Snídáš na posteli

Snídáš na posteli v podkrovní samotce, jejíž okno zamřížovaly větve habrů. Tou dřevěnou mříží se drolí slunce rozpadlé na oharky, co doutnavě prší na hladinu tvých rozvodněných očí… V slzách se zrcadlí jen zkřížené ruce habrových obrů. V jejich čím dál dusnějším obklíčení zarůstá dům pro sirotky, kde v zapomnění žiješ… Na pampeliškové hůrce.
Ale pod mohylou z květů, co zdola vypadají jako hvězdy, hluboko pod klenbou z habrových kořenů, až v nejpropadlejším sklepě toho sirotčince je — klec… Železná postel s železným zábradlím a zavěšená na železném háku.
A na ní spím já. Ale slyším, že má postel rachotivě drhne vzhůru na roztřepených řetězech s námahou, jako by z moře vynášeli vrak potopené lodi, co po dlouhý čas obrůstala slaným lišejníkem. Stoupá výtahovou šachtou, která je páteří celého domu. Líně se prodírá spletí bílých kořenů, její železné rohy párají koberce z bělavého mechu na stěnách a loupou ze zdí choroše, už dávno vybělené tmou…
Teprve o kus výš do šachty zívají dokořán rozespalá okna, která do těchto plesnivých plic vdechují vítr zvenčí. Vítr z nakvap opuštěných ložnic s rozestlanými postelemi, nevylitými nočníky a do všech koutů rozfoukanými dopisy na rozloučenou, co nedopsány tlejou jako loňské listí…
Vítr se točí ve víru a dopisy podobné ptákům s popsanými křídly s sebou strhává do šachty, kde všecky ty dopisy ze všech ložnic v jednom úpěnlivém hejnu krouží okolo mé postele, jako by ji nadnášely.
Až na dosah kulatého okýnka pod nebem, co jediné je zavřené… Tak dlouho se neotvíralo, až zarostlo mříží z uzlovatých, srstnatých a šlachovitě se proplétajících větví břečťanu, jehož liánovité šlahouny se jako rakovina rozlézají do všech ostatních oken a škrtí zevnitř celý dům.
Za okýnkem s tou listnatou mříží už léta umíráš ty… Zatímco já v posteli, co se houpá na čím dál ohlodanějším háku, spím nad propastnou jámou.

Zdá se mi sen, že stojím na špičkách a div nepřepadnu přes zábradlí své postele do prázdna, když rozmotávám uzel kroutících se hadů na tvém okně, jako bych násilím rozplétal nějakou nepoddajnou hádanku. A to navzdory zlé předtuše, že se dopouštím něčeho nedovoleného a že dychtivostí zaviním svůj pád. Jako bych paklíčem lomcoval v zapovězeném zámku. Přesto ze všech sil vypáčím to klubko vzpouzejících se hadů z jejich zapařeného hnízda.
Jenže uvnitř nenajdu okno, ale — staré kulaté zrcadlo… Okolo něj se rozhrnutý roj zmijí stahuje jako hladová smyčka. Spěšně to zrcadlo otřu rukávem od pyžama a mezi strupy prokvétající rzi v něm zahlédnu něco… něco strašného.
Oči nestvůry. Vlastně jen levá bulva zírá dokořán, ta pravá nabobtnala krví, jako se bobule nalévá zkvašeným vínem, a teď vybuchla. Z kráteru v hlavě se rozstříknul zpěněný rmut a pocákal zrcadlo potlačovanými slzami...
Jako zvíře do pasti skočím do své postele, až se zhoupla nad propastí, a pod nohama zapraskají kosti ohlodaných dětí, na kterých jsem si ustlal. Dětí, které nikdo nepostrádá. Jejich vyhrocená žebra mě bodají do bosých, choulostivých a neokoralých chodidel, takže šlapat po kostech a lebkách těch ztělesněných výčitek je palčivější než šlapat po štírech. Najednou se moje ospalá klec stala nesnesitelnou jak doživotně zabodnuté žihadlo…
Jeho ostnatý jed mi stoupá až do opuchlého jícnu, jako by se vzhůru dral bodlák, a ten vydávím jen v podobě trnitého výkřiku. Všecku úzkost ze sebe vykřičím až v okamžiku, kdy se jediné oko, co mi zbylo, pozná v jediném oku vypouleném ve vypouklém zrcadle. To nadouvající se oko v něm plave jak nafouklý červ v rosolu mokvajícího obličeje. Obličeje, co narozdíl ode mě křičí dál a kouše do všech stran, protože se dusí ve vlasech z rozcuchaných zmijí…
Z nich se každá zbytečně snaží ten odraz v zrcadle uštknout do jazyka, ale nakonec si mě všimnou a jako dlouhé černé vlasy se vzduchem plazí za mnou, aby se mi nasoukaly do pusy. A zatímco se zmije budou pářit s mým naběhlým jazykem, zapletou se do jednoho zadrhnutého uzlu, který už nerozmotám.
Přitom by stačilo málo, třebas pohnout malíčkem, abych přetrhnul to spojení, ten rozdrnčelý nerv mezi mnou a mnou v zrcadle, a odpoutal se od jeho hypnotického, dokola se otáčejícího oka…
Hlava se mi točí, jako kdybych se potápěl ve víru s celou postelí. Okolo dál bezmocně krouží hejno vyplašených dopisů… Ty se ale nakonec v hrůze rozprchnou jak ptáci. A hned pochopím proč. V zrcadle totiž zahlédnu, jak mou tonoucí hlavu sevřela koruna z hadů a jak se vypínají nad čelem svého pána…
To mě donutí se hnout a přes nekonečnou postel, která se kymácí ze strany na stranu, z posledních sil dovrávorám k zrcadlu a praštím ho do obličeje s takovou nenávistí, až mu praskne to zbývající oko a já se zhroutím zpátky do ještě propadlejšího sklepa, odkud mou postel už nikdo vzhůru nevytáhne…

A vtom se probudím. Zas na železné posteli s železným zábradlím a zavěšené na železném háku… Má postel se ještě dohoupává, ještě dovrzává jako loď, kterou rozkymácelo moře z boku na bok se převalující ve vlnách padoucnice. Ale nad ránem záchvat opadnul a noční můry se rozletěly za okraj rozkolébané postele…
Z jejích čtyř rohů se řetězy sbíhají k zubatému háku vysoko nade mnou, co se černá proti svítajícímu nebi. A snad odtamtud visí až sem. Takže jsem nezaúpěl do hlubin jako v tom varovném snu, ale zchátralý hák mě dál houpá nad propadlem…
Dokonce mám na dosah i tvé podkrovní okýnko, jehož tenké a zvlněné sklo nás rozděluje. Jako hladina propastné tůně obrůstá houštinou z břečťanových šlach propletených s prokrvenými listy divokého vína.
Ale jakmile se moje příliš neobratné prsty dotknou popínavé mříže, aby ji rozhrnuly, to okýnko za ní se najednou schoulí na velikost oka, jako by bylo světloplaché…
Z obavy, že jsem tě snad polekal, stáhnu svoje ukvapené prsty zas opatrně zpět. Už navždycky by ve mně hnisalo, kdybych tě i málo rozladil, nebo kdyby po tvém otevřeném a nezáludném obličeji přeletěl byť jen prchavý stín podezření. Jenže tak dlouho jsme byli odloučeni, možná několik světelných let, a moje touha je tak rozpínává, že se nahýbám přes okraj co nejdál za tebou…
A oběma rukama se chytnu hadovitých větví, abych nepřepadnul do prázdnoty, kterou si všude nosím s sebou a která mě kolem dokola podemílá jako vyvýšený ostrov.
Aby se mi z hloubky pode mnou nezatočila hlava, schovám ji do břečťanových listů jako do dlaní. A odkapávám do nich černé slzy. Dlouho se louhovaly ve tmě a tma se louhovala v nich. Najednou se hrnou zpod zčernalých víček, že by se daly stáčet rovnou do sudů. Už je to dávno, co jsem ochutnal tu sladkost — vybrečet se ven…
Teprve až teď, jako by to byly tvoje prodloužené ruce a jako by se nade mnou slitovaly, rozpletou se konečně ty do sebe zaklesnuté větve a otevřou mi dokořán svou storukou náruč. Sto dřevěných rukou ke mně vztáhlo tisíce listnatých dlaní.
A odklestí mi okýnko. Vlastně už jen skulinu. Vyhoupnu se na špičky a vypoulím do ní opuchlé oko. Současně jiné oko na mě vykouklo z druhé strany, zevnitř jiného světa.
To oko se modrá jako kráter pod mořskou hladinou, do kterého už nenávratně vplouvám. Z hlubin, ze soumračných vod zřítelnice teď vybouchlo malé světýlko, dál probublává vzhůru, až se vyvalí na hladinu oka v bublinách tak obrovských jako stádo velryb, co se jdou nadechnout…
A najednou se oko, v kterém plavu jak lehoučký stín, najednou se celé rozednilo — a já tou bělostí oslepnul. Jen jsem v dálce stačil zahlédnout okno z habrových větví, co mokvá v prosakujícím světle…