---Modrý kouř---

---Modrý kouř---
Toho odpoledne jsem seděl v lesních "zahrádkách" na svazích Třeštiboku. Rozuměj tak mechovým polštářům, úlomkům paleovulkanitů, spoustě hnědého listí a to vše pod pokroucenou řídkou doubravou. Parhelium - sluneční pes - jako perla duhovky nebeského zraku. Někdo skrz ní jistě shlíží. Holá skála a kdesi hluboko pod ní Zlatá řeka - Sázava, toho dne hnědá, dosti krásně rozvodněná. Byl první skutečně jarní den. Pikovická rýžoviště zlata se, jako obvykle, už od dob klasiků, čeřila v příbojích Sázavy. Lesklá linie drážních kolejnic pro ohnivého oře mi plynula v očích a hnědavé lesní stráně postrádaly budoucí kontrast. Výdech a nádech. První daleké zadunění. Ozvěna mezi skalami. Ticho. Zpěv jak ptačků, tak proudu řeky. Pustě prázdné nebe přec trochu toho zimního chladu ještě neslo. Jakpak by ne, byl ještě únor. Druhá ozvěna. Zadunělo to pod nebesi v plotnách ryolitu. Echo. A ticho. Štěbet ptačí a dole řeka - plyne a s ní i čas. Jen Medník nehnutě sedí a tvrdošijně brání své kořeny před silou řeky. Tak se mu poddá a obtéká ho v mírné zákrutě, i když hluboko v jeho kamenných útrobách. Třetí echo. Jede vlak - Sázavský pacifik. Projel podkovu pod Třeštibokem a zajel za obzor. Ticho. Ještě chvíli a bude jistě míjet Pikovickou jehlu. Scházím lesy dolů. Až opadá listí z dubu, začne klíčit nové lístky. Ten čas ale teprve přijde. Míjím chaty, potoky, milé lidi, železnici. Zdraví mne další vlak. První sněženky. Plná řeka dole u břehů ukrajuje části pěšinek. Ty tu jsou všude, křižují svahy sem a tam. Dlážděná cestička podél břehu. Skaliska vysoko ve svahy. Ten hnědě matný proud v mocné síle plyne, jako by rozdělen do mnoha provazců proudnic, přitom jeden mocný val a dere se a dere. Neuvěřitelná síla. Zaplavené břehy, kde proud slábne, usazuje se kal. Vrby z vody se klonící jiné vodě. Sloupy modrého kouře a jeho příjemně štiplavá vůně. Ten kouř mi vnášel do plic jakési dávno zapomenuté domovské chvíle. Ach. Jdu proti proudu a ten mi v očích protéká za záda. Pomíjí takovou rychlostí, že si to nestíhám uvědomovat. Každým krokem jsem teď míjel uplynulé dny a každým mrknutím se propadal kamsi do hlubin duše - mé či cizí. Kam jsem se to dostal? Procházím údolím proti proudu řeky i času. Nebo to není čas? Ne, asi není. Je to ztělesnění niterních představ a snů. Snová říše. Nikde nikdo a přeci jsem mezi svými. Bledý velesrp Měsíce se rozplýval na hladině nafialovělé báně a čeřil tamní růžové hřbety vln dalekých par. Vysoko nad holým větvovím a za doprovodu ptačího štěbetání při březích zpěvu plynoucí hnědé Sázavy. Radiální zář kolem měsíčního kotouče dávala tušit mihotavým parám, které kdesi k západu sílily v pruhy řad nořené v růžovou zář. Celé údolí teď pokrývaly tyto něžné tóny jako předvoj blížícího se soumraku. Překrásné. V tom všesdělujícím tichu mnoha hlasů, kdy samotný vzduch dostával barvu - růžové a bílé odstíny průsvitna, oranžové stíny. U Měsíce se slabounce probudila první mihotavá hvězda. Nocí teprve vzroste a zesílí, než zase k jitru zhyne. Proud Řeky klíží oči svou ukolébavkou peřejí, hnědé hladiny a bílých hřbítků vlnek. V týlu se rýsují temné obrysy při vrcholcích stromů proti blednoucímu nebi. Pomalu přestávám vidět na cestu. Řídím se jen hlasem řeky po pravé straně. Už nevím kým jsem a kam kráčím. Proud mi zamotal hlavu a já se teď motám pohledem ve větvích. Jsou nademnou či podemnou? Míjím desítky spících chat i celých osad v občasném světle lampiónů a drobných voskovic. Svíčky osvěcují přístupové chodníčky a schůdky k roubenkám a drobným dřevěným chatkám. Pozemská obdoba hvězd. Opečovávané zahrádky, totemy, ohniště, chlad. Šum řeky jde stále se mnou a konejší mé srdce. Pohledem děkuji ptáčkům, že ještě takhle za tmy tu zvostali se mnou a počkali na první hvězdy. Děkuji i hvězdám, že přemluvili ty nebeské cáry, aby neclonily mého měsíčního průvodce a ten mi tak ještě byl pár chvil na blízku. Děkuji samotnému bytí, že mi bylo bez zásluhy dopřáno a modlím se za každý další den v tomhle ztělesněném kouzle. Mezi stromy na protějším břehu mne již vábí neexistující rudé korále ohňů. Bosé nohy v mokrém jílu, zavírám oči. Řeka dál plyne. Docházím konci a na žampašském splavu tuším bludičky. Nad nimi se leskne pás Orionu...