---Při Cestě---

---Při Cestě---
Rozpraskaný asfalt staré silnice mezi sluncem rozpálenými lány mlčí, ale já jsem si jist, že něco chce povědět okolnímu kraji. V dáli se rýsují kopce porostlé hustými bory. Homole a suky vyvstávají z pískové plošiny okolního kraje. Bílé oblouky skal pískovců nad zelenou střechou prastarého porostu vyhlížejí bledě modré obzory tetelícího se vzduchu. Kaolinoví sloni. Bělostně září jejich hřbety. Mlčí. Shlížejí znad Hvozdu prastarého pár let. Prastarého idejí, nikoliv časem. Ten vrch tam vzadu, ten je tu pánem, ten přesahuje okolí nejen výškou, ale i myšlenkou. Slunce pálí a po této cestě už nikdy víc nic nepůjde. Jsem tu jen já a... prastaré lípy, plny očekávání, shlížejí na černavou řeku rozteklého asfaltu a přemítají o jejích dobách - minulých a budoucích. Už nikdy víc zde nic nepojede. Bíle natřené kamenné milníky s křivým nadšením pohlíží na ten kraj už snad celou věčnost pod jistým úhlem. Je správný pohled náš, nebo ten jejich nakloněný? To se nedozvíme, na okolních cestách byli totiž jejich bratři vytrháni z kořenů. Jsem tu jen já a... osamělé břízky v polích, které nemá kdo osít, ale přece zde zlatem kvetou nedozírné obilné pláně. Zpodobněny mořským vlnám snaží se jim klasy přiblížit i ve větrných hrách. A děleny drobnými úvozy remízkových řad lískových oříšků dopřávají pohyb nehnutým masám vzduchu. Dozrávají temné ptáčnice. Pod nimi pár kopřiv a u nich šotolina kamsi do zatáčky. Nádech a výdech. Hra ptačích křídel. Už je to tady. Všechny dálky skryté za obzorem nedávají nahlédnout nejistotě, která se ukrývá v týlu. Jen se neohlédnout. Nebo ohlédnout? A plamenné cáry paprsků slunečního kotouče tečou po bledé modři jasné oblohy, mizejíc kdesi mezi mnou a obzorem, proráží stín i zemi. Zde končím, ale myšlenka pokračuje. Zde je Věčnost, stačí jen otevřít oči a duši. Jsem tu jen já a…