cukrkandlove...

slunce utrousilo trochu zlata
na tyčícím se plevelu
a oni seděli
nad čajem a sušenkami

on se podobal draku
kdysi postrachu své doby
nyní téměř křehkému
s prošedivělými šupinami
bez obvyklé obludnosti
a málokdo by v něm hádal
poradce výtvarné výchovy

ona z vyklenutého čela
odhrnula kadeř zmítanou chtíčem
a sledovala
jak nalévá pramen sieny pálené
do porcelánových šálků

má drahá cara soror
dáte si smetanu?

ten hluboký hlas ji vždy udiví
přimhouřila oči
a aniž by dala najevo
jak ji jeho věštění baví
s úsměvem odvětila
to docela ušlo
chvíli jsem si myslela
že jste opravdu čaroděj
ale vy jste poslední
koho bych se ptala
kolik si dávám cukru

povězte mi příteli
kolik nám ještě zbývá času?

pokrčil rameny
jako vyšisovaný světec z apokalypsy
vy jste ještě mládě
stěží v půli cesty
ale já pokud vesmír dá
mám už jen pár let

její kočičí rysy se poskládaly
do podmračeného výrazu
to se mi snad zdá
jakoby jste se vzdával
co vám říká tohle
Deo non fortuna
a trávník se zatvářil provinile

pěkná myšlenka
pokud se vám daří dobře
jenže pokud ne
je to pitomé
choval jsem značné naděje
pro Hórovy eony
zářivé
se slunečními koly
jenže tak to není
v mnohém se mýlím

otřela si ústa od smíchu do rukávu
to je poměrně přesné tvrzení
vy umíte zvorat i pravdu
a já vás budu následovat
na smetiště věků
měla bych vám naplácat
jako ty vaše hlasy z éteru

oba se rozchechtali tomu kacířství
protože je překvapilo zjištění
jak nacházejí jeden v druhém
to podivuhodné zalíbení
když jim nepřekáží všechny ty pantomimy
ze světel a tmy
objali se
vítr potutelně smýkl upravenými lůžkovinami
a nebesa se rozestlala