Dost dobrý dotaz

Anotace: ...

Ještě dnes, několik životů po té události,
se stále musím podivovat a pousmát nad
tím, čeho všeho jsou lidé schopni. Stačí
opravdu jen velmi malá chvilka
nebdělosti, kdy dotyčný jede takzvaně
na autopilota, aby provedl či pronesl
nějakou (jak lidé často a rádi říkají)
ultra…! Nevím sice, proč mi zrovna
takováto banalita utkvěla v paměti, ale
kdykoli mi vypluje do popředí mého
vědomí, rezonuje stejně silně, jako když
se tomu stalo poprvé.
„Vyvolá stejný údiv mého já, které
značně spontánně, a tudíž nebděle, stvoří
nový dotaz. Ten je sice defacto myšlen
jen jako replika k uvedené události, ale
co naplat, vesmír bere vše, co vyslovíme i
to, co si jen myslíme, doslovně.“
A zde jsme u Jádra pudla, neboť systém
byl zřejmě navržen tak, že repliku
(formulovanou jako dotaz) chápe
doslova a reaguje dle schváleného a
stále platného dotazovacího workflow.

Ptáte-li se mě, kdo tuto „bláznivinu“
mohl tak asi vymyslet a potažmo
schválit, řeknu Vám na to jen, že:
„Samozřejmě ten nejvyšší nahoře“
(vlastně by tady mohlo být klidně
použito i slovního spojení „na Hoře“,
že?). Tady, na tomto příkladu, je celkem
dobře patrné, kam (k jaké nekonečné
řetězové reakci) vedou jakékoli nebdělé
reakce. Pojďme ale už konečně
k vlastnímu příběhu. Začalo to tedy
otázkou:
„Bělokorec modrý je pták – ne?“,
houkla na mě, aniž by se na mě
podívala. Čas se pro tu chvíli
zastavil. Polapen sám sebou, samotným
prožitkem, šokován dotazem ve stejné
míře, jako situací, že nevím. Je ovšem
potřeba otevřeně přiznat, že svou
nevědomost, jak odpovědět na tento
záludný dotaz, nijak nemaskuji ani
neschovávám pod koberec. Jen tak lehce
přešlapuji na místě, neschopen učinit
nějaké rozhodnutí prostě a jednoduše
promptně zareagovat.
Snad jsem dezorientován otázkou, na
kterou není odpověď, podobně, jak je
tomu u Zen Koánu.

Vědomím mi náhle probleskla
myšlenka na Divergenci pohledů a
stanovisek. Ta je, jak jistě víte z vlastní
zkušenosti, bez východiska.
„To není přece dost dobře možné,“
uvažuji téměř nahlas.
„Kdo si myslí, že jsem? Nějaká chodící
encyklopedie – či co?“
V ten prchavý okamžik mé myšlenkové
toky přeruší další vyštěknutý povel:
„Tak co je?“
„Posloucháš Ty mě vůbec někdy?
Když se ptám, tak jen mlčíš!“
S pobavením jsem si uvědomil, že ji oba
dva posloucháme. Dvě pojítka dvou
východisek. Já a Ty, ten rychlejší z nás.
Tvůrce a Designer v jedné osobě, Velký
Počtář, jak ho nazývá s oblibou kamarád
Luděk, pouze nevěřícně kroutíš hlavou.
Cítí jistý tlak přítomného okamžiku
vyžadující odpověď, ovšem ani on si
netroufá. Vnímáme, stále více
udiveni, jak se lineární myšlení
jedince, v extrémní podobě může
scvrknout do bodu, z něhož je návrat

možný, ovšem jen jeho představa Vás
nenechá klidně spát. Ve chvílích, kdy
strach z případné imploze Nonlineárních myšlenek vyběhne ven, z
magického Gartnerova Kvadrantu
Průměrnosti, tak přesně v takových
vzácných a ojedinělých chvílích se ho
ptám:
„Pane, jak mám toto chápat?“
„Pane...?“
Většinou mlčí…
Ovšem tentokrát se ozve hned:
„Ty vole, mě se ptej!