Řádky za zrcadlem

Probouzím se s očekáváním, že bude krásný den. Když však otevřu oči, vidím jen, jak na okně stékají kapky deště, jako kdyby chtěly dovnitř, skrýt se samy před sebou. „To bude zase den na nic, proč mi život ani jednou nemůže přát štěstí?“ Jdu k oknu a zatáhnu záclony. „Musím si něčím zlepšit náladu,“ zatáhnu za jednu knížku v mé knihovně, vždycky jsem miloval, jak hřbety knih jsou drsné na dotyk. „Shakespearovy sonety, paráda,“ na chvíli se mi objeví na tváři úsměv, možná že falešný. Záleží na tom, když to nikdo nevidí? Začtu se, na chvíli nechám své problémy odejít, potom vstoupím do kuchyně a udělám si něco k snídani. Vychutnávám si vajíčka s trochou slaniny, vnímám ten studený příbor v mých rukou, ale ten pohled z okna, nemůžu se dívat. „Jako by to byly už věky, co svítilo slunce, jako kdyby vyhaslo a není tu nikdo, kdo by ho vzkřísil.“
Po snídani uklidím použité nádobí, naleju trochu mléka kočce a pohladím ji po srsti. „Kéž by hebký kožíšek vážně pomohl, jak všichni tvrdí, zřejmě o tom nic nevědí.“ Nemohu si pomoci nezvednout koutek úst do malého úsměvu, přeci jen kočka má v sobě nějaké kouzlo. Dlouze vydechnu, když se vracím zpět do reality. „Jednou jsem v euforii, podruhé se ani nemohu postavit. Zvláštní.“ Po chvíli přemýšlení se vydám do koupelny a umyju si obličej s doufáním, jako každý den, že smyju svou existenci a bude tu místo mě někdo lepší. Utřu si obličej ručníkem, jeho povrch mě pálí, jako by mě bodal. Po umytí se podívám do zrcadla, které je nad umyvadlem. „Zase já.“ Sarkasticky se usměju, ale hluboko v žaludku bych chtěl to zrcadlo rozbít. Už cítím, jak se moje ruka sama zvedá k zrcadlu, jako bych jí ani neovládal, ale dostane rozum a zase se vrátí zpět k mému boku.
Když odcházím z koupelny, nemohu se zbavit toho svírání v hrudi, ani se nekouknu, jak si kočka pochutnává na mléku. Už přestávám snášet, jak agresivní někdy mohu být, není to však normální, přijde mi, že nikdo jiný to takhle necítí. Slyším, jak mi podlaha praská pod nohama. „Proč všechno musí být tak nahlas?“ Sednu si, spíše spadnu, do křesla v mém pokoji. Vím, že bych se měl nějak uklidnit, ale nevím, zda dokážu vzít knihu do ruky bez toho, abych jí roztrhal. Tak chvíli jen zhluboka nadechuji a vydechuji. Natáhnu ruku po knížce na stole, tentokrát necítím ten drsný povrch hřbetu, ale příjemný a hebký hřbet. „Zkusím se z toho vypsat, třeba to pomůže.“ Otevřu knížku, kde jsem naposledy přestal a v hlavě tolik věcí, co bych chtěl napsat. Když uchopím do ruky tužku, ruce se mi třesou, nejdřív se chtěla prát, teď se bojí. Na jednu stránku rychle kreslím kolečka, jak se mi chce. Potom přestanu a hluboce vydechnu, je čas, abych to napsal. Píšu písmena, jako bych každé z nich cítil v sobě, jejich kouzlo, které se zvětší, když se spojí ve slovo. Pak už nepíše moje ruka, ale něco hluboko uvnitř mě.
Odemknu svůj notebook a přihlásím se na stránky, kde zveřejňuji veškeré mé básničky. Už necítím svíraní v hrudi, jen pocit prázdnoty. Napíšu básničku do notebooku a jedním kliknutím jí zveřejním. „Jak se vracejí paprsky zpátky k nám, jak nás přitahují a nechtějí pustit. Však vidím sebe sám, přijdu blíž, nejsem ničím.“