Svoboda

Svoboda

„Zatáhni, ZATÁHNI ZA TU PÁKU, zatáhni…“
Křik kolem mě byl nepříjemně konkrétní. Měl tvar. Jako když ti někdo stiskne rameno, jen slovem.
Vím, co mám dělat. Logicky, rovně pět lidi, vpravo jeden. Jednoduchý pohyb a zachráním víc duší. Ruka na páce. Mé nohy stály pevně, jakoby nešlo o život.
Vlastně o šest.
Ne.
Vlastně o sedm.
Vibrace. Vlak se rychlé přibližuje. Nejdřív jen tlak ve vzduchu. Koleje, které náš všechny drží pohromadě se chvějí. Štěrk se třese. Tráva se nakláni dopředu směrem ke konci. Brzo bude tady.
Jdu na to. Musím. Je to pět životu. Jasně, že je musím zachránit. Musím zabít jednoho. Nechci. Nechci být vrah. Ale pět životu. To je jedno.
Počkej.
Já bych je přece nezabil, vlak už jede. Budu jen svědek. Nebudu ten, který rozhodne.
S každou chvíli konec se blíží. Musím rozhodnout rychle, nic mi nezbývá. Ale zbývá. Nemusím dělat nic. Prosby už jsem neslyšel, spíš neposlouchal.
Na chvíli mé oči se setkali s jediným cizím párem na pravé koleji. Jemný pohled na mě. Ležel bezmocný. Potichu a téměř omluvně řekl:
„Nech mě žít. Netahej, prosím.“
Ano. To mi stačí. To jsem chtěl slyšet. Někdo chtěl, abych nic neudělal. Abych ho zachránil. Dostal jsem svolení.
Jede. Už jede. Bude tady každou chvíli. Pane bože.
Otočil jsem se směrem k vlaku. Neodvážil jsem se ani ohlédnout. A projel kolem mě. Teplý vzduch. Vůně úhlů. Cítil jsem každý náraz. Každý náraz. Všech pět. Jel dál, pokračoval dál na své trati.
Konečně.
Konečně to skončilo. Zachránil jsem ho. Byl jsem pouze svědek tragické nehody.
Jsem oběť.
Není to moje chyba.