—Soutěsnost—

—Soutěsnost—

Anotace: Jsou místa, kde se kořeny země rozestupují a člověku je, byť na krátko, umožněno vstoupit do hory...

—Soutěsnost—
Tísnivá těsnost souznačných stěn teskně zmírá k nebesům a hříme tichem níž k hladině chladné říčky v jejích kořenech. Tiesňava. Cieśnina. Místo, kde je prostor soutěsněn, tedy sevřen.

Léto. Doba chodců. Chodců krajem. Bosích nohou v bílém písku. Vodě pak reznou hravé tóny a jen tehdy mění onu opěvovanou bělost písečnou do hnědi rezavých blat a zlatého meziprostoru neklidného toku lomených paprsků co k nám putují z blankytu. Hasivky vzrůstají v myšlenkou odvěké pralesní hvozdy a sosny klíží praskot kůr. Šeď skal si uchovává chlad a vlhkost předešlých dob a dopřává v suchém slunci kontrastu lišajů prášenek.

Zima: Doba chladu, spánku, tmy a mdlých barev. Tehdy je krajina zmrzlým vlhkem zastřena temnou černí překryta divoce čistou bělostí krystalků sněhu. Ledové jazyky se pnou v ostnech z převislých říms a zbarveny v mnoholičné z jejich nitra deroucí se barvy tónů červené, rezavé, oranžové, hnědé i černé či snad ohnivé, krvavé, mléčné, karamelové, hořčičné, medové i jiné. Ledové pády. V tyto chvíle jsou všechny bolesti skryty tím hávem čistoty a ten tak umocňuje kontrast černé a bílé. Dichromatická metafyzika.

Vysoký říčkou vyhlodaný břeh se klikatí v šeru blížícího se soumraku a živé stromoví střídají smrkové souše hnědě hnilobných odstínů, vůkol skupinky trocha kopřiv, něco trní a háje kapradí. Suché koberce bodavého jehličí prohrabávám bosýma nohama. Rozeklané pískovcové skalní stěny přecházejí z tmavých odstínů šedi a černi přes bělavé a světle žluté pískové do zlatých odstínů ohně kdesi daleko zapadajícího slunce nejvýše na skalnatých plotnách Sluneční stěny. Prudké svahy rokle mezi skalami porostlými trávníky mechů a lišejníků sta odstínů smaragdové zeleně, zarůstají mladými smrčky. První brod před Sluneční stěnou, na začátku hnědých peřejí, doznal úbytku vody z předešlých dnů, kdy ve zkalené vodě Kazanův kámen nepouštěl poutníky přes Černou hlubinu. První chlad studené vody a vůně vlhkých úžlabin. Obejít po břehu hnědou tůň a Kopřivový ostrůvek. Zde, pod Soutěskovou vyhlídkou, se brodit Malým ramenem a pomalu se dostávat dál. Dál, u zpět na pravý břeh vedoucího brodu vstupuje se přes Hladový kámen s vtesanou kvádrovou jamkou, která je tušena i na protějším břehu. Za Poslední zátokou vstoupit do vody a dostat se do nejužšího místa soutěsky. Skalní stěny zde spadají přímo do tmavé vodní hladiny, která zpět vzhůru odráží nebeskou modř, jaksi ztmavenou skalní melancholií údolního stínu a přesto bělavě oslepující při pohledu trochu výš. Dno je písčité, místy s kořeny a větvemi. Po deštích zakalené, dnes rezavě průsvitné. Pískové čeřiny odráží paprsky lámané proudící vodou v letmé dotyky nehmotného. Černá hlubina se přiblíží a v jasnější hladině bude dopřáno přehlédnout spadané kmeny a nalézt cestu k Poutnickým kamenům, kam kdysi kdosi vytesal schůdky. Jedna kvádrová jamka je zde nejspíš starší, snad stejně stará jako podobné otvory ve výklenku komínu Kazanova kamene asi dva metry nad hladinou a stejně tak v protější skále. Poličky a lamely šedých stěn područí visícím kapradím a mechům. Černá hlubina je zde zrádná, přímo pod i kolem Poutníků, zanesená kmeny, větvemi s bahnem. Nehnutě plovoucí temně mokré kmeny ztrácí dotykem svou křehkou rovnováhu a protáčí se. Čarovné místo. V zákrutině týlu čeří peřejky roklinné ticho a jen odkudsi z útrob velkého Kazanova kamene po levé straně se ozývá tajemné mručení zrcadlící snad ozvěnu oněch peřejí. Mručení? Snad se kámen Kazanův zlobívá? Ne, jen ze svého kamenného nitra vrací zpět nazpět jím zrcadlené a posílené tóny ticha písečných slapů. Říčka místy ukládá zlatý písek, jinde v silnější proudnici ohlazuje oblázky. Stinný chlad. Vlhko. Poutnické kameny umožnily vzniknout písčité mělčině po proudu za nimi v prostředku toku, jenž usnadňuje cestu k pěšině na pravém břehu vedoucí na Liliový brod. Skautská lilie zde nad prudkým břehem shlíží do zvlněné hladiny rychle tekoucí kolem Soumračné louky dál ke Královskému smrku a Dolskému mlýnu. Nikde nikdo. Vstupuji do opuštěných dob minulých. Cítím mísící se stesk a vděk. Po cestě zpět pod Kazanem nahmatat ve vodě bělavý stín a vytáhlou kapičku porcelánu si půjčit k životu pro další osudy.

Autor Fidornik, 28.02.2026
Přečteno 8x
Tipy 2

Poslední tipující: šerý
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Malířem ve svém oku*
Nato člověk musí putovat osaměle krajinou a mít tichý dialog s přírodou. Les je zelený kostel a jeho studánka svěcenou vodou. Ale modlit se zde netřeba!
Víra v smysl života i smíření se, je přece hmatatelná všude kolem. Nač si je dokola stále připomínat?

28.02.2026 13:33:10   šerý

líbí

Děkuji Ti za komentář. Ano, krajina je chrámem, kde neplatí lidské konstrukty modlení a odříkání. Stačí přijít kajícný, upřímný a pokorný a s vděkem brát co je nabízeno.

28.02.2026 16:46:46   Fidornik

© 2004 - 2026 liter.cz v2.0 ⋅ Facebook, X ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel