---Noční tíseň---

---Noční tíseň---
Ta tíseň, která se mě zmocňuje vždy při pohledu do nitra černé oblohy plné dalekých studených hvězd. Je umocněna temně bělavým překryvem mračen, blízkých a přece nedosažitelně dalekých letců, kteří vidí vše, ale nic neprozradí. Je to zvláštní vášnivá touha po poznání, která mne žene do náruče této bezedné propasti pocitů - noční oblohy. Není to strach, tak jak ho jiní znají, je to spíše pocit beznaděje a konce. Studeného a mrazivého konce, který přijde po věčných bezesných nocích na zmrzlé skále uprostřed nekonečně temných porostů, ve kterých se skrývají odpovědi, ale pro studený vítr nemá nikdo odvahu z vysokého kamene slézt a vejít vstříc neznámu. Okolní louka se mezi hvozdy noří do hávu mokrého borůvčí. Jen z pomyšlení naskakuje husí kůže. Celou noc se člověk klepe chladem a z dáli slyší jeleny. Na dalekém obzoru září bílý bod světla, jinak tma. Usínání trvá snad věčnost. Zatažená nebeská klenba. První probuzení a z temné oblohy putujících par a stínů slabě mží. Hrubá šedá skaliska a haldy grusu. Kolem mého lože plácá křídly veliký krkavec. To on byl zřejmě prvotní nocležník toho ďábelského suku. Nekráká, jen krouží kolem. Jsou vlastně slyšet jen křídla a klapot zobáku. Noční rašelinná louka končí z kraje lesa v temné kyselé smrčině. Ach ty strašné cáry oblak v mnoha područích sobě vlastních putují různými rychlostmi na té teskné báni. Druhé probuzení a svit hvězd. Koberce myriád mihotavých aster přímo nad hlavou. Vyjasnilo se. Bělostná zář z minulých dálek matek jiných planet. A zase tma, chlad, rosa... A přesto se vždy vracím, sám nevím proč, sám nevím kdy a kam, ale vždy se vrátím. I obloha totiž má své nálady a city. Temná mračna pominou a po odchodu posledního obláčku se ukáže nebe neposkvrněné a panensky čisté. Pak přichází zvědavost a jiné síly, které odeženou i ty nejtemnější chmury. Vždy však jen dočasně. Vše je jen dočasné, jen touha je věčná. Věčně nenaplněna čeká v skrytu…