Ďábel lstivě napodobuje slušnost, ale nepřipouští si ji ke krvi

Žít je možné dvojím způsobem: přezírat jen napůl, anebo zcela. Jen napůl přezíráme, když tušíme, že bude nutno zbavit se vetřelce. Když přezíráme zcela, sami se zbavujeme snahy někam se vetřít – a jelikož boj s lidmi, kterým nekonkurujeme, vždy již vyhasíná, přenecháváme jej spolu s dalšími pouze životně nepostradatelnými záležitostmi stále nižším a nižším jménům.

Je vzácné nepřezírat: přezírání – a odtud čerpá svou moc – započíná již u nejelementárnějších živých tvorů: i ti se vztahují ke způsobu života, který na vrcholu biologického žebříčku opanovává celý organismus. Dělají tak skrze oblast módního: oblast toho, co se sluší v kontaktu s dalšími jedinci a co ustupuje v momentu, kdy ostatní začneme považovat za dostatečně prozkoumané, kdy ve tvoru převáží nad jedinečností druh. Módní, slušivé, stydlivé chování je tedy – jakožto plod, v nějž od počátku vše směřuje – obsaženo již v nejranějším záchvěvu života.

Není divu, že obtíže s identifikací příchozích a s výběrem vhodného chování jsou základním nastavením jednání i těch nejhorších z lidí, když nejsou vzácné ani u mikroorganismů, přesto: povýšit ideální stav, který všem našeptává příroda, na jediné důsažné pravidlo celého života, vší krve v nás – je také nevídané. Civilizovanost obhájila nerušenou existenci slušivého jednání, ale nedokázala odstranit pocit, že pod ním musí setrvávat původní animální měřítka. Každý již navenek souhlasí se všeobecným zplaněním světa, ale ponechává si pro domluvu s vlastním rodem tajná zadní vrátka, neprolomitelnou středověkou morseovku, k níž mají údajně živé bytosti záhadný přístup a jež nepřestává řídit jejich podlé cíle.