Škoda peněz

“Zítra přijdeš a naučíš mě to viď.“
V jeho hlase zazněl smích, ta pochybnost, že by se něco takového mohl, kdy naučit. Ale smál se dál.
Dnes jsem přišel. Slíbil jsem ti to.
Bez klepaní. Bez odpovědí. Nepřivítal si mě.
Tvůj nový mobil pořád leží na skřínce. Nabitý a nepoužitý. Obrazovka plná nezvednutých hovoru.
Na kalendáři byl zaškrtnuty jen včerejšek. Den, kdy jsem tě ještě učil, jak ovládat tvůj nový telefon. Jak nastavit hlasitý budík, který tě stejně neprobral.
Načaté brambůrky si nechal zabalené na stole. Čekal si až se vrátím, aby si mi je mohl zase nabídnout.
Všechno tady čekalo na dnešek. Na mě.
Jen ty už ne.
Mezitím co u tebe sedím, ty stále ležíš. Vypadáš, že spíš. Klidně.
Tohle ticho není klid.
Ležíš stejně jako vždycky po obědě. Jen jinak. Tělo máš ztuhlé. Tmavé ústa polootevřené, slintáš na polštář. Celý zakrytý dekou. Není ti teplo? Asi ne, seš studený.
Pohni se. Otevři oči. Natáhni ke mně ruku. Obejmi mě ještě. Nauč mě, jak zapomínat.
Prosím.
Ukážu ti, jak ten mobil držet správně. Už mi nevadí tě učit to samé dokola. Už nebudu jen koukat. Už neodejdu, jakmile ti to nepůjde. Neodejdu.
Ale je pozdě.
Telefon za tisíce a nic se nenaučil.
Teď už se nic nenaučíš.
Ani já.