jsou blonďaté po mamince?“

 „No, nejsou ani blond, ale ani černé po tatínkovi. Bude to něco mezi,“ řekla doktorka a na mě stále nešly žádné kontrakce. „Dáme oxytocin,“ rozhodla lékařka, vedle mě se objevila nějaká další sestra, dala mi rychlou infuzi a za chvíli už přicházely tak silné kontrakce, že jsem tlačila jako šílená. Najednou na mě přišla velká úleva a periferně jsem viděla, jak doktorka drží mimino. To bylo úplně tiše. Nevydalo ani hlásku. Doktorka s asistentkou s ním začaly rychle manipulovat. „Je to holčička, jen má pupeční šňůru kolem krku,“ řekla doktorka a asistentka dodala: „Dvakrát a je tam uzel.“

Docela mě tím vyděsily, přítel se také nezdál úplně v klidu, ale hned jak holčičku rozmotaly, ozval se dětský křik.

A naše Karolína byla na světě. Padesát centimetrů dlouhý uzlíček vážící tři tisíce šest set sedmdesát gramů. Zahlédla jsem v přítelových očích slzy, které hned jak mi mou holčičku dal do náruče, se v mých očích objevily také.