když dva dělají to samé a stejně je všechno jinak

Ke krmišti přicházejí divočáci. Slyším praskání větví, náletem prosákne kvičení pruháčů, ještě neví.  Matka má plnou náruč práce s názvem, jak přežít. Zasloužilá a zocelená matka  je vedoucí bachna . Je obrovská, důstojná a já je mám moc ráda. Dá pokyn, je ticho. Ticho tišší než sám les.  Zalehnou. Po chvíli nasávání  všech možných i nemožných částic vzduchu, kdy vyhodnotí možné nebezpečí,  vyšťouchne  dlouhým ryjem  návnadu. Jednoho, dva…nic netušící prcky, kteří mají hlad a těší se, že si nacpou bříška. Potencionální oběti se spokojeně cpou a postupně se začnou trousit další malí, pak lončáci. Matka pluku jako poslední. Hlídá. Chodí s nahoru nataženým ryjem a nasává vzduch. Je to takový zvláštní, syčivý zvuk. Připomíná mi to, nevím proč, upíra. Pokud jsou dvě, hlídá každá na jedné straně. Pokud jsou součástí tlupy kanečci (lončáci), tak je vyhazují od krmiště, aby bylo víc krmení pro jejich malé. Nekompromisně. Pokud se nešťastník vrátí, dostane nakládačku. Matky bachny jsou doslova hráz. Pak nezbývá nic jiného, než v bezpečné vzdálenosti zalehnout a čekat. Jestli zbude něco na zub. Najedená selátka si lehnou u krmiště do jednoho chumlu, vzájemně se zahřívají a podřimují. Některá se ještě urputně snaží pověsit mámě na cecíky a ta je odhazuje s takovou razancí, že někdy i létají vzduchem. Jednou mi došla obrovská naštvaná bachna až pod posed. Nezdál se jí vzduch. Natáhla mě,  podařilo se…ozval se  takový zvláštní, hodně naštvaný zvuk. V překladu asi ( zas ta stará otravná lidská kráva ).  Všichni se během pár vteřin vypařili. Jsou neuvěřitelně rychlí.

Laň nechá koloucha v křoví u krmiště a jde. Sama za sebe. Až si je jistá, že nic nehrozí, objeví se kolouch. Je k němu pozorná, mazlí se s ním, pusinkuje, hladí hlavou. Miluje ho. Nejde to nevidět. Včera poodešel ke druhému krmišti, kde byla srnka. Máma se hned rychle vydala za ním. Byli tam nakonec tři. Laň ležela a ti dva v klidu chrupali zrní. Dojalo mě to. Když je srna sama, vezme sousto, pak dá hlavu nahoru a je v neustálém střehu. Jde jí o život. Přirozených nepřátel je hodně. Jedna ošklivě kašle, má střečkovitost. Je mi jich líto. Jak máme proti nim šťastný život a ani si to kolikrát pořádně neuvědomujeme. Nechtěla bych být nikdy srna ani laň ne.… Jako malá holka jsem bydlela s rodiči přímo v Jaselských kasárnách. Byly tam obrovské, staré kaštany. Sbírala popadané do pytlů a nosila do školy pro zvěř. Tenkrát to tak fungovalo. Nevím, jak je to ve školách teď. Ale na tu svou malou školu vedle kasáren pořád vzpomínám.

Jednou do kanceláře přišel pán. Byl to kus chlapa a měl chytré oči. Čekal na manžela. Vykládali jsme si a on mi řekl, že syn střelil srnu a pak mladé. Řekla jsem mu, že toto je  pod moji důstojnost. A že srny střílí jenom největší chudáci. Popošel ke mně a chtěl mi ukázat fotky v mobilu. Usmála se, ať se moc nepřibližuje, že snídám každé ráno cibuli s tuňákem…to už se smál taky. Asi si myslel, že jsem blázen. Asi. Je mi to jedno.  Přišel manžel, rozloučili jsme se. A pak jsem zjistila, že to byl majitel honitby, do které chodila….

Jednou mi jeden muž řekl, že u nich srnčí umírá věkem a je z něj potrava pro divočáky. Pořád se něčemu učím a musím přemýšlet. Nic se neděje jenom tak. Myslím, nic.

Laň s kolouškem

lásky šeptané

vlněným chvěním osiky

ouškem němých do sítí do pavoučích do pavoučích nakonec tě křížkem chytí