Zuby noci - Epizoda V: Noc v Transylvánii nekončí

Noc v Transylvánii nekončí - jen houstne,
mění se v těžší, temnější roušku.

Krajinu svírá v poutech hedvábného závoje.
Stromy se nehýbou - ne proto, že by vítr ustal,
ale protože se bojí pohnout.

I měsíc, ten věčný poutník,
se schovává za cáry mraků,
nechce být svědkem toho, co přichází.

Země sama zadržela dech,
bojící se, co přinese další pekelný běh…


Krev Kornela Vargana ještě nezaschla,
ještě je teplá, v kameni dýmá jak vzpomínka jasná.

A v dálce chrámem zvon zní jak vina,
ne lidská, nýbrž boží,
co v srdci zacloumá jak lavina.

Ne pro mrtvého, co padl v tmách,
ale pro ty, co přicházejí po něm,
s ohněm, tělo promění v prach.

V jejich očích není smutek,
jen stín, meč a klíč.
A v jejich krocích zní slib:
„Zlo musí pryč.“

V podzemní kryptě pod Vatikánem,
kde světlo svící tančí na freskách karmínovým plamenem,
se schází konkláve - ne papežův dvůr,
ale bratři v krvi, co znají stín nočních můr.

„Kornel padl,“ zní hlas starce,
jehož oči viděly víc než lidské dějin harce.

„A s ním prolita krev, co Zlo poutala v řetězech,
a teď se probouzí: v dechu, ve stínu, ve snech.“

Položí na stůl potrhanou mapu,
psanou krví a popelem,
čte v čase ztracenou dávnou etapu.

„Hrad Drăculești se znovu probouzí od svého zrodu,
a s ním i ‚První‘ - dědic prokletého rodu.“

----------

Milites Dei, svatý oddíl, kráčí v Passetto di Borgo.
V čele jde mnich, starý Isack Orgo.

V srdcích napětí, dech se jim krátí,
jdou tam, kde konkláve v tichu zasedá ke ztrátě hnisavé.

Myšlenky jen bloudí, úkol tíží,
v hlavách víří pochybné hlasy,
co mění se v stíny, v tíživé časy.

Svíce hoří, vosk stéká v kapkách.
V očích jen stín, co pamatuje pád,
a v duši jizvu, co neumí spát.

Dveře se otevřou, ticho se zlomí,
chrám dýchne s vírou, oddíl se skloní.

Ozvěna zazní jak hlas naděje:
„Non nobis, Domine“ - celý sál se zachvěje.

Pokračování v další epizodě...