Zuby noci - Epizoda VI: Vatikán odpovídá

A pak, v tom zlověstném tichu chrámu,
zazní hlas, který svrhne váhu pochybností
do plamenů povinnosti:

„Milites Dei, nastal váš čas.
Transylvánie volá, temnota zní zas,
do mysli lidí zasévá strach.“


Gregor — stínem železa, v pancíři tmy,
v ruce má kladivo, klepe na dny.
Nepřísahá — on nezapomíná,
jeho víra je v kámen vytesaná.

Rafael — šeptá v jazycích, co lidé ztratili,
zná svitek, co i démoni spálili.
Zná každé slovo, co může zlomit pouta,
mluví jak vítr, když smrt si troufá.

Elvira — Kristova nevěsta,
závoj svaté víry,
zná jména, co zpívali svatí i ti ze sýry.
Ježíš ji políbil za oponou dějin,
teď mluví jazykem obou krajin.

Lucien — bez života, ale není proklet,
démon, co před bohem poklek,
spadl z výšky a vzešel z pekla.
Démon ve stínu, co se s andělem znal,
není svatý — ale bojuje dál.


„Vaším cílem není pomsta,“ říká Isack Orgo.
„Je to očista.“

Zbrojnice není pouhá místnost v skále,
je to chrám stínů, co dýchá dále.
A když svíce praskne, ozvěnou v šeru,
každý ví — zlo přišlo a začíná boj bez smíru.


Písek se chvěje pod koly starého vozu.
Gregor drží kladivo Morozu.
Rafael šeptá žalmy,
za stromy se hýbou halmy.

Elvira se modlí jazykem z den,
kdy lidé potemněli,
a na staré hrůzy již dávno zapomněli.

Lucien necítí chlad —
protože chlad je příliš lidský,
uvězněn mezi světy na věky, navždycky.

Karavana vyráží —
po cestách země, co nevedou nikam jinam,
jen zpět… do noci,
na cestě do neznáma,
doufajíc, že bůh přijde pomoci.

V mlze se tvary mění v přízraky,
Milites Dei — soustředěné pohledy.
Kříže se obrací,
zdá se, že nebe se ztrácí.

Stromy nemají stín,
protože tma se už rozlila —
pradávné zlo na svět znovu vpustila.

Děti beze jména se dívají,
jako kdyby věděly,
že jména jsou pouta, co svírají.

V hlavách jim stále zní,
slova jako ve výru:
„Zlo přišlo a začíná boj bez smíru.“

Světlo karavany mizí
jako poslední verš další kapitoly.
Nic dobrého nevěstí,
začíná další —
ta, která se nepíše inkoustem,
ale krví a bolestí…

Pokračování někdy v další epizodě.