Beznadějná naděje

Někdy otevřeme svá srdce. A někdy na tom stejném místě, jako tomu bylo tolikrát, dávno předtím, ho uzavíráme. Znovu zraněné. Ale jinak. Více. Obestavěné ještě tlustší zdí.
Uchylujeme se do nejhlubších komnat. Schovaní se svými, již tichými, výkřiky, které nikdo předtím neslyšel. Bolestí, která už není vidět ani slyšet, ale je přítomna tak jako nikdy předtím.
Nadále se snažíme ochránit ten plamínek v lucerně, který uvnitř ještě stále plápolá, zatímco ho hasí další příval slz. V lucerně, která nám i v těch nejtemnějších časech pomáhá najít cestu ven.
Protože jednou zas a možná naposled, vystoupíme. Vystoupíme z té komnaty. A možná si necháme dveře pootevřené. Jen pro jistotu. Znovu, tiše opustíme tvrz, která nám poskytla bezpečné útočiště, zatímco se hojilo to, co bylo zraněno.
Ještě jednou, naposled, oči zavřené, skoro nedychajíc, natáhneme dlaň. A možná tentokrát nepřijde rána bičem, ale laskavý dotek.