Gró

Dvě velké věci jsou omezenější, než se zdá: hmota, jejíž přenosem se přenesu já se vším všudy, s celým vlastním gró, a počet kroků manuálu na vytvoření libovolného druhého člověka v libovolném funkčním těle.

Přesazení osoby nezničí tělo, které zůstává funkční a připravené, protože osoba ve svém novém provedení nevyžaduje žádné konkrétní orgány včetně funkčních oblastí mozku – ty jsou pro transplantaci potřebné jen ve společnostech nižších stupňů, v nichž nelze imitovat funkci orgánů technikou. Chirurg nemá příliš co na práci, zásah spočívá v izolaci charakteristického impulsu, jenž vzniká například vědomím blízké smrti, a jeho následným umístěním do libovolného nositele. Přesněji řečeno je tento impuls orgánem taktéž, protože má funkci, ale na rozdíl od ostatních orgánů nemá pevnou podobu. Jde o jediný orgán, který v těle nemá zárodečné ložisko – orgán, jehož úplné odstranění neznamená jeho zánik. Tělo má v sobě schopnost vyvolat gró, na němž je z etického hlediska závislé (gró existuje nezávisle na tělu), aniž by na něm bylo závislé materiálně (tělo existuje nezávisle na gró). Tento postup dokazuje, že z jedné osoby lze vytvořit nekonečně mnoho osob, z nichž žádná nebude více nebo méně originálem.

Již z předchozího vyplynulo, že osoba je přemístitelná bez potřeby konkrétních vyřezaných „kousků“: když se chirurg zamýšlí nad problémem minimálního torza, nutně se obrací v neškodného myslitele. Ke stejnému závěru vede i druhý problém: máme své tělo a chceme do něj vložit cizí gró. V tomto případě se nevymačkáváme, naopak maximálně pozorujeme a nasloucháme. Musíme si druhého zamilovat: a když si budeme jisti, neznepokojovat se zbytečně dlouho skeptiky hlásajícími, že na světě neznáme nic než vlastní já a že druzí jsou v husté mlze. Nikdo nevěří tomu, že žije bez schopnosti nejvýznamnějšího vyjádření, natož ti lidé, kteří tráví ve společnosti celý den. A pokud je gró druhých tak neproniknutelné – stejně tak je naše vlastní. Nikdy jsme tudíž skrytost nemohli zahlédnout a musíme se spokojit s tím, že je iluzí.

Druzí mají důvěru ve své projevy – my můžeme díky schopnému pozorovatelství docela jednoduše převzít jejich projekt, jediný jimi vnímaný podstatný význam v jejich mozku. V takovém případě kompletní druhý začíná žít v mém těle, které v jednom nejkratším okamžiku narostlo na jeho mnou jednoduše napodobeném a převzatém gró. Protože je rovnítko ne pouze metaforické, my si jen – tedy aspoň běžně ne – nepamatujeme, kolik převtělení máme za sebou, protože jsme jimi, a ne námi. Jsme převzatá gró, jež se předchozím hostům našeho těla zalíbila. Musí nám připadat zvláštní, že se při každém výběru nepřenesou i fyzické věci jako chutě a paměť.