NIC NEMUSÍ DÁVAT SMYSL

Ve městě, které bylo postavené z hluku, smogu a nevyřčených slov, žily čtyři duše jiné než všechny ostatní, nikdy se neoslovili celým jménem, protože to znělo moc definitivně. Sarah, Jer, Ela a Vincent. Jména se v jejich světě šeptala, psala na zamlžená okna tramvají nebo na párou zahalené dveře koupelen, jako by byly jen sny z jiného století pro které jméno ztratilo význam.

Je jim 16, 18 možná i dvacet, což je věk, kdy svět ještě není skutečný, ale už bolí.

Sarah má v očích podzimní stíny, zorničky jako dvě studny, či záhadné útvary ve vesmíru, ty objekty o kterých nic nevíme, rudé žilky, jako blesky na obloze, a na zápěstí mapy, které nikam nevedou, jen ukazují cestu ostatním, cestu jejím životem, pokud se tomu tak vůbec dá říci. Nosí v batohu ostří jako jiní nosí klíče.

Jer. Nikdo nikdy neviděl skutečnou barvu jeho kůže, stejně tak jako nikdo neznal skutečnou barvu jeho srdce, ani on sám. A tak jej schovával pod vrstvu make-upu, jako když strom zahojí své rány novou vrstvou kůry.

Ela žije občas v psychiatrické léčebně, jako by to bylo její letní sídlo. Diagnózy se jí lepí na kůži jako samolepky na kufr, který si vždy bere s sebou, hraniční porucha osobnosti, deprese, disociace, ocd.. Miluje stromy a věří, že mají duše. Hlavně ty zlomené, jako ona. Většina lidí v ní vidí jen blázna, co v noci bez bot tančí v lese a zpívá, ona si ale v takových chvílích připadá aspoň na chvíli živá.

Vincent má nádor na mozku. Ne rakovinový. Ne smrtící. Ale takový, co mu vrůstá do paměti a krade mu slova, obličeje, čas i vzpomínky. Neví, kým byl ráno, a večer se znovu učí milovat, žít, dýchat... Ze začátku to bylo jako rána, ostrá silná rána přímo do srdce, to když poprvé řekl že nenávidí své přátele, že je nezná. Pak se to změnilo, už to nebyl on, byla to jen prázdná lidská schránka, žijící neurčité časové intervaly. Ať ale zrovna žije jakýkoliv život, nikdy v něm není sám.

I když se to zdá být absurdní, každý jeden z nich je nenahraditelným článkem té dokonale nedokonalé skládačky, kterou jejich rozpadající se duše tvoří. Každý z nich v ni má místo a právě to je udržuje při životě, nebo spíš mimo smrt, která podle Ely vlastně ani není skutečná, je to jen lidmi vymyšlený pojem pro něco čeho se bojíme a přitom je to jen pouhopouhá součást našeho býti. Proč tedy zůstávat? Možná právě kvůli tomu již zmiňovanému strachu, ne z toho co se stane s člověkem, ale z toho ze už nikdy neuvidí ty, které miluje. A tak zůstávají.

Schází se v rozpadlém skleníku na střeše paneláku, nikdo jiný sem nechodí, čas tu plyne jinak, možná vůbec. Říká se že tu straší a je to vlastně tak trochu pravda. Když prší, leží na zemi pod popraskaným sklem, zapisují si své myšlenky, kresby a sny do deníků. Někdy mají nespočetně slov k vyřčení a tak jen jsou a mluví o všem co jim připluje mezi rty, někdy to dává smysl, někdy ne, ale jak vlastně poznat co v tomhle světě ještě dává smysl? Někdy sledují hvězdy, vymýšlejí jim jména, příběhy, přejí si být tak svobodní jako ony, zářit jako ony, být plní energie, světla, tepla...

Jednou když Vincent zapomněl Ely jméno, podíval se na ni, zvedl ruku k nebi a řekl: ,,To jsi ty?" ukázal na tu nejjasnější třpytku na obloze. ,,Teď ne, ale jednou třeba budu." řekla Ela s úsměvem na tváři. ,,Přijdeš mi jako ta hvězda, jak se jmenuje?" zeptal se Vincent nespouštějíc z ní oči. ,,Lidé jí říkají Venuše, vlastně to ani není hvězda, ale pro mě je to ale Elleanor"

A tak Ela získala své jméno, do té doby se jí totiž říkalo Jane a to se jí nelíbilo. Stála si za tím že je naprosto absurdní aby čtyři písmena na papíře určovala to, kým je, a ona je přeci tou hvězdou.

Prvnímu komu se povedlo Jera trochu poznat byla Sára, jejich pouto bylo vždy to nejsilnější, ne v žádném romantickém slova smyslu, ale i kdyby ano, proč tomu vůbec dávat název? To právě ji se povedlo sundat pomyslnou masku z jeho obličeje, připadala si jako Julie když viděla Romea na maškarním bále, i když s jistotou věděla že, jejich příběh, se k téhle ubohé "tragédii" o dvou hloupých dětech, nedá ani ve snu přirovnat. Byl to spíš jen takový záblesk něčeho, co ostatní lidé považují za skutečné, záblesk něčeho ze světa tam venku, který zmizel stejně tak rychle, jako se objevil, a bylo to dobře, protože v téhle realitě neměl místo, nebo spíš smysl. A tak Sára stála Jerovi tak blízko že cítila jak ji hřeje jeho dech a jeho srdce nejistě buší. Roztírala mu slzy po obličeji, jako by to byl déšť, co smývá staré rány, připomínalo ji to ji samotnou, věděla jaké to je, když na zakrvácená zápěstí pustíš proud horké vody, o to víc si vážila té důvěry, kterou jí tím dal. Potom se políbili, i když Ela to polibkem nikdy nenazvala, řekla že se jejich rty setkaly jako dva poutníci na dlouhé cestě bytím, nebo že to bylo jako když kapka z nebe konečně dopadne na zem. Nikomu to nepřišlo zvláštní, možná proto, že už zapomněli jaký význam mají slova a akty v životě ostatních.

Jestli Jer chtěl něco v téhle fázi lidského bytí stihnout, bylo to vyznat se v Sářiných mapách, najít jimi tu správnou cestu, cestu jak ji přesvědčit aby nove mapy už nevznikaly, věděl ale že ji to pomáhá a nechtěl ji upírat ani jedinou jiskřičku světla v jejím životě, protože jich bylo asi tolik jako šancí na uzdravení Vincentova mozku. A přeci to, že to ostatní považují za špatné neznamená, že je to špatně i v jejich světě, v té jejich malé realitě nebylo špatně nic, všechno mělo svůj důvod ať už byl jakýkoliv, nemusel být popsatelný, ani pochopitelný, ale byl.

Byl podzim, nebo možná brzké jaro, těžko říct protože i čas se tu rozpadl stejně jako všechno co připomínalo realitu New Yorku v 21. století. Leželi na střeše, byla zima, mlha, trochu pršelo. ,,Kdyby bylo možné změnit jakýkoliv sen v realitu, a já netvrdím že to možné není, o čem by jste snili?" Zeptal se Vincent, těžko říct kým právě byl, přišlo jim ale lepší se neptat, neptali se nikdy, protože by stejně nedošli k odpovědi. ,,Žít ve světě, kde bolest dává smysl, kde není špatná, kde můžu tvořit map kolik chci, kde můžu změnit své oči ve dvě obrovské černé díry, které už nikomu neublíží." Odpověděla Sarah, projíždějíc prstem po zcela nové části mapy na jejím zápěstí. ,,Myslím, že v takovém světě už žijeme." Řekl s jistotou Jer. ,,Můj sen by byl žít právě v takové realitě, kterou máme, jen bez toho všeho okolo, aby byl svět jen tahle naše mala oáza poezije a ztracených životů, které by už nikdy dal ztracené nebyly, nebo aby být ztraceni nebylo špatně." Chvíli zavládlo ticho, dávalo to totiž smysl. ,,Jsem jako ta mlha" řekla z ničeho nic Ela, pohrávajíc si rukou ve studeném vzduchu, jako by jej mohla cítit. ,,Je všude a zároveň nikde, nikoho nezajímá, pro většinu je jen přítěží, přitom je tak krásná, svobodná ale omezována tímhle světem, může být jen někdy, někde. Je jako duše bez těla, to je můj sen." Chvíli potom co to Ela dořekla, všichni postupně vstali, mezi těmito slovy totiž každý nasel odpověď. Popošli až na samotný okraj paneláku, neviděli nic, jen mlhu. ,,Myslíš ze jsou to naše duše?" zeptala se Sarah s náznakem strachu, toho strachu o kterém jsme tu už mluvili. ,,Volají nás že ano?" Zeptal se Jer. ,,Myslím, že ano." odpověděla Ela. ,,Jere, Sarah, Ela, nebo snad Elleanor? Jsem Vincent, je čas jít." Ela se na něj podívala se slzami a obrovským úsměvem na tváři. Všichni se chytili za ruce, poutníci Sarah a Jera se ještě jednou sešli s prosbou ať to není naposledy. Drželi se pevně, nejen rukama ale hlavně myslí, drželi se prosby, modlitby, aby jejich cesta vedla k tomu snu o kterém mluvili, aby je jejich duše přivítali na místě kde bude všechno jako do teď, jen lepší. Skutečné.

A byla jen mlha.

,,Zpráva o tragické smrti čtyř pohřešovaných studentů místní střední školy, obletěla během dnešního poledne celý New York. Jejich těla byla nalezena bez známek života u zchátralé budovy bývalého soudu. Skupinka teenageru byla pohřešována přes dva roky. S největší pravděpodobností spáchaly sebevraždu, skokem právě z této budovy. Okolnosti této tragédie zatím nejsou známy."