Vzpomínky

Brouzdám se krajinou svých vzpomínek. Některé na mě vyskakují jako nezbedné děti. Chtějí se připomínat. Ty smutné se snaží překřičet ty milé a šťastné. Jsou jako nekonečná školka. Každá jiná, každá jinak výrazná a s jiným cítěním. Některé mám raději, spíše ty šťastné. Ale těch smutných je tolik, tak moc, že se nedají ani spočítat. Ráda bych je změnila a udělala je také šťastnými, ale to asi nepůjde. Děkuji jim za to, že jsou. Doufám, že už zůstanou jen těmi vzpomínkami a ne opakovanou realitou.

Děti moje..