U vodního hradu

Člověk, který před několika dny prožil svůj milostný vrchol a následně se propadl do temnoty zoufalství, se ocitl před vodním hradem. Měl se snad stát králem, nebo se spíše ve vodě, jež se rozlévala kolem, utopit? Srdce jeho, ten neuchopitelný zdánlivý orgán, který se skutečným orgánem má pramálo společného, mělo za nedlouho zemřít, aby pak povstalo ve své opravdovosti a pomohlo člověku pochopit přirozenou mystiku existence. Zatím ovšem nebyl připraven, proto usedl na zem, se zapadajícím sluncem za zády, a počal usedavě plakat.
Ta dívka, ta žena, ta snad až nadpřirozená bytost, mu ukázala vždy existující krásu ve své nejryzejší podobě. On nechápal, chtěl zpočátku vlastnit, tak jako již mnohokrát, cokoliv, co mu připomnělo rozkvetlou louku s barevnými motýli. Byl uchvácen polibkem a ponořen do milostného aktu, ke kterému přistupoval jak k uměleckému dílu. Myslel na běžnou lidskou lásku a netušil, že se právě dotkl Absolutna. Ona ho ale odmítla, nechtěla v tom pokračovat, ze zcela jasného důvodu. On ještě není připravený. Odešel v roli zhrzeného milence a nechal se náhodným vozem odvézt až k vodnímu hradu.
Přestal plakat, slunce zapadlo a nešťastný snílek, vyčerpán emocemi, upadl do hlubokého spánku.
A ráno? Jaké bylo ráno?
Cesta pokračovala dál za sluncem, do samoty, do sebe, zpět domů. Cesta, která byla ve skutečnosti odkrytím dávno žitého, se rozplynula a nevinné „Miluji tě!“ se stalo opět denně žitou modlitbou.

5.3.2026
Tábor