GENIUS LOCI

 

 

Tvé „na chvilku se ztratím“

nechalo na pospas Prázdnotě náš třetí pokoj.

 

Je v něm těžko, i přesto že do něj denně pouštím čerstvý vzduch,

větrám myšlenky…

 

A i když vím, že nedostanu odpověď,

 stále mne napadají otázky…

 

Vzpomněla jsem si,

nevím, proč teď,

že při loučení vyslovils divnou větu.

Prý - když věnuješ každému dni jeden otazník,

 bude to mít smysl!

 

 

A tak to tedy zkouším

  ptám se…toho, kdo tu není

-

jestli je tečka bod, dá se jí „bodnout“ do srdce,

a zabít lásku?

Třeba… takhle

 

„Už nemiluji.“

 

?

 

Hmmm... 

Otázka vyslovena

...a...nic!

Nic…se nestalo.

 

Ale, zatraceně, co jsem čekala?

 

Vždyť stojím sama,

 jen se zvědavým otazníkem, hozeným do prostoru,

mezi čtyřmi holými stěnami…

 

 které,

 (no páni)

 

…najednou nejsou tak úplně holé:-)

.

.

.

 

Ach, příteli, jsi kouzelník…

A já už chápu, proč ses usmíval,

když jsi mi dával pusu na rozloučenou:-)

  

Koukám totiž na

 

„Už nemiluji…“

 

které se zčista jasna objevilo na zdi.

 

A je mi zase fajn!

Moc fajn, když si uvědomím tu sílu tří teček,

 kterou tvůj Genius loci

postavil proti mé jedné.

 

…

 

Uzavřené...se znovu otevřelo!

 

A já díky tomu vím,

že jsi stále se mnou

a že, jen tak,

neopouštíš, co máš rád!

 

***