Hora K-2

Stojí jako vykovaný špičák bohů – ledovcové čelisti sevřené kolem nebes, strmé stěny z tmavého kamene, který dýchá mrazem starým jako samotný kontinent. Její vrchol není bodem, ale řezem: ostrým jako břitva, který rozděluje čas na „před“ a „po“. Vzduch tu není k dýchání, ale k řezání plic, každý nádech – polykání skleněných střepů.  

Na sedle mezi dvěma věčnostmi, kde se vítr mění v duchovní bytost, klečí horolezec s omrzlými rty. Sundává rukavici a dlaní se dotýká skály. V té chvíli cítí, jak hora pod jeho prsty pulsuje – pomalé, hluboké údery, jako by v jejím jádru tlouklo srdce z černého diamantu. A pak… výš už není kam jít. Jen obloha, která se zakusuje do obzoru, a pocit, že stojí na hraně mezi zemí a ztracenou modří.  

V noci, když mračna ustoupí, hora začne zpívat – nízký tón, který rozvibruje kostní dřeň. Expedice zaznamenaly tento zvuk na seismografu: křivky vypadají jako záznam obřího EKG. Jazyk písně? Nejspíš pohyb tektonických desek, nebo snad hlas ledu, který pomalu trhá kámen na kusy.  

„Nevybudovali jsme tě z hmoty, ale z ticha mezi údery kladiv.  

Náš vrchol není místem,  

ale otázkou, kterou si klade země k nebi.“

Z knihy kamenného ticha, verš 13:7